Zrození planety opic představovalo před několika lety překvapivě novátorské
uchopení látky, jež by se po slavné knize, původní sérii filmů, televizní
seriál a relativně nedávném novém zpracování původního snímku mohla jevit
poněkud vytěženou. Výstavba vyprávění ve Zrození
planety opic postupně přenášela důraz z lidských postav na opičí,
přičemž každá změna narativního těžiště reprezentovala i změnu dominujícího
prostředí a změnu klíčového cíle. Tyto důmyslné shluky motivů pak byly
paralelně doprovázeny zápletkou o nežádoucích vedlejších efektech vědeckého
výzkumu, jejichž hrůzné důsledky si nikdo až do samého finále neuvědomoval.
Snímek sice zcela vědomě čerpal z řady žánrových předobrazů
a zavedených kompozičních postupů, ale tyto v něm byly natolik
důmyslně seskládány, že ani v akčním finále vyprávění neuhnulo
z dosavadních ambicí. Destrukce tak úzce významově komunikovala
s vývojem jednoho sympatického, ale nebezpečně naivního vědce,
a jednoho sympatického, ovšem nebezpečně inteligentního opičáka Cézara.
Prozřevší opice utekly na konci snímku do lesů za San Franciscem a prozřevší
lidé už nedokázali zabránit pro ně smrtonosnému šíření téhož virového kmenu, jenž
opicím signifikantně zvýšil kvocient.
Záběr Cézarových očí film otevírá i uzavírá |
A teď, po deseti letech, lidstvo
z velké části vymřelo, zatímco Cézarova kolonie se mezitím utěšeně rozrůstala
a zástupce homo sapiens sapiens už nikdo dva roky neviděl… Je ovšem očekávané a
stane se tak, že k prvnímu střetu mezi druhy dojde hned v úvodním
aktu Úsvitu planety opic a že bude
zásadním krokem ke sklonku planety lidí. Výše načrtnutý rozbor uspořádání
prvního filmu byl podle mého nutný k tomu, abych mohl lépe vysvětlit, proč
ten druhý na tolika úrovních selhává, ačkoli je podobně paralelisticky
vystavěný – a Cézar je ještě sympatičtější než v prvním filmu, byť jeho
sympatičnost je vykoupena podobně neprozíravou naivitou, jíž trpěl jeho „otec“.
Definujeme-li si paralelismus jako srovnání dvou dílem podobných a dílem
rozdílných prvků, pak jeho účelnost zároveň vyplývá z produktivnosti takového
srovnání: Jaké poznání z něho můžeme vykřesat? V prvním filmu byla
daná srovnání vysoce přínosná, protože hlavní lidský hrdina i hlavní opičí
hrdina (a) nebyli jednoznačně kladné postavy (byť přesvědčení o správnosti
svého konání), (b) nebyli stejného druhu, šlo prostě o člověka a o opici, kdy
bolest mnohých scén čerpala z neslučitelnosti jejich perspektiv (např.
scéna, kdy Cézar chápe zanechání ve vězení jako zradu svého přítele).
Hlavní problém druhého filmu tkví zaprvé v tom, že kladné postavy jsou zkrátka bez výjimky
kladné (hodný člověk Malcolm, hodný opičák Cézar), záporné postavy jsou bez výjimky záporné (zlý člověk Carver, zlý
opičák Koba) – a o těch potenciálně rozporuplných
se dozvíme minimum a zůstávají vlečeny okolnostmi (Cézarův syn, šéf města
Dreyfus). Zadruhé se vytrácí
disparátnost lidského a opičího pohledu, resp. i jejich povahy. Opice přestaly
být opicemi, jsou totiž antropomorfizované do té míry, že ač je o nich hovořeno
jako o zvířatech, v očích diváků jsou ekvivalenty lidí a dominantní
nositelé kvazihamletovského konfliktu. Navzdory zdánlivé významové členitosti o
jeho skutečné sémantické bohatosti napovídá leccos už to, že pojetí vztahu mezi
různými kulturami jako by vypadlo z knih Karla Maye… s tím, že
v nich byla možnost zobecnění vztahů mezi bílými a indiány na celý fikční
svět mnohem snazší než tady. (Tím nenaznačuji, že snad film jakkoli čerpá z Karla
Maye, nýbrž užívám dílo Karla Maye jako explikativní paralelu pro účely své
argumentace.) Je reprezentováno dvěma moudrými - pacifistickými - zástupci obou kultur: Malcolmem a Cézarem. Jak ukazují následující série obrázků (z traileru, ovšem ve filmu se tyto nemění - včetně nadhledů a podhledů, jež snad mají udržovat kontinuitu údajné opičí perspektivy), film postupně ve variacích téhož ukazuje, o kolik blíž si tito dva jsou, což ale vyvolává v kontextu výstavby fikčního světa problémy, k nimž se dostanu později.
Jednoznačná axiologie jednání postav přitom hraničí s absurditou, protože naivní nedůmyslnost (typická pro Cézara i Malcolma) je tu zaměňována za šlechetnost a strategické uvažování (typické zejména pro Kobu, který je jako intrikánský politik vysoce efektivní a stane se nestrategickým, až když už tupě reprezentuje diktaturu teroru, k níž se může Cézar vymezit) zase za padoušství, což značně omezuje jednací rejstřík těch pozitivních entit.
Setkání druhé: blížeji, kdy Malcolm coby jednatel lidí vstupuje do Cézarova prostředí - a oba používají otevřená, vstřícná gesta
Gesto vzájemné úcty a důvěry:
Blízké přátelství:
Jednoznačná axiologie jednání postav přitom hraničí s absurditou, protože naivní nedůmyslnost (typická pro Cézara i Malcolma) je tu zaměňována za šlechetnost a strategické uvažování (typické zejména pro Kobu, který je jako intrikánský politik vysoce efektivní a stane se nestrategickým, až když už tupě reprezentuje diktaturu teroru, k níž se může Cézar vymezit) zase za padoušství, což značně omezuje jednací rejstřík těch pozitivních entit.
Jinak řečeno: Východiskem
vyprávění je, že zbytky lidí v San Franciscu touží nahodit elektřinu
pomocí vodní elektrárny na opičím území. Cézar se obává války a vidí zoufalství
lidí, takže nechce riskovat, že odmítnutím jejich hrozby zatlačí lidi do
nevyhnutelného útoku. (To je mimochodem jediné nesporně strategické rozhodnutí,
s nímž navzdory jeho charakterovým kvalitám jako vůdce přijde.) Naopak jeho názorový oponent Koba (Stalinova
přezdívka, což zřejmě nebude náhoda – a zároveň je to snad až příliš přímočaré.),
který lidi nenávidí a nevěří jim, poměrně racionálně namítá, že pomoc lidem
znamená jít sami proti sobě – zejména když pak zjistí, že lidé mají zbraně. Kdyby byl film opravdu tak významově
strukturovaný, jak naznačuje kampaň i mnohé kritické reakce, tyto pozice by se
postupně testovaly, problematizovaly
a ukazovalo by se, že hranice mezi nimi jsou mnohem nejasnější, než by se mohlo
zdát. Ovšem to se neděje – zůstávají zachovány, pouze postavy se posilují
v jejich předem zakotvených škatulkách (tragický ušlechtilý vůdce
s nenásilnou politikou, intrikující násilnický zaslepenec) a myšlenka
filmu je redukována na banální „opice nezabít opici“, „opice nesmět být jako
lidé“ a „opice a lidé být stejní“.
Nevím, co přesně sledují tvůrci snímku
dospěním k tomuto závěru. Je mu však podřízeno úplně vše, a jde se tím
zároveň proti základnímu dynamismu
prvního filmu: lidé a opice jsou ekvivalentní, každá klíčová situace na
straně opic má korelát na straně lidí a naopak. Vrcholí to pak zejména
v druhé půli filmu, kdy se film změní z variace na Pocahontas, Tanec s vlky a (pro naše účely třeba i) románu Vinnetou: Indiánské léto na variaci
shakespearovských dramat (zejména Hamlet,
dílem Macbeth). Světy alespoň
v základech rozličné (město vs. vesnice, pušky vs. oštěpy, řeč verbální
vs. řeč znaková) se ve věci jejich rozdílnosti úplně setřou a opice se chovají
jako lidé, zatímco lidé jako opice. Konflikt mezi Cézarem a Kobou se navíc promítne
do konfliktu mezi naivním Malcolmem a věcným Dreyfusem, přičemž Cézar stejně
jako Malcolm prostě jdou sami proti svému druhu: pomoc lidem (Cézar) znamená
nebezpečí pro opice, pomoc opicím (Malcolm) znamená nebezpečí pro lidstvo. Vývoj
vyprávění tak nevyplývá z vnitřních nastavení světa i hodnot postav jako v prvním
filmu, ale z uměle dosazených vnějších posuvníků – aniž by se postavy hodnotově
proměňovaly.
Ani jeden z těchto (sub)světů – lidský a opičí – přitom netvoří navzdory atraktivním postapokalyptickým kulisám skutečně zabydlený kulturní prostor: vynikající úvod dává naději nejdřív na straně lidí (rekapitulace virem zdecimované civilizace) a posléze na straně opic (v působivé citaci úvodu filmu 2001: Vesmírná odysea, ta je koneckonců udržovaná celý film, jen místo kosti lze dosadit automatickou pušku). Kupodivu ale v obou případech selhává, lidská kultura je stejně načrtnutá jako opičí, nic se o jejich specifikách nedovíme a oboje vlastně tvoří jen dav. Snímek tak vyvolává spíše otázky (bez naděje na odpověď), než nabízí verzi budoucnosti, již by bylo lze zobecnit v očekávání katastrofy z lokálního konfliktu na globální: změny planety lidí na planetu opic. Není například moc zřejmé, proč lidé tak moc právě teď potřebují elektřinu – a proč se pokouší ji získat až za pět minut dvanáct, případně proč se lidé chovají jako bezejmenný panikařící shluk v době, kdy by měli využít členitosti rozbitého města a strategické bojové tradice svého druhu. (To jsou otázky, k nimž film prostě vybízí… ale neřeší je, protože potřebuje, aby se lidé pro potřeby paralel změnili v opice.)
Ani jeden z těchto (sub)světů – lidský a opičí – přitom netvoří navzdory atraktivním postapokalyptickým kulisám skutečně zabydlený kulturní prostor: vynikající úvod dává naději nejdřív na straně lidí (rekapitulace virem zdecimované civilizace) a posléze na straně opic (v působivé citaci úvodu filmu 2001: Vesmírná odysea, ta je koneckonců udržovaná celý film, jen místo kosti lze dosadit automatickou pušku). Kupodivu ale v obou případech selhává, lidská kultura je stejně načrtnutá jako opičí, nic se o jejich specifikách nedovíme a oboje vlastně tvoří jen dav. Snímek tak vyvolává spíše otázky (bez naděje na odpověď), než nabízí verzi budoucnosti, již by bylo lze zobecnit v očekávání katastrofy z lokálního konfliktu na globální: změny planety lidí na planetu opic. Není například moc zřejmé, proč lidé tak moc právě teď potřebují elektřinu – a proč se pokouší ji získat až za pět minut dvanáct, případně proč se lidé chovají jako bezejmenný panikařící shluk v době, kdy by měli využít členitosti rozbitého města a strategické bojové tradice svého druhu. (To jsou otázky, k nimž film prostě vybízí… ale neřeší je, protože potřebuje, aby se lidé pro potřeby paralel změnili v opice.)
2001: Vesmírná odysea |
Úsvit planety opic: jde jen o okénko z traileru, ve filmu je variace na 2001 mnohem silnější |
Výsledkem těchto kompozičních
operací nakonec je, že pokud se divák nebude společně s postavami opájet
banálními duchamornými dialogy o toleranci, dobru a zlu, je předem nalajnovaný vývoj
filmu od jednoho připraveného uzlu k dalšímu až do očekávaného konce,
který se stavem věcí ve fikčním světě nakonec moc neliší od konce prvního dílu.
Postavy se překvapivě nijak nevyvíjejí (krom opakovaného vyjadřování si
sympatií – připomínajícím právě řetězení vzájemně si skládaných komplimentů apačského
bojovníka a německého zeměměřiče) a dokonce i Cézar se nakonec dostane do
finální bezvýchodné situace proti své vůli, aniž by přehodnotil svá východiska…
přičemž tato pasivita je příznačná
pro celý film. Třeba rasista Carver v něm skutečně slouží jen coby mechanický posuvník
oné vše-řídící-zápletky, v rámci níž jde všechno snadno a od jednoho stavu věcí k druhému se
přechází bez jakýchkoli komplikací skokově,
nikoli skrze posloupnost série dílčích událostí jako v prvním filmu. Ať
už jsou to úmrtí postav (tolik pozornosti věnované Sivakovi jen kvůli… tomu, co
se mu pak stane?) nebo ostré posuny perspektivy vyprávění od individuálních
postav k víceméně kolektivním davovým hrdinům.
Jednoznačná paralela mezi lidmi a opicemi |
Navzdory brilantnímu hereckému
výkonu Andyho Serkise v hlavní roli a mnoha důmyslným stylistickým řešením
vynalézavého režiséra Matta Reevese tak považuji Úsvit planety opic za mrzuté zklamání. Zklamání, v rámci nějž
ono kampaní snímku proklamované vyprávění z opičí perspektivy znamená jen
tolik, že se opičí postavy změní na chlupatější zástupce postav lidských,
zahrnující v balíku svých fikčních vlastností několik omšelých
shakespearovských motivů. Na třetí díl si ale zajdu, když už ten Cézar nemá na
výběr, musí do války a dokonce ani on snad nebude mít tolik času tvářit se neustále
smrtelně vážně a deklamovat velké pravdy rychlostí dvě slova za minutu.