Začnu-li zeširoka, Clint Eastwood
podle mého patří mezi nejvýznamnější americké filmaře, který jako režisér
začínal ve stejné době jako stále dokola skloňovaná jména nového hollywoodského
filmu (např. Bogdanovich, De Palma, Scorsese, Spielberg), ale podobně jako třeba
Woody Allen do této party obvykle zařazován nebývá. A zatímco Allen se víceméně
vzápětí zařadil do panteonu intelektuály milovaných tvůrců, Eastwood se k této
pozici dopracoval dílem v devadesátých letech a definitivně až po roce 2000.
Víceméně se tak stalo v době, kdy už ve slabších chvilkách začínal hovořit o
odchodu do ústraní – o čemž hovoří dosud, zatímco neustále plánuje nové filmy. V případě
desítek jeho filmů (ve kterých hrál, jež režíroval, které produkoval atp.) by
se dalo hovořit o ledasčem, přičemž u mě nebude překvapivé, že nejraději bych
si přečetl nějaké pečlivé formální analýzy stylu a vyprávění.
Obálka knihy |
Pokud někdo moje preference
sdílí, toho nijak zvlášť nepotěší nedávno česky vydaná kniha od Marca Elliota
nazvaná „Americký rebel: život Clinta Eastwooda“. Popravdě jí přitom nelze mít
za zlé, že očekávání spojená s formálním rozborem uměleckých děl
nenaplňuje, neb prostě ani nic takového neslibuje. Ba co víc, Elliot se dokonce
ani nenamáhal do titulu své publikace včlenit ono obligátní „život a filmy“
a vystačí si s pouhým „životem“, jak vidno výše. A tomuto přístupu zůstává
i věren, estetický pohled na kinematografii se u něj redukuje na recenzní posudky
bez jakýchkoli ambicí věcně argumentovat. Jakkoli tedy Elliot nedoplňuje žádné „podle
mého názoru“, můžete si tuto alibistickou formulku doplnit do víceméně
libovolného hodnotícího postoje, jenž se v knize objevuje. Elliota
Eastwood zajímá mnohem více jako hvězdná osobnost, za níž se skrývá pikantní
životní příběh, soubor různorodých charakterových vlastností a pak tedy ty
filmy, které jsou spíše záminkou pro dohady o smlouvách a oscarových křivdách.
Nápomocná je v tomto ohledu
už sama struktura tří částí knihy: „Od prázdnoty k herectví“, „Od herce k autorovi“
a „Od autora k Oscarovi“. Elliot je upřímně bulvární autor, proti čemuž
nelze nic zásadního namítat, protože podobní životopisci jsou s hollywoodským
průmyslem spojeni od jeho počátků a svět šoubyznysu by se bez těchto autorů
neobešel stejně jako oni by se neobešli bez něj. Méně je mi jasné, proč v Elliotovi
našla takové zalíbení česká nakladatelství: Clinta Eastwooda (kde se dočtete
mnoho o hercově sexuálním životě, manželsko-mileneckých půtkách a mimomanželských
dětech) vydal Karmášek, Caryho Granta (kde se dočtete hodně o hercově homosexualitě)
BB Art, Michaela Douglase (kde se zřejmě dočtete hodně o jeho sexuálních
skandálech) Vyšehrad a z hudební branže si můžete v produkci nakladatelství
Galén zakoupit ještě Elliotův životopis Paula Simona (kde upřímně nevím, co se
dočtete).
Jediné zásadnější rozdíly mezi Elliotovou
publikací a jiným bulvárním eastwoodovským životopisem Sexual Cowboy (česky
1994) je snad jen v aktuálnosti popisovaných pikantností, což se ale děje
na úkor ještě menšího množství informací o jednotlivých filmech, než jste se
mohli dočíst dříve. Co si pamatuji, v knize Sexual Cowboy se nacházelo
aspoň pár zábavných historek z natáčení dolarové trilogie, zatímco v Americkém
rebelovi se píše jen to, že divácky i kriticky nejmilovanější díl Hodný, zlý a
ošklivý neměl Eastwood rád a během natáčení utíkal na golf. (Popravdě dnes se
Eastwood k těmto filmům, pokud vím, staví velmi vstřícně, ale to nepůsobí
tak dobře jako dobové drby, z nichž Eastwood vychází jako větší parchant –
a zejména pak Leone podle Elliotova popisu jako nepříliš talentovaný bláznivý
Ital, což mě upřímně otrávilo.) Jinými slovy, o Eastwoodovi-hvězdě se dovíte leccos,
o Eastwoodovi-umělci minimum.
O to ironičtější je, když se
bulvární životopisec Marc Elliot neustále nepokrytě vysmívá vzdělané a vlivné
kritičce Pauline Kaelové – a naopak se vtírá do přízně Andrewovi Sarrisovi,
který by o Elliota pravděpodobně ani nezavadil pohledem. Ještě ironičtější je,
že když už se Elliot neustále utíká k pro-eastwoodovsky naladěnému
Sarrisovi, úplně vynechává skutečnost, že sám Eastwood byl tímto Sarrisovým
postojem natolik potěšen, že kritikovi dokonce napsal děkovný dopis. Současně
je třeba přiznat, že Clint Eastwood je dost fascinující i jako lidská osobnost
(alespoň soudě podle toho, co se říká), byť ne nutně vždy v příliš pozitivním
smyslu slova – a do hospody byste s ním pravděpodobně dvakrát rádi
nezašli. Jeho pragmatický přístup k filmařské profesi a k udržování vlastní
hvězdné kariéry je vlastně srovnatelný s jeho pragmatickým přístupem k manželství
(kde se na věrnost nikdy nehrálo) i k přátelství (kde neměl problém ze dne
na den spálit mosty za přáteli, s nimiž desítky let intenzivně
spolupracoval).
Pokud bychom totiž uplatňovali
onen často proklínaný biografický přístup a hledali paralely mezi životem a
dílem umělce, bylo by potenciálně interpretačně zajímavé zkoušet po těchto analogiích
pátrat právě v případě Eastwoodova díla. Elliot však žádné takové snahy
nevykazuje, jakkoli hned na první stránce slibuje nejnaivnější možnou variantu zmiňovaného
přístupu: „Snad víc než u kterékoliv jiné hollywoodské celebrity je Clintova
tvůrčí a osobní dvoušroubovice DNA spolu tak propletená, že je takřka nemožné
oddělit jeho soukromou postavu od osoby na plátně“ (s. 16). Nabízí přitom
pracovní dělení Eastwoodových person: (a) záhadný muž bez minulosti, (b) drsný
Harry Callahan, (c) dobrácký balík. Jestli je Eastwood všemi třemi, má značné
problémy se svou osobností – lépe řečeno, soudě podle knihy prostě není ani
jedním z těchto vágně vymezených žánrových typů, nýbrž složitý charakter…
jeho posuzování nechám na psycholozích, každopádně neodpovídá zmíněnému primitivnímu
členění.
Zejména však typologie hrdinů
neříká nic o samotných je rámujících fikčních světech, neřkuli proměnách těchto
modelů postav v čase, neřkuli o filmech jako uměleckých systémech. Ale to
už se vracím zpátky k tomu, co jsem říkal na začátku – a z čehož vyplývá,
že jsem sice přečetl knihu pečlivě od začátku do konce, ale jejím modelovým
čtenářem v tomto možném světě prostě nejsem a býti nemohu. To pohříchu
neznamená, že takovými čtenáři nemůžete být právě vy. Pokud jste právě
zajásali, musím žel i vám zkalit radost, protože jsem nucen varovat před trestuhodně
odbytým překladem Jana Rejžka, který očividně neprošel žádnou poctivější jazykovou
ani odbornou redakcí. Skoro byste se museli „potentočkovat“ (s. 135), že se co
chvíli střídá třeba Drsný Harry s Dirty Harrym (s. 140 vs. 141), že přebývají
nebo chybí slova (viz „stejně jako je osudem Daggettovým být zabit, protože má
takový.“, s. 261), případně věty prostě nejsou česky („Moje pocity […] byly
normální, jaké máte z někoho, kdo hodně měsíců plánuje, jak zaútočit na
dědictví vašich dětí.“, s. 266).
Radši už pak neřešit, co si překladatel
představuje pod větou, že „podobně [jako v Kluci nepláčou] v Million Dollar Baby představovala
[Swanková] s úžasným výsledkem velmi mužnou ženu“ (s. 299), byť tady je
dílem na vině sám autor – což už však neplatí pro Rejžkovo přesvědčení, že film
musí něco „osobitně mít, stejně jako svůj vlastní styl obrazu“ (s. 118). Chtělo
by se mi škodolibě napsat, že Elliotova kniha si nakonec ani o moc lepší
překlad nezaslouží, ale není to pravda – už kvůli čtenářům, kteří by si za ni
rádi zaplatili a s chutí ji přečetli. Navzdory tomu, že velmi
pravděpodobně nepůjde o čtenáře tohoto blogu.
---
---
Na blogu jsem o Eastwoodovi psal tady (ovšem sám článek je už devět let starý).