Powell & Pressburger

Navzdory skutečnosti, že Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech má štempl „kategorie A“ a měl by být primárně soutěžní, jeho nejatraktivnější část tvoří už řadu let retrospektivní sekce. Skutečnou událostí jsou pak zejména přehlídky archivních filmů, ať už úžeji režisérské nebo obecněji tematické: Sama Peckinpaha, Williama Wylera, Johna Hustona, Nového Hollywoodu nebo klasických půlnočních filmů.

I letos se nejbojovnější divácké zápolení o lístky týkalo retrospektiv: australských ozploitation filmů v půlnoční sekci a výběru snímků Michaela Powella a Emerica Pressburgera. Od tohoto slavného britského tvůrčího tandemu jsme mohli vidět Cestu k cíli, Canterburskou povídku, Život a smrt plukovníka Blimpa, Otázka života a smrti, Černý narcis a Červené střevíčky. Není to ani zdaleka jejich kompletní dílo, ale podává výmluvný obraz jeho výjimečnosti.

Ve čtyřicátých letech Powell s Pressburgerem začínali nejdříve jako režijně-scenáristický tým. Teprve válečné drama One of Our Aircraft Is Missing oficiálně režírovali oba dva. Společně založili společnost The Archers a natočili v režijní spolupráci čtrnáct až patnáct (jeden je přestříhaný už existující) celovečerních filmů, nezřídka značně stylisticky experimentálních. Vlastně šli proti tradici britské dokumentaristické estetiky, což jejich populární snímky činilo terčem kritiky a objektem „znaleckého uctívání“ se jejich dílo stalo až v 70. letech.

Ačkoli šlo žánrově se držely zavedených vzorců (muzikály, válečné filmy, melodramata), jejich výstřednost spočívala v okázalosti audiovizuální složky. To bylo dáno i spoluprací s legendárním britským kameramanem Jackem Cardiffem. Působivá práce s kompozicí obrazu, barvou a propojením s hudbou činí mistrovská díla především z trojice filmů Otázka života a smrti (kde se kombinuje černobílý a barevný obraz), Černý narcis a baletní Červené střevíčky.

Zmíněná díla jsou vlastně v uvědomělé práci s technicolorovým obrazem dodnes nepřekonaná, Technicolor je dokoncejednou z hvězd filmu. Když se anděl v Otázce života a smrti dostane z černobílého Nebe na barevný lidský svět, pronese: Ach, starý dobrý Technicolor. Ve slavném baletním dramatu Červené střevíčky zase pomáhají barevné kompozice a okázalá umělost obrazu zprostředkovat subjektivní vnímání tanečníků.

Otázka života a smrti je ale pořád ještě komedií trochu v duchu Franka Capry, přičemž až zaráží (náhodná) podobnost s Caprovým snímkem Život je krásný, kdy oba filmy vznikly v roce 1946. Vizuální hry se však stále ještě většinu času podřizují výborně vystavěnému příběhu, zatímco v Černém narcisu o postupném rozkladu řeholní komunity jeptišek v Himalájích už na sebe Cardiffovy obrazové kompozice, způsoby svícení, střih a napojení na hudbu přitahují maximální pozornost.

Melodramaticky přepálené jednání postav je zcela v souladu s excentrickým stylem. Ten zpočátku snímá postavy jeptišek v kompozicích v duchu holandských malířů (jak popisuje sám Cardiff) a postupně se mění v extrémně sebevědomý styl s ostrými přechody barev a výrazným svícením. Vrcholí v geniálních závěrečných scénách, kdy žárlící a sexuálně frustrovaná sestra Ruth definitivně zešílí. Neuvěřitelný je i fakt, že působivé himálajské scenérie všechny vznikly v anglických ateliérech.

Opus magnum powellovsko-pressburgerovsko-cardiffovského audiovizuálního experimentování jsou legendární Červené střevíčky, kde příběh vypráví o maximalisticky vyhroceném vztahu mezi uměním a životem. Pohádkové rámování Hansem Christianem Andersonem se promítá jak do celého děje filmu, tak do úchvatné baletní sekvence samotné inscenace Andersona. Baletní svět motivuje metaforické přechody s několika expozicemi, kdy třeba hrdinka tančí a kolem jeviště je rozbouřené moře.

Film přinesl i nestandardní pojetí baletního filmu, protože divadelní scény nejsou tradičně snímány ve velkých celcích, ale člení „jevištní“ prostor do důmyslných střihových sekvencí, dávajících baletnímu představení úplně novou dimenzi. Nabízí divákovi svět uvnitř světa, kde je vše vyjádřeno pohybem a jeho dokonalým sladěním s hudbou. Červené střevíčky jsou podobně jako Černý narcis mistrovské dílo a není divu, že snímky The Archers hluboce ovlivnily režiséry Nového Hollywoodu (Scorseseho, De Palmu, Coppolu).

Je vlastně ironické, že svým založením žánrové snímky Powella s Pressburgerem se mimo Británii uváděly v uměleckých kinech a po mnoha letech se v restaurovaných kopiích do těchto kin opět vrátily a slaví úspěch na filmových festivalech.

V Karlových Varech rovněž uváděném dokumentu o Cardiffovi (který je bohužel dobrý jen asi prvních dvacet minut) se mluvilo tom, že technicolorové experimenty vlastně koketují s kýčem. S tím lze souhlasit, i když si myslím, že u melodramatických děl to není bůhvíjak překvapivé zjištění. A když se podíváme na melodramata Douglase Sirka, je vidět zásadní rozdíl v tom, jak jsou vlastně Powellovy a Pressburgerovy filmy v jádru významově velmi odvážné až cynické.

Vyhrocují sice emoce v souladu s žánrovými konvencemi, ale nastolují a racionálně uchopují mnohem obecnější nežánrové otázky typu vztahu mezi kulturami, vztahu k umění nebo k náboženství, role sexuality nebo problematiky války. A výsledná řešení Pressburgerových scénářů jsou překvapivě střízlivá a věcná, když například poukazují na nesmyslnost některých opozic, které nás obklopují a ovlivňují naše myšlení.

Bohužel jsem v krušném karlovarském provozu neviděl všechny filmy sekce. Hodlám si však v nejbližší době celé dílo Powella s Pressburgerem doplnit. Zejména se těším tematické pokračování Červených střevíčků v podobě „operních“ Hoffmanových povídek. Podobně jako Caprovy filmy, které mi opakovaně přišly na mysl (třeba Černý narcis upomene na Ztracený horizont), totiž vytvářejí atmosféru paralelního světa a současně jde o neopakovatelná osobitá díla. Kdo jste je ve Varech vynechali, udělali jste velikou chybu.