Věřím, že většinu z vás
nijak nepopudím tvrzením, že George Clooney patří mezi významné autorské figury
v současném hollywoodském filmu. Je všestranný herec (od žánrových figur
až po psychologicky nevypočitatelné a morálně nezařaditelné postavy), odvážný producent
(financoval nejeden umělecky progresivní projekt jako Svěrací kazajka, Syriana,
Temný obraz nebo Američan, ne ve všech si přitom zahrál), scenárista (napsal si
tři vlastní filmy, na Gravitaci se spolupodílel) a zejména mimořádně
talentovaný režisér. Právě uvádění Památkáři jsou přitom už jeho pátým
celovečerním dílem. Předtím natočil špionážní hříčku Milujte svého zabijáka,
brilantní dokudrama Dobrou noc a hodně štěstí, významově vrstevnaté Tvrdé
palice a politickou alegorii Den zrady. A kdo všechny ty filmy viděl,
pravděpodobně si povšimnul šíře využitých stylistických postupů, žánrových vzorců,
vyprávěcích strategií i variovaných uměleckých tradic – jinak řečeno,
Clooney s každým dílem testuje další filmařské možnosti. Není proto
překvapivé, že i Památkáři se nastaveným očekáváním poněkud vymykají.
Film je o skupince zestárlých
outsiderů cestujících v poslední fázi druhé světové války zpustošenou
Evropou, kdy jejich cíle jsou vůči dominantním spojeneckým zájmům přinejmenším souběžné:
zachraňují nacisty uloupená umělecká díla. Předně je třeba upozornit, že film
se nijak nepodobá a především v žádném ohledu nechce podobat Hanebným
panchartům – a naprosto nechápu, odkud se tato intelektuálně nesmělá výtka
bere. Ano, možná to „na Pancharty nemá“, protože to na ně „chce mít“ asi stejně
jako na Terminátora, Bena Hura nebo Krtka a autíčko. Jestli se něčemu Památkáři
vzdáleně podobají, jsou to evropské komedie typu Sedmé roty, ale než bych je
k něčemu přirovnával stejně mimózně, jako to dělají kritici a fanoušci,
jejichž znalost dějin kinematografie začíná v lepším případě
s Hvězdnými válkami, v horším případě s Matrixem,
v nejhorším případě s Pánem Prstenů, raději se zaměřím na to, „jací
Památkáři jsou“, než „jako co Památkáři jsou“. A počítám, že s hodnocením
„fakt dobří“ si nevystačím.
Památkáři jsou především
překvapivě nehollywoodští, protože (a) pracují s relativně střídmě
psychologicky načrtnutými členy hrdinského kolektivu, (b) využívají
střípkovitého epizodického vyprávění svazovaného jen pátracím rámcem a volnými
nezakotvenými motivy dodávajícími příběhu na dojmu soudržnosti (gentský oltář,
napravení alkoholika, ukradená bruggská Madonna, uprchlý pařížský nacista,
kravata), (c) nemají jednoznačný cíl, posilují dojem vykořeněnosti hrdinů
z válečného dění, využívají nudy všednodennosti. Zatímco válka a posuny
spojeneckých vojáků představují onen velký příběh s velkým cílem,
Památkáři zcela záměrně nabízejí pomalejší, nevelkolepou a pro zdánlivě
nepodstatné cíle se obětující odyseu několika chlapíků s vyšším věkovým
průměrem. Hned několikrát film nabízí otázku, zda má cenu riskovat život pro
něco tak „malého“ a „bezvýznamného“ jako umělecké dílo – znáte to, ve válce
mlčí múzy. Jistě, jen ono dobrodružství bude vedle velké a důležité historie
podobně „malé“ a „bezvýznamné“: rozhodně ale stojí za odvyprávění.
Clooney využívá kolektivního
hrdinu, kterého vysílá nejen do různých koutů Evropy, ale zároveň do různých
žánrových tradic, různých temp vyprávění a různých poměrů mezi tragikou a
komikou či vážným a nevážným, kdy mezi jedním a druhým jsou vyprávěcí situace
nezřídka během několika sekund schopny přepnout. Některé postavy se ocitají ve
špionážně-milostném příběhu (s moc pěkným motivem obrazu navrátivšího se do
bytu, jehož obyvatelé se na rozdíl od něj zřejmě nevrátí už nikdy), jiné
v dramatu o nalezení vlastní důstojnosti skrze na první pohled pošetilou
obranu chrámové sochy (s moc pěkným motivem dvojího vyprávění skrze čtení
dopisu), další na cestě se smutným koncem (s moc pěkným motivem přechodu od kýčovité
scény s koněm k válečné řeži) a další v absurdní komedii o
dvou sucharech působících na válečné cestě dokonale nepatřičně (s moc pěknými
motivy vánočního přání a dvou různých setkání s nepřítelem).
V závěrečném aktu svého
filmu pak Clooney všechny hrdiny opětovně shromáždí, ale nespojitou výstavbu děje
neopustí. Důmyslně přepíná mezi různými prostory, mezi různými časy a mezi
různými mody vyprávění (např. bolestivý moment požáru, vstupy oficiálního
zpravodajství, křížový střih v závěru). Z hlediska velkých dějin
„bezvýznamná“ dobrodružství „bezvýznamných“ hrdinů pro „bezvýznamná“ umělecká
díla je očividně strukturovaná současně coby alternativa vyprávěcích způsobů i filmařských
tradic, které se k vyprávění oněch velkých příběhů velkých hrdinů
s velkými cíli využívají. V důsledku je jako taková potom
pochopitelně motivicky rozvolněnější, tematicky různorodější a vypravěčsky
neuspokojivější. Ale to všechno koneckonců reflektují samy postavy
s vlastními hrdinstvími, pro něž válka končí příznačně později než pro
všechny ostatní… Končí pro ně totiž až během roztomilé pocty filmařským klišé
během záměrně sebeironické až parodické scény záchrany na poslední chvíli,
kdy prchají před ruskou armádou.
Jako umělecký celek je Clooneyho poslední film
bezesporu méně vycizelovaný než jeho předchozí režijní díla: střídání mezi
dobrodružstvími party ne-hrdinů a mezi výpovědí o kulturně-definiční roli
umění je občas trochu násilné, podobně jako je snad až příliš očividná
strukturně scelující funkce dopisů, sochy a gentského oltáře. Podobně jako u
snímku Dobrou noc a hodně štěstí mě ale neustále napadalo, že jsem podobný film
fakt dlouho neviděl a že jsem podobný film fakt rád zase jednou viděl. Za
Clooneyho projekty je zkrátka a dobře vidět filmařská hravost, sympatická nevážnost
ve vztahu ke svému uměleckému egu, obdivuhodná upřímnost ve vztahu
k zpracovávanému tématu a důvěra poskytovaná hereckým kolegům. Můžete sice
občas brblat, že některým členům týmu Památkářů ty umělce a akademiky tak úplně
nevěříte (což může být ale způsobeno i tím, že se jinak mezi nikým jiným než
mezi umělci a akademiky nepohybujete), ale stejně je paráda strávit hodinu a
tři čtvrtě s Clooneyem, Murrayem, Balabanem, Goodmanem, Damonem a jako
vždy okouzlující Blanchettovou.
