Britská tvůrčí trojice Wright, Pegg a Frost stojí
už za filmy Soumrak mrtvých a Jednotka příliš rychlého nasazení. Oba snímky
chytře propojovaly téma krize středního věku s ironizací žánrových modelů
zombie hororů nebo akčních filmů, kdy psychický vývoj ústředních hrdinů úzce
souvisel s vývojem vyprávění a stylu od parodie k propracovanému
pastiši. V nejnovějším U Konce světa zkouší do třetice uplatnit srovnatelný
model. Wright, Pegg i Frost přitom stejně jako jejich hrdinové opět o něco
zestárli a s věkem se lehce pozměnilo i téma sociálního statusu
postav, které je v řadě ohledů depresivnější než v předchozích dvou
snímcích.
Mnohem méně hladké než v předchozích
případech je přitom sepětí dvou rámců. Na jedné straně jde o téma mužského
přátelství na pozadí střetu vzpomínek na rozbujelé mládí s životní realitou
čerstvých čtyřicátníků. Na druhé straně jsou to prostředky situační komedie s
hravým žánrovým zarámováním. Vyprávění sleduje pětici středoškolských kamarádů
z britského městečka, kteří se jako kluci rozhodli zpečetit své přátelství
túrou po dvanácti hospodách – ale nedokončili ji. Po dvou desítkách let jeden
prodává auta, druhý ve stavebnictví, další v realitách a jiný je úspěšný
právník – a Gary zůstává zaseknutý v postpubertálním vzdoru
odpovědnosti a vzpomínkách na mládí.
Když si Gary sáhne na dno, rozhodne se
svolat partu kamarádů, vrátit se do města jejich společného mládí a znovu
realizovat onu jízdu po hospodách, přičemž tentokrát ji prostě musejí dokončit.
Proměna hodnot a životní zkušenosti Garyho přátel jsou v rozporu
s jeho nezkrotným pozérstvím a fetišistickou potřebou rekonstruovat
minulost, jako by žádný čas neuběhl. Drama na pozadí situační komedie
a přívalu slovních žertíků se přitom očekávatelně zlomí do wrightovsko-peggovsko-frostovské
žánrové hry. Ta čerpá z maloměstských hororů o mimozemské invazi (Invaze lupičů
těl nebo Midwichské kukačky) a děsivých robotech (Levinova zneklidňující novelová satira
Stepfordské paničky).
A zatímco byl víceméně vážný psychologický
rámec v obou předchozích filmech úzce propojen s žánrovým modelem
série ironizovaných vzorců, tentokrát se doplňují spíše uměle a násilně.
Invazivní narativ jako by totiž pouze odkládal řešení relativně jednoduchého
konfliktu hodnot, který se právě ve chvíli, kdy film přepne na žánrovou
variaci, chýlí ke svému vyvrcholení a víceméně by neměl kam dál pokračovat.
Hodnotová propast mezi Garym a jeho přáteli je de facto nepřekročitelná a
ironické je, že Garyho „hovadismus“ nakonec ve vyprávění změny nedojde, a
naopak se v důsledku událostí změní postoj jeho kamarádů, což je poněkud
zneklidňující poselství.
Problém je navíc v tom, že ani invazivní
horor – který přebere štafetu – sám o sobě nedokáže na rozdíl od zombie
apokalypsy nebo akčního filmu žánrově fungovat. Zatímco totiž zombie horor nebo
akční film poskytuje plné žánrové potěšení i na prostoru jedné scény, invazivní
narativ je zneklidňující díky svému systematickému rozvíjení napříč celkem
filmového vyprávění – a parodická struktura jeho funkčnost nutně sabotuje. Ironizace
sabotuje žánrovou funkčnost vzorců: jednotlivá odhalení v důsledku nepřekračují
povahu více či méně vtipné citace, nezneklidňují a ani pády hrdinů do područí
padouchů z povahy své nadsázky nevyvolají neklid.
Jinak řečeno, zatímco tematická kombinace
Sněženek a machrů po 20 letech s Vlčí boudou vyvolává očekávání filmu,
který bych možná chtěl vidět, jejich další propojení s Pane, vy jste
vdova! už by znamenalo rétorický posun na úroveň, jež je pro funkčnost výše
zmíněných rámců smrtící. Edgar Wright je naštěstí vynikající režisér, který navíc
ve filmu U Konce světa pracuje s bandou skvělých herců i komiků zároveň,
kteří jsou schopní uhrát akční sekvenci, absurdní rozhovor i zcela seriózní
dramatickou scénu. Jakkoli tedy film rytmicky ani tematicky nefunguje na úrovni
celku, relativně šlapou asi dvacetiminutové dějové bloky a vysloveně skvěle
fungují dílčí sekvence.
V celku filmu se vytváří dojem
soudržnosti pomocí variování motivů: velká část současného příběhu víceméně
dodržuje strukturu opileckého dobrodružství v minulosti (pořadí podniků,
odpadávání jednotlivců); navrací se skulptura na náměstí, přeskakování plotů,
dopíjení piv, vstupní monology v hospodách. Jenže jde ze všeho nejvíc o
trik, jak skrýt relativně slabou návaznost jednotlivých dvacetiminutových dějových
bloků a utvářet dojem příčinnosti tam, kde vlastně žádný neví. Klíčový
rozhodující rozhovor dvou kamarádů třeba nijak nevyplývá z událostí, ale
je založen jednoduše na tom, že konečně přestali machrovat a začali komunikovat
jako dospělí.
Zmíněné dvacetiminutovky (v první se rekapituluje
minulost a přítomnost, dojede se do města, v další rozjedou svou opileckou
túru a rozhádají se, v následující se poprvé objeví nebezpečí atp.) naopak
tvoří sevřenější celky s nosnými a rytmicky výrazně dynamickými sekvencemi:
montážní sekvence spojované extrémně hladkými stíračkami objektem, akční scény
soustřeďované na několik paralelně probíhajících rvaček, významová interakce
komentáře mimo obraz a rychlým sledem různorodých výjevů, střet dvou průběžně
probíhajících kontrastně inscenovaných akcí (vysvětlovačka a taneční párty,
jejíž význam se mění s postupující vysvětlovačkou) či honička městem. Na
nejnižší úrovni pak působí precizně načasované slovní výměny a nečekané dílčí
pointy.
Jednomu je pak líto, že taková pozornost
věnovaná filmařským detailům nebyla věnovaná struktuře jako celku. A to
navzdory tomu, že se právě ozvláštněním a virtuózním nápadům na nižších úrovních
výstavby díla daří po většinu času úspěšně odvádět pozornost od skutečnosti,
nakolik je U Konce světa mnohem nesoudržnějším kouskem než předchozí dva snímky
téhož autorského týmu.
Dovolíte-li mi na závěr volnou a v řadě
ohledů neadekvátní analogii, pak se U Konce světa k předcházejícím dvěma kouskům
tria Wright-Pegg-Frost váže podobně jako pozdní filmy bratří Marxů k těm dřívějším.
V řadě aspektů je jistě slabší, ale pořád jsou to oni a pořád je výsledek o
tolik provokativnější, odvážnější a nevypočitatelnější než u většiny dalších soudobých
filmů, že za lístek do kina prostě stojí.
