Láska a smrt je finálním snímkem Allenova anarchističtějšího kinematografického období, kde na poli šílených komedií zpochybnil spoustu filmařských konvencí, vysmál se klasikům, uměleckým směrům, intelektuálům a vlastně tak trochu v dobrém smyslu i divákům. Záměrná roztříštěnost předchozích snímků do série gagů Lásce a smrti podobně jako v předcházejícím sci-fi Spáči ještě zůstala, ale všechny dosavadní postupy propojil v mnohem propracovanějším rámci de facto literární parodie na klasickou ruskou literaturu, což ještě podtrhl kongeniálním využitím hudby Sergeje Prokofjeva. Souběžně se tu nejotevřeněji vyjevuje směřování k další fázi své filmové tvorby – k hořkým intelektuálním komediím o neurotických intelektuálech a k dramatům v duchu filmů Ingmara Bergmana.
Hlavní hrdina Lásky a smrti Boris Gruščenko rozhodně nemá daleko k postavám Alvyho Singera (Annie Hallová) nebo Ika Davise (Manhattan) a značná část humoru filmu staví na konfrontaci neurotického intelektuála se světem ruské literatury. Boris v podání samotného režiséra a scenáristy mezi vlastenecky oddanými Rusy, v nejvyšší společnosti buržoazní smetánky a během napoleonských válek působí zoufale nepatřičně – tedy neuvěřitelně komicky. Zatímco v jiných Allenových filmech jsou schopny postavy na jeho kousavé glosy a narážky adekvátně reagovat, v Lásce a smrti spočívá pointa mnohých dialogů v naprostém míjení se komunikačních situací. Jedinou debatní partnerkou je mu milovaná sestřenice Soňa, která s ním sdílí zálibu v absurdních pseudointelektuálních disputacích:
-Amorálnost je subjektivní.
-Subjektivita je objektivní.
-V racionálním modelu vnímání být objektivní nemůže.
-Vnímání je iracionální, implikát imanence.
Allen vypráví záměrně nesoudržný příběh o Borisově cestě k náhodnému hrdinství přes idylický partnerský život v nepřátelské pustině až ke snaze o zabití samotného Napoleona. Jediným spojujícím vyprávěcím prvkem je Borisův vztah k Soně, který prochází celým filmem a postupně se proměňuje. Allen však systematicky pracuje s navracejícími se motivy typu smrti, sexu a jídla. Snad v žádném (přinejmenším mně známém) filmu v dějinách kinematografie není smrt na poli komedie tak okázale přítomná v tolika různých podobách – navíc její ztělesněnou přítomností film v parodii na Bergmanovu Sedmou pečeť začíná i končí. Smrt je v Lásce a smrti propojená s jídlem, jídlo se sexem a sex se smrtí. Příznačná je v tomhle ohledu scéna, v níž na smrtelném loži umírá Sonin první manžel, workoholický obchodník se slanečky. Soňa se mu svěřuje, že s ním mohla víc spát – aspoň jednou. Jakmile manžel zemře, všichni okolostojící chviličku zaraženě stojí, načež Soňa rozhodně prohlásí: „Život je strašný… Kam se půjdeme najíst?“
Zvláštní je, že Láska a smrt i přes neustálou přítomnost smrti coby zdroje humoru není přímočaře cynická, podobně jako není při dělání si legrace z literárních a filmových klasiků výsměšná. A to Allen nevybíravě paroduje ejzenštejnovské montáže, bergmanovské introspektivní kompoziční postupy, proslulé pasáže z Vojny a míru, historické osobnosti typu Napoleona i komunikační konvence. Boris se občas obrátí na diváka do kamery, dialogy v některých scénách tvoří jen na sebe vršená přísloví a lidová moudra, jindy Boris pronese dlouhý vážný monolog a ukončí ho slovy: „Došla mi klišé.“ Celý film je prošpikován neuvěřitelným množstvím slovních hříček, absurdních větných spojení a nečekaných komentářů. Legendární (a úžasný!) je pak dialog tvořený odkazy na dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského:
-Pamatuješ na toho milého sousedovic kluka, Raskolnikova?
-Ano.
-Zabil dvě ženy.
-Odporný příběh.
-Bobek mi to říkal, slyšel to od jednoho z bratrů Karamazových.
-Museli ho popadnout běsi.
-Byl to ještě výrostek.
-Výrostek? Byl to idiot!
-Jednal jako uražený a ponížený.
-Slyšel jsem, že byl hráč…
-Mohl by být tvůj dvojník.
Viz též video:
Nicméně Allen neváhá narušovat tok vyprávění nejnesmyslnějšími vizuálními gagy v duchu filmů bratří Marxových. Ostatně prodavači občerstvení procházející po válečném poli během zuřivé napoleonské bitvy, kde vojáci umírají ve velkém, hovoří za vše. Svět prostě není racionální, jinak by starý Nehamkin nebyl mladší než mladý Nehamkin a Borisův otec neměl kus půdy, který si všude nosí s sebou a jednou na něm něco postaví. Nicméně slovy hrdinů je racionalita subjektivní a subjektivita objektivní, což mě nutí sobjektivně prohlásit, že Láska a smrt je rozhodně nejopojnější z Allenových bláznivých komedií. Je plně srozumitelná i bez znalosti zdrojů, ze kterých si utahuje (i když o Napoleonovi byste nějaké povědomí mít měli), ale čím více jich rozeznáte, tím víc si samozřejmě jednotlivé filmové situace vychutnáte. Jde o dokonale hladký přechod mezi jeho ranou anarchistickou tvorbou a umělecky ambicióznějším obdobím nahořklých sond do života newyorských intelektuálů a konceptuálních kinematografických experimentů.
DVD s filmem vydává PB Publishing (ve spolupráci s týdeníkem Respekt) 12. 4. 2011, více viz na http://woodyallen.cz.
