Hůrka, ego a zvuk: poznámky ke knize O zvuku v českém filmu

Ať si o dvou knihách mistra zvuku Miloslava Hůrky Když se řekne zvukový film… (1991) a O zvuku v českém filmu: vzpomínky filmaře (2013) myslíme cokoli, představují svým způsobem unikátní jev. Dlouholetý profesionální filmař Hůrka totiž nenapsal žánrově mnohem běžnější výukový manuál. A to navzdory tomu, že i takové má na kontě, například Magnetofon (1958) nebo Estetika zvuku ve filmu (1965). Pokusil se namísto toho propojit hned tři různé žánry: memoáry, učebnici filmového zvuku a dějiny filmového zvuku. A zatímco v knize Když se řekne zvukový film… kladl důraz na druhé dvě funkce knihy, u novější (a vzhledem k autorovu úmrtí i poslední) publikace O zvuku v českém filmu: vzpomínky filmaře jsou naopak tyto dvě funkce navázány na vzpomínkově autobiografický rámec. Nakolik je však tento model funkční?

Autorova předmluva je z roku 2002, autor zemřel roku 2010 a kniha vyšla až letos. Ovšem těch více než deset let hypotetické práce na ní bohužel není příliš vidět. Jako by totiž vůbec neprošla redakcí. Stylisticky jde o text nesourodý, jenž vykazuje známky toho, že byl nepopiratelně psán napříč velmi dlouhým časovým obdobím. Zamořen je rovněž překlepy, pravopisnými chybami (nejčastěji v interpunkci) a vyšinutími z větné vazby. Leccos v tomto ohledu naznačuje už trojí název knihy. Na papírové obálce najdeme O zvuku v českém filmu: z pamětí filmaře, na pevné vazbě Zvukařem v českém filmu: vzpomínky filmaře… a konečně na titulní straně a v tiráži pak O zvuku v českém filmu: vzpomínky filmaře. Největší problém je ovšem v negativní odpovědi na výše předloženou otázku. Ne, model spojení tří různých žánrů funkční bohužel není.

A je to škoda, protože svoje dostane zájemce o řadu oblastí:

(a) o otázky spojené s velmi specializovanými problémy zvukařské profese
(b) o barrandovské dějiny coby sled historek navázaných na konkrétní filmy a/nebo konkrétní filmaře
(c) o život Miloslava Hůrky; ten je popisován od dětských let a prvních technických pokusů (poněkud mytizovaných) přes bohatou profesní kariéru spojenou s mnoha díly, filmaři a technickými posuny (extrémně mytizovanou) až do roku 1989, kde vyprávění životního příběhu končí
(d) o amatérskou historii filmu obecněji a historii zvuku ve filmu úžeji

Nejsem si ovšem vůbec jistý, zda vůbec může být tento "zájemce" jedna a tatáž osoba. Jednotlivé perspektivy se navíc dost bijí a podnětná první dvojice řešených oblastí (a + b) oblasti často trpí nabubřelou sebestředností oblasti třetí (tj. c) a naivitou té čtvrté (tj. d).

Současně ale dané problematické oblasti nelze napříč jednotlivými kapitolami jednoduše oddělit. Zájemce o první dvě oblasti může přestočit kapitoly striktně autobiografické, stejně jako ty "populárně-historické" (kdy dějiny jsou výpustkovité, romantizující a teleologické – a zároveň občas úmorně technicistní). Jenže v řadě kapitol se prostě tyto poněkud ubíjející oblasti autorova zájmu prolínají prolínají s těmi podnětnými dvěma úrvníky (zvuk a barrandovská historie). A jak to vypadá v praxi? Hůrka začne zeširoka autobiograficky, načež zasadí příběh do velkých dějin filmu. Teprve posléze se dostane ke konkrétním filmům a historkám s nimi spojeným – a až ve spojitosti s nimi se dostane ke specializovaným problémům, kdy vysvětluje problémy spojené s ozvučováním scény, využívání konkrétních prostředků atp. Toto vše je navíc dost komplikováno tím, že Hůrka je umělec značně sebevědomý a direktivní.

Co to znamená? Nepředpokládá, že by se někdy mohl mýlit – a to ani zpětně, protože jeho verze osobní i oficiální historie nemá v žádném ohledu revidující charakter. Hůrka si skálopevně stojí za tím, za čím si skálopevně stál už tehdy. Opravu názorů tedy připouští pouze u svých názorových oponentů. To jest u situací, kdy mu historie zjednodušeně řečeno „dala za pravdu“ (debaty ohledně kontaktního zvuku), případně byl režisér/byla režisérka tak moudrý/tak moudrá, že si hnedle uvědomil/a, jak to Hůrka prokoukl. (Viz kapitola o osvícené Chytilové, a naopak velmi ironická kapitola o zlém Kachyňovi, jenž si to takříkajíc ‚neuvědomil‘.) Běžně se tak v knize setkáváme s pasážemi plnými sebechvály na jedné straně a ješitné uraženosti na straně druhé.

Naopak velmi cenné jsou části, kde se Hůrka distancuje od svého ega a poctivě vysvětluje tajemství svého řemesla v historické perspektivě. Jako například tady:

„Urychlené a úsporné natáčení se docílilo [sic!] návratem ke staré technologii. Patnáct let se film stříhal na dvou pásech, obraz a zvuk, ale tentokrát se stříhalo v kombinované kopii, obraz a zvuk na jednom pásu. To uměl jen letitý střihač Jan Kohout. Stříhal na zvuk, aby byla zachována kontinuita dialogů, ale ke každému střihu musel označit zamýšlené střih obrazu o 19 obrazových polí později, protože na kombinované kopii předchází zvuk o 19 obrazových polí dřív. Jestli tomu nerozumíte, buďte klidní, to neznají ani střihači“ (s. 49).

Z popsaných důvodů pak žel platí, že jakkoli je kniha – vydaná Filmovou akademií Miroslava Ondříčka v Písku – relativně krátká, když čítá jen necelých 190 stran, čte se často obtížně a jako celek se rozpadává.

Z křtu knihy

Střídají se v ní (a) různé typy kapitol, (b) různé typy rétoriky (od žvanivého ‚historkování‘ přes okázalou sebechválu až k zhuštěným technicistním deskripcím) a (c) různé typy uspořádávání textu. Kniha nepředstavuje logicky rozvíjený výkladový oblouk (ať by šlo o logiku uspořádání po problémech nebo třeba logiku řízenou chronologií lidského života) nebo pravidelně se střídající vzorec. Jde často spíše o podivně nashromážděný sumář informací na nejnižší úrovni a shluk nestejnorodých kapitol na úrovni naopak nejvyšší. Leccos napovídá už to, že závěrečné kapitoly následují po nečekané vsuvce o autorově smrti... A to přitom nijak zásadně stylisticky, tematicky ani dramaturgicky nevypadávají ze shluku kapitol předchozích.

V případě Hůrkova spisu nejde o příkladně redakčně připravenou práci a působí stále jako nedodělané dílo. Jeho hodnotu coby zdroje orálně-historických informací však nelze popřít. Zasvěcenecký charakter a nepopiratelný autorův vhled do fungování systému i technické problematiky činí knihu zkrátka cennější, než by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že libovolnou z informací by bylo třeba při dalším užití z dalších zdrojů ověřit… ale s tím už se u orálně historických pramenů počítá. Pokud se však chcete dovědět více o filmovém zvuku an sich z pohledu brilantního profesionála, který je současně nadaný mimořádnými pisatelskými schopnostmi, odkázal bych vás spíše k textům od Waltera Murche. O Barrandově však psal poměrně zřídka. (Nikdy.)