Allenovi hrdinové jsou nezaměnitelní, na první pohled rozpoznatelní a velmi často jde takřka o tentýž charakter, zasazovaný do jiných prostředí, situací a problematických vztahů s okolím. A není to pouze důsledkem faktu, že jej většinou představuje Woody Allen sám a vdechuje mu život skrze charakteristické pohyby, gesta, vzhled, zakoktávání, nervozitu a řadu nedostatků, díky nimž se stává více uvěřitelnými a skutečnými. Jejich jedinečnost spočívá v přístupu k životu. Sice se pokouší komunikovat s okolím, ale ve skutečnosti jde o individualistické narcistní egoistické intelektuály, kteří nedokáží a ani nemohou navazovat fungující vztahy. Jejich ego a zahleděnost do vlastních problémů a potřeb totiž nakonec stejně nabourá, co dokázali vybudovat.
Nejsou ale přehlídkou záporných vlastností, odpuzujících elementů, které je lepší nepotkat. Naopak často dokáží být zábavní, inteligentní a vtipní, jen s nimi v normálním životě nelze existovat. Jejich neustálý boj s okolím i se sebou samým je základním kamenem Allenových filmů a procházejí celým jeho dílem podobně jako Tulák u Chaplina. Společně s náladou a vyzněním příběhů se mění, vyvíjejí a přizpůsobují, občas jsou chytří a sečtělí (třebaže jen velmi zřídka studovali vysokou školu), jindy aktivní pseudointelektuální idioti, stále však jde o neurotiky, tolik zaměstnané vlastními problémy, že nedokáží vidět svět okolo sebe.
"Vztah" jako leitmotiv
Středobodem filmů Woodyho Allena je vždycky vztah, s čímž souvisí nejen sex, ale i neustálá analýza problémů, které v něm nastávají a musí se řešit. Některé Allenovy snímky by se možná daly nazvat romantickými, ale narozdíl od většiny kousků tohoto žánru decentně neustupují do pozadí s nástupem prvního polibku, potažmo svatby, ale zaměřují se naopak na situace, které mezi partnery nastávají v různých fázích vztahu. Allen neváhá využít jakékoliv možnosti, jak do něj proniknout, takže například v Annie Hallové je scéna, kdy mezi sebou vedou Alvy Singer a Annie Hallová nedůležitý dialog, zatímco pomocí titulků film zobrazuje, co ve skutečnosti oběma probíhá hlavou. V touze povědět nám o myšlení hrdinů co nejvíc, porušuje zavedená filmová pravidla, takže kromě voice overů používá zcizujících efektů, v nichž se hrdina podívá do kamery a začne divákům vysvětlovat své jednání a komentovat situaci, nebo dokonce k animovaným sekvencím, kde své absurdní dialogy aplikuje na zažité pohádkové postavičky.
Allen demonstruje světlé i temné stránky mezilidských vztahů pomocí ironie, sarkasmů a zlehčujících situací. Humor zabraňuje jeho filmům sklouzávat i v emocionálně vypjatých sekvencích k sentimentu, patosu a hysterickým výlevům. Allen coby Alvy Singer v Annie Hallové cituje Grouche Marxe, když říká, že "nedokáže být členem klubu, kde by jej chtěli". Tím zároveň definuje problém většiny svých hrdinů, kteří nevědí, co chtějí, a s lidmi, které by je skutečně milovali, nedokáží žít. Dávají přednost partnerům, kteří jsou však tolik podobní jim samotným, že přes všechnu snahu jejich vztah musí skončit neúspěchem (např. v Manhattanu).
Třebaže postavy občas dostanou druhou šanci, mnohdy mívá podobu právě onoho romantického polibku na konci komedie, kdy všechno teprve "znovu" začíná (Spáč, Darebáčci, Danny Rose z Broadwaye). Nejdál ve svém deziluzivním pojetí hollywoodského snu o ideální lásce došel ve fantaskním retru Purpurová růže z Káhiry, kde hrdinka nakonec jediné vykoupení nachází v neskutečném filmovém světě klasických hollywoodských muzikálů, kde tančí v naleštěných exteriérech Astaire s Rogersovou na písničku o Nebi (Dancing Cheek to Cheek). Její úsměv a fascinovaný pohled na plátno patří mezi nejkrutější momenty, které v Allenových filmech můžeme objevit.
Sex jako součást komunikace
O sexuální otevřenosti Allenových filmů kolují celé legendy. Sexualita v Allenově tvorbě však není pokusem šokovat a nepředstavuje v životě postav věc image a pózy jako současných komediích o ztrátě panictví/panenství nebo smart-filmech (Americká krása), ale přirozenou potřebu, která v mezilidských vztazích, o nichž vypráví, hraje nezanedbatelnou roli. Ani o jednom z allenovských snímků se nedá říci, že by byl vulgární, lascivní nebo laciný. Sex je u něj další formou charakterizace postav, součástí jejich života, stejně jako menstruace, impotence nebo onanie, které v Allenových filmech často přichází na přetřes. Allen natolik zakomponoval sex a další ožehavá témata do dialogu svých postav, že z něj nijak nevybočují, nepůsobí jako pubertální dokazování si vlastního světáctví a dělají je naopak zajímavější a skutečnější, protože v partnerských vztazích se rovněž "nevypípávají" a je třeba je řešit. Na druhou stranu, pokud se sex u Allena objeví v humorné poloze (Spáč, Všechno, co jste chtěli vědět...), doprovází jej natolik silná míra stylizace, že ho nelze brát vážně.
Humor jako způsob vyjádření
Humor je pro prostředkem, jak vyjádřit a ventilovat myšlenky a názory, přičemž se jeho poloha mění současně s filmy a tématy. Označit je za komediální by ale bylo příliš zjednodušující. U prvních filmů tvořily gagy, vtipy, hra s nesmyslem a aluze na bratry Marxy, Freuda, Bergmana či ruskou literární klasiku hlavní stavební kameny allenovské tvorby a výsledkem byly výše uvedenými prvky přecpané groteskní filmy plné vizuálních i verbálních nápadů. Nicméně později se mnohem více než na gagu začalo stavět na situacích a hlavně postavách, kde břitký smysl pro humor patří mezi přirozené vlastnosti hrdinů, kteří glosují, vtipkují a zlehčují jinak nepříliš vtipné situace. Schopnost vystavět a načasovat gag přestala tvořit samotnou osu snímků, ale pouze jejich součást, kde dosud nachází uplatnění, ale není nezbytná pro vyznění komických momentů filmů a mnohem důležitější jsou samotné postavy.
Ačkoliv si ve filmu Vzpomínky na hvězdný prach hrdina (anoncovaný jako hyperbolizované alter ego Woodyho Allena coby režiséra) otevřeně stěžuje, jak jej trápí, že od něj lidé stále očekávají nějakou legraci a je pro ně problém přijmout jej jako vážného umělce, humor Allen nikdy nedokázal opustit, aniž by došlo ke snížení komplexnosti filmů. V Interiérech a Září se je vidět snaha zapomenout na vtipkování a složit uměleckou poctu Ingmaru Bergmanovi, ale přes všechnu píli oba filmy zůstávají jen mdlými napodobeninami snímků švédského režiséra, ze kterých se společně s humorem vytratila i většina síly filmů toho amerického.
Žánr jako interpretace
Přes značnou podobnost ústředních postav je každý z Allenových filmů nezaměnitelný. Tytéž hrdiny, témata a problémy totiž nalézáme v jiných souvislostech a za pomoci žánrové rozmanitosti různými způsoby vidíme různé interpretace téhož příběhu o tom, jak se neurotický blbec, nebo neurotický intelektuál dostanou do nějaké situace. Během ní dojde na jejich smysl pro humor a schopnost trefně glosovat, i na milostný vztah, přičemž o ženu přijdou, nebo si ji vezmou s tím, že to může v budoucnu dopadnout kdovíjak. Už v prvních ztřeštěně komických allenovských snímcích se pracuje pokaždé s jiným žánrem, ať již to byla zlodějská krimi (Seber prachy a zmiz), politický film (Banáni), povídková sexuální komedie (Všechno, co jste chtěli vědět o sexu...), sci-fi (Spáč) nebo literární parodie (Láska a smrt).
Poté se styl hned dvakrát za sebou otočil o 180 stupňů a vznikl tragikomický film o partnerském vztahu (Annie Hallová) a vážná bergmanovská pocta (Interiéry). S každým filmem vidíme výsledek práce „jiného“ (implikovaného) Allena a i v následujících letech můžeme pozorovat směřování k žánrům, které by od něj nikdo nečekal (mystifikace, detektivka, nostalgický vzpomínkový film, muzikál). Většinou se dařilo přijít s natolik neotřelým a nekonformním zpracováním, že zařadit Allena jako auteura do nějaké žánrové škatulky se stalo nemožným a většina kritiků to řešila alibistickým tvrzením, jak si Allen vytvořil vlastní žánr, jehož zůstal jediným představitelem.
Timing jako podstata stavby
Allenovy filmy by podle všech zásad komerčního filmu neměly být vůbec úspěšné. Jsou intelektuální, upovídané, neakční, psychologické, autorské, krátké a levné... Biografický autor Allen ale začínal jako komik, který nejen vystupoval po klubech, ale zároveň psal skeče pro přední televizní komediální herce, díky čemuž pak dostal vlastní příležitost. Základem fungování skeče je správné načasování, vystupňování vtipu a třeba i pořadí slov nebo akcí. Allen sice později přestal točit čistokrevní komedie, ale stavbu zachoval a aplikoval na normální scény, které často svou strukturou připomínají komediální gag a většina z nich dokonce má i svou vnitřní gradaci a pointu, ačkoliv nemusí být vůbec komická.
Keatonová a Farrowová jako osudové ženy
Dvě ženské „hvězdy“ allenovských filmů, které dostávaly role psané na hvězdnou polohu, která jim byla vytvořena (podobně jako Sternberg vytvořil filmovou podobu Marlene Dietrichové). Diane Keatonová jako ráznější žena s vysokým komickým potenciálem sehrála důležitou roli v Allenových prvních snímcích, kde představovala silné ženy s osobitým přístupem k životu, který si byly zvyklé řídit podle svého. Ovládla dění na plátně, ve společných scénách byla rovnocenným hereckým i komediálním partnerem Allenovy postavy. Mia Farrow byla naopak mnohem senzitivnější typ, její hrdinky myslely emotivvně a i když občas zahrála nezvykle ráznou postavu (Danny Rose z Broadwaye), nikdy nevystupovala jako cílevědomá žena, která skutečně ví, co chce. Byly pro ni psány emocionálně silné role zajímavých žen a komediální part plně připadával Allenovi, jehož postavy ale v příbězích ustupovaly do pozadí a ženské hrdinky Mii Farrow naopak dostávaly mnohem větší prostor.
Allen jako režisér, scenárista a herec
Woody Allen patří mezi jednoho z mála amerických tvůrců, kteří si své filmy už dlouhou řadu let píší, režírují a zároveň v nich většinou hrají hlavní role. Nejsilnější z těchto "tří" tvůrců (mediálních identit) jednoho jména a osoby zůstává po celou dobu scenárista, který do detailu své filmy vymyslí na papíře, vytvoří postavy, konflikty a připíše jim dialogy. Jako režisér pak může scénáře – psané s vědomím vlastních možností – bez problémů natočil a se svými omezenými hereckými schopnostmi je na plátně „utáhnout“. Jako scenárista je dokonce natolik výraznou osobností, že i pokud se jeho scénáře chopí úplně jiný autor, nakonec z toho stejně vyleze „film Woodyho Allena“ (Zahraj to znovu, Same). Allen režisér pak už jen především řeší, jak co nejlépe dostat scény a dialogy na plátno a jak přinutit herce, aby vše zahráli podle požadavků scénáře. Obrazová podoba jeho filmů nakonec z velké části vychází z dlouhodobé spolupráce se skvělými kameramany (Willis, Nykvist, Di Palma, Zhao Fei), kteří se do jednotlivých filmů výrazně tvůrčím způsobem promítají.
Původ, vzor, hudba a místo jako poznávací znamení
Židovství. Ingmar Bergman. Jazz. New York - Čtyři posedlosti Woodyho Allena, které najdete v drtivé většině autorových filmů společně s nezaměnitelnými černobílými úvodními titulky. Jistoty, které doprovází allenovskou tvorbu od počátků až do současnosti, přičemž každá z nich dostala minimálně v jednom z filmů skutečně velký prostor (Zločiny a poklesky, Interiéry, Sladký ničema, Manhattan). Ovšem témat, která se objevují u Allena pravidelně, je mnohem víc, ať jsou to intelektuálové s minimálním vzděláním, dlouhé debaty o smrti, filozofii a filmu, nebo všudypřítomná psychoanalýza a psychoanalytikové, kteří zasahují do života postav a často jsou podněty k jejich důležitým rozhodnutím.
----
(Brno, 2004)
