A jak už jsem zvyklý sem pro jistotu (zcela alibisticky) psát, třeba to někoho pobaví a upřímně se zasměje mojí dětinské naivitě, mladické nerozvážnosti a pubertální aroganci, když jsem do toho starého psacího stroje po nocích bušil a traumatizoval sousedy.
Hororové pokusy:
Schody
Hrdina usne v posledním spoji metra, a když v polospánku zmateně vystoupí, začne litovat, že nespal dál...
Dům rodiny Coonanových
Variace na oblíbený námět sladkého domova, který se během jedné noci změní v noční můru (či jak ty praštěné anotace vždycky zní).
Komediální pokusy:
Jsem Jackovo rodinné nadělení
Po dlouhé éře upřímných šimkovsko-grossmanovských persifláží jsem se rozhodl s tímto poněkud rozpačitým - byť na jevišti tehdy poměrně úspěšným - obdobím vyrovnat zde přítomnou pseudoautobiografickou hříčkou. Musel jsem pak občas složitě vysvětlovat, že toto moje rodina skutečně není. ;)
Tenkrát v bytě... možná
Zcela nepokrytě a záměrně pubertální hra s absurditou, filmovými odkazy, jazykovými nesmysly a otřesně infantilním humorem. Vyšlo to tehdy tak dobře, že mě nejeden čtenář považoval za nesvéprávného idiota, který se omylem naučil psát. (Na Písmáku jsem kdysi publikoval zbaběle pod pseudonymem.)
A na závěr pohádka... ;)
Podkrbní návštěva
Psáno pro mladší sourozence, u dětí se pravidelně setkává s úspěchem, publikováno pod pseudonymem... ale dnes snad už promlčeno.
------
Ostatně promlčené je asi všechno z toho, protože spisovatel ze mě nikdy nebude, takže se později nebudu mít za co stydět. Vše bylo napsáno v mladické nerozvážnosti a jak říká Umberto Eco, byla to umělecká alternativa pubertálního akné. Byl to první a poslední příspěvek tohoto druhu... budiž mi má země lehká. Když si nic z toho nepřečtete, dožijete se o padesát let víc.
PS: Ve skutečně jsem to nenapsal já, ale moje zlé dvojče Vilém Menard.
