K vynikající knize Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ aneb proč (i veřejně říkat, že) jsem feminista

Monografii novinářky Silvie Lauder V PASTI POHLAVÍ (Host, 2023) jsem nadšeně dočetl už před řadou týdnů a upřímně ji od té doby doporučuji, kudy chodím. Nyní tak ale konečně činím i veřejně, neb ji vskutku považuji za nebývale důležitou. V čem přesně? Inu, samozřejmě by se dalo říct, že v tématech spojených s feminismem a ženskými právy, jež staví do centra svého zájmu, ale nebylo by to přesné. Jde totiž především o zvolenou perspektivu na jedné straně a rétoriku na straně druhé. Jakkoli totiž V PASTI POHLAVÍ není první českou knihou diskutující témata navázaná na "politiku, péči, sex, násilí a postavení žen v Česku", abych odkázal na její podtitul, je zcela mimořádná.

Na rozdíl od dosud existujících příspěvků totiž nehovoří směrem od přesvědčené(ho) k již přesvědčeným, od naštvané(ho) k naštvaným, od představitele či představitelky určité sociální bubliny k jiným jejím představitelkám a představitelům. Ne, podobně snadnou cestou se Lauder naštěstí coby excelentní novinářka nevydává a její perspektiva diskusi účelově neimituje, nýbrž skutečně vede, a tak u svého čtenářstva nemusí sympatie k předkládaným pozicím a argumentům předpokládat, ale naopak je k nim usiluje dovést. A zejména pak tu jeho část, ježto by se k politicky chápanému feminismu nikdy nehlásila. Část, již reprezentuje řada mých neakademických přátel, moje rodina, a především třeba moje máma, jíž knihu rád věnuji… a věřím, že dospěje k hlubokému souladu s většinou pozic i argumentů, k nimž dochází Lauder, protože abyste je akceptovali, nemusíte se hlásit k feminismu, ale stačí obyčejná citlivost k lidským potřebám a nemít tendenci obhajovat apriorní výhodnost stavu, z něhož nepokrytě těží jen velmi specifický segment společnosti. Ano, muži. Podstatné totiž je, že Lauder ani na okamžik svá východiska, fakta i argumenty netraktuje coby axiomy, nýbrž k nim v rámci soustředěně vedeného výkladu dospívá, přičemž se nebojí protiargumentů – a s výjimkou očividně absurdních konkrétních pozic jejich zastánce (či zastánkyně) nikterak nezesměšňuje.

Výjimečnost její knihy je přitom už v samotné problémově a kategoricky, nikoli argumentativně a rétoricky uspořádané struktuře, kdy je celá kniha otevřena šokující úvodní kapitolou s přívalem různorodých statistik. Jejich nekompromisnost ledaskoho překvapí, protože implicitně odporuje obecně zřejmě převládajícímu dojmu či sumě dojmů o tom, jak (starý dobrý) svět funguje a jak se někdo snaží "hystericky" měnit jeho zavedené pořádky. Ale co z nich lze vyvodit nad rámec "To je ale strašné!"? Inu, na to odpovídá promyšleně rozvržené pole zbývajících kapitol, které do hry vnáší několik os a perspektiv: mezinárodní (jež slouží jako pozadí), českou (jež slouží jako problém k výzkumu) a historickou (jež slouží jako nástroj k pochopení současného stavu věcí coby důsledku dlouhodobých tendencí, diskusí a řetězců podmiňujících se stavů). Ačkoli to podle mě platí o její knize obecně, konkrétní výkladové strategie se funkčně a dynamicky mění, takže někdy je těžištěm kapitoly určitý problém (diskuse o péči, diskuse o sexualitě, sexuální násilí, slovník vypovídání) a jindy naopak určitá dějinná trajektorie, kdy je kupříkladu moderní česká (resp. československá) historie načrtnuta opětovně v různých osách, např. role žen ve společnosti, reprezentace žen v dobové diskusi, oficiální rétorice a veřejných diskursech, sama diskuse o ženských právech. 

Tytéž skutečnosti, tytéž citáty či tytéž osobnosti (v čele s TGM) tedy plní pro Lauder roli argumentů v různých debatách, jež od sebe nelze jednoduše oddělit, protože pro ni prostě nejde o jednoduché a snadno řešitelné téma. Ba naopak, jde o soustavu témat, jež na jedné straně bývají často (účelově) směšovány a jež na druhé straně není snadné řešit, protože je často třeba začít ne od velkých problémů, ale problémů zdánlivě malých: na úrovni každodennosti, konkrétních vzorců jednání či konkrétních (úprav) zákonů, např. ve vztahu k péči o děti. Bohužel na rozdíl od Silvie Lauder nejsem dobrý novinář, nýbrž pouhý akademik, a tak se neumím vyjadřovat s její elegancí, srozumitelností a přehledností. Snažím se ale vysvětlit, že vstoupila do dlouhodobé diskuse s knihou, jejíž neagresivnost, pečlivost a komunikativnost může – a doufám, že i bude – představovat zvrat v postoji mnoha lidí k feminismu nikoli jako k politické či ideologické pozici, nýbrž k feminismu jako samozřejmému nastavení. Jako k nastavení, které nikoho nezvýhodňuje, ale naopak usiluje nevýhodné nastavení zvrátit. Jak výmluvně demonstruje Lauder, kupříkladu "kvóty" nedeformují status quo novým genderovým z(ne)výhodněním, nýbrž mají šanci přenastavit status quo odvozený od dlouhodobě akceptovaného genderového z(ne)výhodnění. Sám jsem se mnohokrát potkal s tím, že někdo říkal, že by přijal raději muže, protože... doplňte si sami. 

A na závěr zcela osobní poznámka, jež souvisí s možná překvapivým nadpisem tohoto článku: Přes dvacet let jsem se zdráhal sám sebe označovat za feministu, a to nikoli proto, že bych s feminismem nesouzněl, ale právě naopak! Označovat sám sebe za feministu pro mě vždycky znamenalo paternalisticky brát ženám společenský hlas, který by měly mít právě ony, nikoli já hovořící v jejich prospěch, o jejich potřebách či nedejbože jejich společenských úlohách nebo odpovědnosti. Domníval jsem se, že úlohou muže je feminismus podporovat aktivně, ale zákulisně: nabízet namísto sebe do veřejných a/nebo odborných debat, knih či pracovních pozic právě schopné ženy, nikoli se rétoricky stavět do role jejich zachránce. Upřímně, nemám důvod na tomto postoji principiálně nic měnit a píši o tom (zcela výjimečně) proto, že právě díky Silvii Lauder jsem pochopil, že aniž bych cokoli z toho v rovině svého jednání přehodnocoval, je současně potřeba říkat, že jsem feminista. Možná z absurdních důvodů, možná právě pro řadu nesprávně fungujících věcí ve společnosti – ale pořád je to potřeba. Kupříkladu proto, že si její skvělou knihu díky tomu možná přečte i někdo, koho by jinak nenapadlo ji číst.