Vážení čtenáři, dostal se mi do ruky unikátní přístroj, který možná znáte z nijak objevných komedií Velká filmová loupež a Dva nosáči a video. S jeho pomocí můžete pronikat do audiovizuálních fikčních světů, což ale ne vždycky může dopadnout tak pěkně, jak si třeba představujete. Navíc se nějak pokazil a je nastavený jen na klasicky střižené žánrové hororové a akční filmy tří posledních dekád 20. století.
To možná ty intelektuálnější z vás trochu rozmrzí, ale upřímně – chtěl by se někdo dostat do Červené pustiny, Šepotů a výkřiků nebo Loni v Marienbadu? „Osmdesátkové“ žánrové filmy mají navíc nespornou výhodu: když znáte pravidla, není problém se v jejich světě rychle zorientovat. Na tom ostatně postavily svou fikční atraktivitu postmoderně střižené meta-žánrové filmy jako Poslední akční hrdina a Vřískot.
Představte si akční honičku v automobilech – v aktuálním světě dost stresující záležitost, ve fikci zaručená zásobárna bezpečného vzrušení. I když havarujete, nehrozí zlomenina nebo šok, naopak se můžete těšit na pěkný zážitek. Fikční auta totiž jezdí na nitrologlycerin. Ale žádný strach, vždycky s výbuchem pěkně počkají, až vyvedete případné zraněné a upozorníte je na nadcházející pyrotechnickou show („Vybouchne to!“).
Abych ale nepředbíhal, i samotná honička má své normy. Musíte se vyhnout nosičům obrovských tabulí skla, kteří si podle akčních jízd městem pravděpodobně řídí svůj pracovní harmonogram. V žádném případě nezapomeňte projet přinejmenším jedním stánkem s ovocem, abyste nezklamali potenciální fanoušky. A nebojte se narážet, ničit a riskovat, protože nikdy nebudou škody tak vysoké, abyste museli zastavit.
Automobil klidně někomu seberte, obyvatelé světů jsou zvyklí. Několikrát denně se jim stane, že k jejich drahému vozu přiskočí policista s odznakem a s výkřikem o zabavení vozu pro účely výkonu spravedlnosti jejich majetek vzápětí zlikviduje. Auto lze i bezstarostně ukrást – všichni jejich majitelé ho nechávají zaparkované s plnou nádrží, sníženou spotřebou a klíčky uvnitř (případně spojte libovolné dráty pod zapalováním).
Ovšem vše platí pouze za předpokladu, že jste hrdina. A nemyslete si, že vám policejní odznak zajišťuje nějaká privilegia. Dobrý policista s fikčními výhodami jste jen za podmínky, že na vás šéf permanentně řve a hrozí suspendací. Jako řadový policista disponujete pouze levou mozkovou hemisférou a vaše auta (jezdíte zásadně hromadně) do sebe narážejí a vybuchují při sebemenším fyzikálním ohrožení.
Pokud jste hrdinův blízký kamarád, bacha! Stačí se svěřit se svými plány do budoucna, a nevyhnutelně zemřete. Jakmile se ocitnete ve válce, pokud možno mlčte, tiše bojujte a trpte, za žádných okolností nikomu neukazujte rodinné fotografie – to už se můžete rovnou zastřelit. Když máte černou barvu kůže, nikdy se s hrdinou nekamaráďte. Sice mu možná odvážně pomůžete, ale bude vás to stát končetinu nebo život.
V případě indiánského nebo asijského původu je naopak výhoda na vaší straně. Jako indián vládnete mystickými schopnostmi, moudrostí věků a schopností číst stopy v přírodě. Když coby asiat nemáte dlouhatánské bílé vousy, moudra trousit nebudete, ale zato komukoli nakopete budku a zázračně střílíte z několika pistolí současně. Neobávejte se přesily, protivníci k vám budou přistupovat jednotlivě. Slušně počkají, až sundáte předchozího.
Coby žena fungujete v specifickém fikčním režimu. Nikdy nechodíte na záchod, ale zato se pořád sprchujete. Nikdy vám není dost zima, abyste se musely příliš oblékat. Rodíte velmi rychle a většinou za pomoci někoho, kdo vysvětluje, že máte hluboce dýchat. Máte ale neuvěřitelnou schopnost působit bolest: hrdina bez hlesu prošel strašnou rvačkou a zabil řadu nepřátel, ale bolestí sykne, až když mu kapesníčkem otíráte zranění na obličeji.
Naopak sexuální život je v žánrové fikci snadný, protože vždycky dosahujete orgasmu současně, nepotíte se a nikdy po něm nepotřebujete ubrousek. Zásadně však nesouložte v hororovém filmu, psychotičtí sérioví vrahouni mají právě na takové spadeno a pravděpodobně zhynete krutou smrtí. Horor vám vůbec ubírá na jednacích možnostech. Z domu, kde někdo straší nebo zabíjí, nikdy neodejdete – za předpokladu, že něco divného neuslyšíte venku.
A jak na fikční techniku? Na počítače stačí upřímnost. „Vyjeď mi tajné materiály“ „Nahraj virus.“ Jak usednete do vrtulníku, nemějte strach z řízení, ve fikci to hravě zvládají i děti. V australském seriálu Skippy s tím ostatně neměla problém ani ústřední klokanice. Na libovolný zámek stačí vlásenka či kreditní karta, v případě trezoru už musíte zainvestovat do stetoskopu.
Bomby mají zásadně velké displeje s červenými číslicemi, které odpočítávají čas, kdy bouchnou. Stačí přestřihnout jeden z barevně odlišených drátů, jako hrdina se vždycky trefíte. Většinou máte dost času, padouchové jsou velkorysí – občas vám své plány ochotně a detailně vyzradí dopředu, abyste věděli, jak přesně je máte porazit.
Jakožto hrdinu vás hned nezastřelí. Vymyslí komplikovanou smrt, před níž snadno uniknete. Naopak ochotně střílejí své poskoky, protože se vždycky najde dost jiných ochotných blbů. Jakmile se ve fikci ocitnete v roli padouchova poskoka, stylizujte se do nejbrutálnějších psychopatů a moc nemluvte. Sice taky zahynete, ale aspoň vás zabije hrdina a ne zaměstnavatel.
V každém případě dejte na své děti, obvykle vědí nejvíc. Pokud se však musíte rozhodnout mezi misí a záchranou svých potomků, kašlete na potomky. Zachrání je totiž někdo jiný, protože podobně jako psí mazlíčci nikdy neumírají. Ovšem u všeho výše řečeného bohužel platí, že musíte doufat v průnik do běžného žánrového fikčního světa. Existují zlovolně vynalézaví filmaři, kteří pravidla s perverzním potěšením narušují: holt ani fikční světy někdy nejsou spravedlivé.
(Článek vznikl na objednávku, ale nakonec nebyl z prostorových důvodů zařazen, tak ho uveřejňuji zde. Částečným zdrojem byly i populární soupisy filmových klišé, které se na netu pohybují od konce devadesátých let.)
