Chuck Palahniuk. Jeho jméno vám nic neříká, a přitom se považujete za obeznámeného čtenáře současné anglicky psané literatury? Pak se považujete špatně.
Česká knižní distribuce je štědrá a bohatě zásobuje tuzemský trh fikčními texty tohoto amerického postmoderního literárního anarchisty – mohl bych pokračovat, ale moc přídomků, významu smrt. Kolem Palahniuka koluje víc mýtů a povídaček než kolem Michaela Jacksona, jakkoli pedofilie se zatím mezi nimi neobjevila. Ale nějaká ta brutální zabití v rodině, generační traumata a tak podobně se tam najdou.
Každopádně za posledních několik let jsme si s několika výjimkami mohli díky nakladatelství Odeon ve vynikajících překladech Richarda Podaného přečíst od Palahniuka vlastně vše. Tedy skoro vše, protože Palahniukův nejslavnější Klub rváčů vyšel v ne až tak dobrém překladu ve Volvoxu. Chyběl však román úplně první. Oprava, skoro první, protože Neviditelné nestvůry vlastně vyšly až jako třetí. Když s nimi Palahniuk přišel, byl nejprve zamítnut s tím, že román je příliš temný.
Temný? Ani ne, je ve výsledku vlastně dost optimistický. Cynický? Zatraceně.
Palahniuk napsal Klub rváčů (který byl bůhvíproč považován za pozitivnější) a Program pro přeživší (který pozitivnější skutečně je, ale o to ironičtější a konkrétnější) – a teprve potom vyšly Neviditelné nestvůry. Jenže kdo čtete odeonské doslovy, všechno už dávno víte. Kdo pravidelně čtete Palahniukovy knihy, budou pro vás Neviditelné nestvůry zvláštní deja vu.
Skok na Palahniuka
Palahniuk má specifický styl plný krátkých vět, opakujících se slov, vracejících se ustálených sousloví dynamizujících vyprávění. Palahniukovy hrdinovy můžete jen těžko považovat za normální, pokud podle obecně přijímaných měřítek považujete za normální sebe. Palahniukovi hrdinové se živí nejobskurnějšími možnými způsoby – jako figuranti ve skanzenu nebo jako prodavači mýdla z tuku kradeného v odpadkových koších u kosmetické kliniky.
Palahniukovi hrdinové vám řeknou spoustu věcí, které jste nikdy nepotřebovali vědět, ale chtěli jste se je dozvědět. Jste vlastně svým způsobem rádi, že jste se je dozvěděli. Jak doma vyrobit nitroglycerin? Jak se zbavovat skvrn? Jak dokázat pomocí barevných kódů a jednoduchých grafémů světu, že nejste jen obyčejný homosexuál, ale výjimečný homosexuál?
Palahniukovy hrdiny byste nechtěli potkat. Schizofrenici s rozštěpenou osobností. Chlapi s vraždící básničkou, na niž stačí pomyslet. Perverzní televizní kazatelé s minulostí údajně jediného přeživšího jedince sebevražedné sekty. Sexuální maniaci, o kterých si maminka myslí, že jsou novým Kristem, a kteří si na její léčbu vydělávají tak, že se nechávají zachraňovat před zadušením v restauracích? Modelky s půlkou obličeje, co dopují své bývalé partnery estrogenem?
Skok na nepřekvapivé překvapení
Palahniuk má jasně rozeznatelný styl, podobně vystavěné hrdiny i vyprávěcí způsoby: vsaďte se, že přijde pointa, že nikdy neodhadnete další události, že vás vyprávění zavede do míst, od kterých vám pomůže jen distance a cynismus, dokážete-li se smát hnusu. Pro pravidelné čtenáře je čtení jeho věcí trochu jako sex s vlastní ženou/vlastním mužem po třiceti letech manželství – pokud se ještě najde chuť, těžko se dá očekávat překvapení.
Oprava, snaží se o překvapení. Palahniuk se také snaží překvapovat, ale v Neviditelných nestvůrách coby prvotině překvapuje po Deníku, Strašidlech a Snuffu především tím, že nepřekvapuje. Nepřekvapuje stylově, ale významově určitě ano. Hrdinou tentokrát není arogantní cynický parchant, ale arogantní cynická mrcha; ale za svými mužskými „kolegy“ nezaostává.
Skok na děj, který nesmí být prozrazen
Neviditelné nestvůry jsou román vyprávěný modelkou, která má ustřelenou spodní čelist, takže je neviditelná. Je neviditelná ne proto, že by nebyla vidět, ale protože se na ni nikdo nedívá. Ať už jí z díry pod horní čelistí mezi spoustou jizev visí jazyk, nebo je zahalena v závojích, nikdo ji nechce vidět. Může krást, ale nikdo ji nezastaví. Nemůže mluvit, ale kdo by ji chtěl poslouchat?
A tak píše. Píše jazykem módních časopisů. Jazykem Vogue, Cosmopolitanu a všech dalších časopisů, které neznám, a tak tomu jen musím věřit. Chci vidět roztříštěné skokové vyprávění. Blesk. Chci vidět záblesky vzpomínek napříč časem tam a zpět. Blesk. Chci vidět rétoriku plnou detailů módních doplňků, detailů o různých typech hormonálních doplňků, detailů o druzích bytových doplňků. Blesk. Chci vidět rozklad společnosti. Blesk.
Na hlavní hrdinku nikdo nekouká, ale ona se dívá. S obdivuhodným cynismem je zdánlivě nasraná na celý svět. Oprava, není nasraná, protože je jí to vlastně jedno. Román začíná scénou masakru modelek v krásném domě – a vrací se zpět. Do okamžiku, kdy přijde o čelist. Do okamžiku, kdy dělá kariéru. Do okamžiku dětského soužití s bratrem, kterého mají rodiče raději i poté, co zemřel.
Palahniukovi hrdinové se i v Nestvůrách živí nejobskurnějším možným způsobem. Jezdí po USA, ládují se tunou hormonů, vydávají se za XY, YX, ZY, DE, FG a předstírají zájem o koupi luxusního domu. Koupelny bohatých lidí jsou plné prášků, za které jsou jiní ochotni dobře zaplatit. Desítky identit. Desítky domů. Krásná modelka, narcistní bývalý polda, vypravěčka bez obličeje – jména si domyslete.
Skok na to, že jména nic neznamenají, pohlaví taky ne, nic neznamená nic a vše znamená vše
Palahniukovi hrdinové se mohou jmenovat jakkoli, ale zejména v Neviditelných nestvůrách jména nemají žádný významový rozměr. Stejné postavy, desítky jmen, ale stejně jim vlastně žádné nepatří. Palahniukovy příběhy nikdy neodhadnete předem, a tak Neviditelné nestvůry nemají jednu pointu, ale dvě, tři, čtyři… Všechno se přetočí, protože tenhle blázen už na začátku kariéry uměl psát.
Román možná ještě nešlape tak bezchybně jako Klub rváčů nebo Program pro přeživší, ale už disponuje tím, co nás na konci devadesátých let a počátkem století na Palahniukovi tak zaujalo. Schopnost pracovat s detailem, pracovat s šokem, pracovat s hnusem, pracovat s neuvěřitelným množstvím nápadů, které se postupně srocují v překvapivé celky.
Neviditelné nestvůry opět/už vypovídají o představitelích generace X (viz stejnojmenný román Douglase Couplanda), nelítostně a trefně glosují současnost a staví ji do ostrého kontrastu s tím, jak si „budoucnost“ představovali v padesátých letech. Navíc se tu definitivně vyjasňuje, že nejenže nezáleží na tom, aby byl modelový palahniukovský hrdina muž, ale vlastně ani nemusí být muž ani žena – stačí být člověk s nějakým postojem, protože rodová role je ve skutečnosti jen šílená hra.
Podobně jako v Klubu rváčů je i v tomto románu destrukce pro Palahniuka prostředek, jak zjistit, že žijete. Postavy jsou schopné prožít a udělat cokoli, jen aby měly pocit, že žijí. Destruovat se, dopovat se, tvořit ze sebe nestvůry, umělá monstra, kde vše předtím je nakonec jen příběh, který si s sebou nesou. Oprava, který s sebou mohou nést jiní za ně. Na začátku jsou monstra, na konci lidé.
Hlavní hrdinka Neviditelných nestvůr patří mezi nejcyničtější a nejsarkastičtější postavy, které kdy Palahniuk napsal. Ale to neznamená, že vše, co říká, je pravda. A že vše, k čemu to směřuje, je destrukce. On je to současně i Palahniukův nejpozitivnější román… Tedy alespoň na parametry autora, o němž tupá žurnalistická klišé (poněkud nesmyslně) praví, že píše postmoderní grotesky s pokřivenou morálkou. Stojí za to si ho přečíst – ihned, ačkoli váš pocit ovlivní, kolikáté Palahniukovo dílko to pro vás je.
Ale jak už to tak u něj chodí, stejně vás překvapí. Oprava, stejně jeho další směřování neprokouknete předem.
Chci vidět nadšení. Blesk. Chci vás vidět číst. Blesk.
