Úplnou náhodou na mě na internetu - na obskurních stránkách - vyskočil článek o Tenkrát v Americe, který jsem někdy roku 2003 psal pro dnes již neexistující FilmPub. Je to už řada let, ale protože o tomto geniálním filmu se u nás kupodivu moc nenapsalo, ten článek mi překvapivě ani dnes nepřipadá špatný (jakkoli je až příliš oddaně cinefilní :) a na FilmPubu už si ho nikdo nepřečte, nabízím jej k dispozici tímto způsobem (aniž bych do něj jakkoli zasahoval).
Tenkrát v Americe
Předtím, než vůbec začnu psát tuto recenzi, mě musíte na chvíli omluvit, protože jsem před chvílí zhlédl jeden z nejzásadnějších filmů svého života. Pokud bych vám jen trošku mohl radit, neztrácejte čas čtením mého článku a utíkejte do videopůjčovny, protože Tenkrát v Americe je filmem, o kterém se těžko mluví. Tenkrát v Americe je filmem, který musíte prožít na vlastní kůži. Nejlépe ihned...
Dosud jsem se doma na videu/DVD na čtyřhodinový film nikdy nedíval, měl jsem za to, že takové filmy lze vidět jen v kině, kde jste usazeni v plyšových sedačkách a vtaženi plátnem do obrazu na něj promítaného, aniž byste vnímali čas. Tenkrát v Americe má tři hodiny a tři čtvrtě, musíte si na něj udělat čas a musíte jej vidět na jeden zátah, protože jinak byste zabili tu neskutečnou emotivní výpověď, kterou k vám mluví za pomocí brilantně komponovaných scén, životních výkonů všech zúčastněných a nádherné sugestivní hudby Ennia Morriconeho. Leone dokázal vytvořit film, kterým překonal Tenkrát na Západě. Dokonce došel tak daleko, že slavný western s Charlesem Bronsonem vypadá vedle Tenkrát v Americe jako jeho chudý příbuzný.
S hrdiny jsem prožil celý jejich život. Na konci filmu, když Robert De Niro jako Noodles vzpomíná na nějaký detail z dětství, připadalo mi stejně jako jemu hrozně dávno, kdy se to stalo. Prožil jsem celý jeden život navíc, třebaže mi jej režisér představil jen ve třech zásadních údobích.
Leone svůj příběh koncipoval do složitého narativního celku, kde se flashbacky o rozdílu desítek let v průběhu filmu střídají bez jakéhokoliv vysvětlujícího titulku či změny barevné koncepce. Přesto však není těžké se v nich orientovat a nutí vás k tomu, abyste se s hlavním hrdinou během těch čtyř hodin stále více ztotožňovali, což je umocňováno tím, jak film odkrývá detaily jeho osudů průběžně, tudíž v době, kde Leone vypráví o dětství všech čtyř kamarádů, víme, jak to s nimi částečně dopadne.
Násilí je stejně všudypřítomné jako Morriconeho trylkující flétna, která se zničehonic rozezní a zase umlká a k obojímu stačí, aby postava zavřela nebo otevřela dveře. Flétna chvílí funguje diageticky a chvíli nediegeticky, stává se součástí života postav, aby za chvíli zněla zcela mimo jejich svět. Každé časové údobí kromě toho doprovází ještě jiný hudební motiv, který složitou flashbackovou strukturu dekóduje a pomáhá nám méně konkrétní záběry a události přesně do příběhu zařadit.
Leoneho promyšlená kompozice záběrů a scén je možným tématem na magisterskou práci a působí opravdu, jak říká Tarantino, jako učebnice filmové režie. Herci před kamerou přicházejí a odcházejí, ta jednoho z nich sleduje, aby narazila na někoho jiného a zaměřila se na něj a nakonec nám ukázala detail, který by nás nenapadlo sledovat, ale později se ukáže jako klíčový.
Před násilím Leone kamerou neuhýbá, ale nevyhledává jej a i tak silnou scénu, jako je chladnokrevné zastřelení malého chlapce, představí ve velkém celku, v němž chlapec běží ke kameře, natahuje ruce a těsně, než „k nám“ doběhne, překulí se ve vzduchu zásahem kulky a padá k zemi, zatímco kdesi za ním vidíme běžet i vraha. Děti tu nejsou nevinné, děti vraždí, děti umírají, děti souloží a vydírají, a přitom všem nepůsobí jako nějaké extrémní případy ála Město bohů, ale coby normální kluci a holky, které denně vídáme na ulici, akorát místo her na četníky a zloděje uplácejí policajty a zajišťují bezpečnost dodávkám pašeráků.
Leone psychicky nevydírá, tudíž nečekejte, že v průběhu metráže budete brečet nebo nadávat, co dneska plátno snese. Narozdíl od Scorseseho svůj příběh nekoncipuje do podoby zlého snu, kde jedna odporná životní příhoda indikuje další, ale do sledu situací, v nichž postavy normálně žijí, absolvují vítězství i prohry, vraždí i znásilňují, aniž bychom měli potřebu se od jejich konání jakkoli distancovat. Ve Scorseseho Mafiánech postavy jednaly, u Leoneho spíše cítí, aniž by musely mluvit. Řeč kamery je v Tenkrát v Americe natolik silná, že je potřeba minimum slov a všechna, která ve filmu padnou, jsou nějakým způsobem buď důležitá a nebo jen vypovídají o rozdílu mezi tím, co postavy říkají a co si ve skutečnosti myslí.
Celý příběh Leone vypráví skrze postavu Noodlese, od dětství až po závěr. Co neví Noodles, nevíme ani my, takže když se po deseti letech vrací z vězení, kam musel jako kluk, nachází své přátele starší a uprostřed obchodů, přichází do zcela nového prostředí a my se společně s ním radujeme ze setkání a rozpoznávání lidí, které jsme deset let neviděli (scéně předchází dlouhá epizoda z jejich dětství, kde se s drtivou většinou postav setkáme poprvé) a zároveň se v celém tom rozjetém kolosu musíme začít - stejně jako Noodles - orientovat.
Ačkoli ve filmu defiluje množství postav s prioritami v určitém období, aby se dál už jen ukazovaly v pozadí či se o nich mluvilo, nebo se na ně myslelo (Noodlese celý život provází láska k ženě, která se na plátně objeví maximálně na patnáct minut, přesto je tam po celý film přítomná), nejdůležitější je vztah dvou hlavních hrdinů, Noodlese a Maxe, jeho kamaráda z dětství, který převzal to, co tehdy společně budovali. Spojenectví se snoubí s rivalitou a oba póly se v průběhu filmu mění, především ze strany Maxe, který na jedné straně Noodlese obdivuje a na druhé nechápe, jak se mohl ve vězení tak změnit.
Nečekejte od Tenkrát v Americe rychle stříhané drama s brutálními scénami násilí, které je ve filmu přítomno jako nezbytná součást života hrdinů, ale nikdy nevstupuje do popředí, kde postavy budou nadávat sprostě, ukopávat někoho k smrti (i když ve chvíli, kdy se na plátně objevil Joe Pesci jako mafiánský boss, čekal jsem, kdy to na něj přijde :) a jednat expresivně a překvapivě jako správní drsňáci. Tenkrát v Americe je pomalý film, který vás donutí přestat na čtyři hodiny vnímat okolní svět, protože pro vás vytvoří vlastní, v němž prožijete, jak už jsem psal na začátku, celý jeden život jako děti v Letopisech Narnie, abyste se pak mohli po závěrečných titulcích vrátit do toho svého. Nebudete plakat, ani se smát, protože postavy na plátně nepláčou ani bezdůvodně nevtipkují, pouze jsou nešťastné, naštvané, spokojené, smutné nebo veselé... přesně tak, jako budete vy.
V hlavních rolích si zahráli Robert De Niro a James Woods, kteří podávají nejlepší výkony své kariéry, aniž by ve filmu museli odehrát nějakou emocionálně vypjatou sekvenci se spoustou gest a křiku. Další důkaz toho, že aby byl herec opravdu dobrý, musí mít skvělého režiséra. Kamera, barevné ladění záběru a úhel snímání zahrají za herce víc, než by dokázal on sám.
Leone natočil snímek, který mění veškeré pohledy na film a strká do kapsy i Coppolovy Kmotry, respektive bylo by tak tomu, kdyby byla obecně v povědomí brána původní verze Tenkrát v Americe. Osud tohoto snímku byl smutnější než osudy hrdinů v něm. Poté, co mu Leone věnoval velkou část svého života i zdraví a natočil čtyřhodinové epické mistrovské dílo bez jediného zbytečného záběru a se složitou flashbackovou strukturou, uvedl jej jednou na slavném evropském festivalu, kde zvítězil a kritici i obecenstvo jásalo, vzala si celý film do parády americká produkce.
Rozhodli se, že film je neúnosně dlouhý a nepochopitelným způsobem jej zkrátili o sto minut, po čemž už nikoho nepřekvapil jejich verdikt o přílišné složitosti, ve které se prostě divák nemůže vyznat a to, co ve filmu nechali, seřadili hezky v časové posloupnosti. Neumím si představit, jak takto zprzněné torzo mohlo vůbec fungovat a možná ani raději nechci, ale smutné je, že právě toto torzo šlo nakonec do distribuce... Kdo dnes zná Tenkrát na západě? Skoro každý. Bohužel o Tenkrát v Americe se to říci nedá, film upadl v zapomnění a kompletní režisérská verze se až před nedávnem konečně dostala do oběhu a uchvacuje po téměř dvaceti letech od svého vzniku každého, kdo ji vidí.
Naše distribuce před několika měsíci plánovala Tenkrát v Americe zakoupit, jenže k dispozici měla pouze možnost uvést na trh „původní“ dvouhodinovou verzi. Nestalo se tak a uvedení filmu do videopůjčoven se zdrželo, aby nám nyní dobu čekání nahradili uvedením kompletní čtyřhodinové mistrovské epopeje, která zcela změní váš pohled na film...
Mistrovské dílo, které vás přinutí absolvovat celý jeden život navíc.
(FilmPub, 2003)
