Předoscarová poznámka k filmům, jež vyprávějí fakta

Filmy vyprávějí příběhy a tvoří světy, které mohou být od toho našeho v mnoha ohledech odlišné. Mohou vyprávět o superhrdinech s nadpřirozenými schopnostmi pobíhajících v nám známých městech, předkládat mýty z dávných dob v předalekých galaxiích či historky o zmutovaných mravencích, ještěrkách i králících. Nemá smysl uvažovat nad tím, nakolik takové příběhy odpovídají či neodpovídají našemu světu, jeho fyzikálním pravidlům, jeho zákonům, jeho skutečné minulosti.

Jsou ovšem i filmy, co se snaží vyprávět příběhy našeho světa… a některé z těchto snímků se dokonce pokoušejí minulost našeho světa rekonstruovat co nejvěrněji. Jsou okouzleny a okouzlují informačním bohatstvím či sugestivností zprostředkování událostí, které nikdo nemusel vymýšlet. A právě o těchto snímcích – narativních filmech faktu – bude nyní řeč, ačkoli si představíme jen některé z nich.

Narativní filmy faktu staví rekonstrukci faktické sítě nad rámec tradičního vyprávěcího schématu. Vyžadují po divákovi odepřít si klasická potěšení, přičemž kamera či konkrétní postavy slouží jako zprostředkovatelé informací o určitých souvislostech a událostech. Estetika filmů faktu za mnohé vděčí rozvoji investigativní žurnalistiky, formátu televizní reportáže, dokumentárnímu filmu, literární špionážní fikci (zejména od Grahama Greena, Johna le Carré či Fredericka Forsytha) a díla Trumana Capoteho Chladnokrevně, který založil žánr tzv. reportážního románu.

A právě adaptace Chladnokrevně stála de facto na začátku volné řady děl, o nichž si dnes povídáme. Snímek vznikl roku 1967 a stejně jako jeho románová předloha nabízí zneklidňující, odosobněný a rekonstrukční obraz cesty dvou mladíků, kteří si bezdůvodně vyrazí vyvraždit jednu americkou rodinu. V souladu s románem na konci předkládá nepřímou obžalobu společnosti, která jen jednu masovou vraždu rozšíří o další, aniž by se tím cokoli vyřešilo. Absence jasného řešení a pocitu významové uzavřenosti, nečekaně utnuté či otevřené konce – to vše se posléze stalo znaky narativních filmů faktu.

A jestli Chladnokrevně dalo těmto snímkům důležité téma zločinu, Všichni prezidentovi muži z roku 1976 otevřeli druhé klíčové téma: politiku. Muži navazovali na řadu paranoidních amerických thrillerů (Rozhovor, Pohled společnosti Parallax), které fikčními příběhy poukazovaly na sílící nedůvěru Spojených států amerických v řízení svého státu, politické představitele, tajné služby. Rezignovalo se však na fikční příběh, ale důraz byl kladen na důslednou rekonstrukci novinářského pátrání po pozadí kauzy Watergate, jež odhalila dvojice novinářů Washington Post Woodward a Bernstein.

Tyto dva snímky tvoří základní vývojové linie narativních filmů faktu. Na jedné straně je to snaha pomocí co nejvěrnější rekonstrukce událostí, snaha nabídnout vysoce sugestivní obraz z minulosti světa za pomoci konvencí dokumentárního filmu. Tento typ představují například reportážní dramata Paula Greengrasse Krvavá neděle (2002), Let číslo 93 (2006) a částečně i Zelená zóna (2010), byť ta už směřuje k akčnímu filmu a informace apelativně podává jako obžalobu bushovské politiky. Tato linie je založena především ve stylu – konvencemi realismu řízeném uplatnění filmařských postupů.

Na druhé straně je tu linie filmů faktu stavějící na specifické podobě vyprávění. Zapojují divákovu pozornost a neustále kladou důraz na jeho paměť, logické schopnosti a spíše rozumově než citově řízenou aktivitu sledování filmu. Divák Všech prezidentových mužů se o charakterech vyšetřovatelů dovídá minimum, ale zato je stejně jako oni neustále zavalován přívalem jmen, časů, funkcí, smluv a souvislostí. Hrdinové je sice určitým způsobem zpracovávají a přežvýkávají, ale jde opět jen o příval dat – jen v nových souvislostech, které se navíc neustále přepisují.

Jde o zvláštní typ vyprávění, který nefiltruje data pro potřeby zprostředkování příběhu, ale příběh je tvořen právě přelévajícím se mořem dat. Na jeho konci nebývá jasné řešení či satisfakce, kdy divák prožívá moment zaslouženého vítězství, když vidí padouchy v poutech.  Nemůže se opájet pocitem, že v tom má konečně jasno. Všichni prezidentovi muži končí vydáním klíčového článku, nicméně následující události vedoucí k Nixonově prezidentskému pádu shrne jen pár titulky. Nixon ve filmu vůbec nevystupuje jako postava, jen coby osoba na televizních obrazovkách.

Srovnatelný princip volí i drama George Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí (2005), které rekonstruuje přispění televizního zpravodaje Eda Murrowa a jeho týmu na pádu jiného nebezpečného politika – Josepha McCarthyho. I tento snímek je chladnou rekonstrukcí událostí, v níž postavy složitě skládají důkaz k důkazu, budují sítě argumentů a rétorických kliček, přičemž bojují s účelovými pomluvami. Podobně jako Nixon v Mužích se i tady McCarthy objevuje jen jako přízrak ze záznamů – a vítězství hrdinů je spíš iluzivní než definitivní.

Asi nejdůležitější z tohoto ranku je ale Zodiac (2007) Davida Finchera, který rekonstruuje desítky let trvajícího pátrání po slavném sériovém vrahovi. Na konci dvouapůlhodinového filmu zůstávají tisíce dat, stovky podezřelých, desítky teorií, tři zničené životy hlavních vyšetřovatelů (policista, novinář, amatérský detektiv), jeden nikdy nedopadený vrah a pravděpodobně navždy otevřený případ. Potěšení ze zpracování přívalu informací má v tomto brilantním filmu divákovi nahrazovat potěšení z klasicky čtyřaktově vystavěného a hlavně uzavřeného příběhu, který je mu odepřen.

Naznačil jsem dva základní typy, ale narativních filmů faktu je mnohem víc – od historických rekonstrukcí vypjatých událostí (roku 2000 vzniklo Třináct dní vyprávějících o kubánské krizi), dějin tajných služeb (Kauza CIA, 2006; seriál Company, 2007) až k přiblížení střetů na Blízkém východě (Mnichov, 2005; 30 minut do půlnoci, 2012). A proč že jsem si na to vzpomněl? Dnes v noci nás čeká předávání Oscarů – a který film si loni odnesl nejcennější sošku za nejlepší film? Ano, Argo (2012). A třebaže v Argu slouží historická data vyprávění příběhu spíš, než by vyprávění příběhu sloužilo historickým datům, narativním filmům faktu je struktura Arga dlužna víc, než by se z jeho účelově napínavého finále možná mohlo zdát.

PS: Samozřejmě vím, jak moc na Oscarech nezáleží, jak moc o ničem konkrétním nevypovídají a jak moc se na nich projevují estetické preference bandy důchodců v Akademii. Opakuji si to každý rok, když jdu kolem páté ráno naštvaně spát, protože hlavní cenu získal úplně jiný film, než bych si přál. Do těch pěti jsem ale stejně vždycky vzhůru... a dnešek nebude výjimkou.

AKTUALIZACE: Ano, i dnes jdu po Oscarech spát naštvaný, protože 12 letům v řetězech jsem Oscara za nejlepší film přál asi stejně jako Špinavému triku (tj. fakt ne).