Přiznám se bez mučení a nuceného pobytu ve vražedné aréně, že tak
zásadní kvalitativní skok mezi prvním a druhým dílem filmových Hunger Games jsem nečekal. Podobná věta
obvykle znamená kvalitativní sešup a tradiční skuhrání nad kvalitou filmových
pokračování. Ovšem v tomto případě ji překvapivě míním přesně obráceně:
druhé Hunger Games jsou mnohem, ale fakt mnohem lepší než jejich první díl,
který šel i do našich kin předminulý rok na jaře.
A to navzdory tomu, že opět mají
hodně přes dvě hodiny a opět vyprávějí příběh lukostřelkyně Katniss Everdeenové
v dystopickém světě budoucnosti. Ten jeho bizarně se odívající smetánka
v hlavním městě Kapitolu (nomen omen) ovládá skrze pravidelné Hunger
Games. Tak se nazývá soutěž náhodně vybraných mužů a žen ze všech tzv. Krajů,
kteří se musí navzájem před kamerami v džungli povraždit. (Prostě takový
drsnější Survivor. Bez Marka Vašuta.)
Tentokrát ovšem nejde o
variaci na japonský snímek Battle
Royale, ve které se o struktuře fikčního světa i o klíčových postavách dozvíme jen málo a finální dění v aréně Hunger Games je
chaotické. Nevím, jestli je to zlepšující se kvalitou předlohy (již jsem
nečetl), zlepšujícím se scénářem (jenž jsem nečetl) nebo radikální změnou
režiséra (Francis Lawrence, který stál mimo jiné za vynikajícím Constantinem).
Možná jde o kombinace všeho a ještě dalšího…
V centru zájmu totiž
v případě druhého dílu stojí neustálá tenze mezi zájmy postav na jedné
straně a velmi jasně vymezenými oblastmi jejich světa na straně druhé. Katniss a
Peeta na konci minulého filmu podvedli systém Hunger Games, když se jako
poslední přeživší pokusili o společnou sebevraždu pod zástěrkou „ osudové
lásky“, aby jeden druhého nemuseli zabít, což jim vyšlo a nechali žít oba.
Nechtěně se tak ale oba stali symboly ve složitém systému vztahů ve fikčním
světě.
Systém od nich chce, aby
pokračovali ve své hře na osudovou zamilovanost (ačkoli jde jen o mediální trik
pro veřejnost), a tak ještě silněji manipulovali obyvateli jednotlivých Krajů.
Ovšem pro jednotlivce, skupiny a možná dokonce pro jakousi rebelskou skupinu
byl krok Katniss nikoli akt lásky, nýbrž akt vzpoury proti systému – a Katniss
sama se tak stává symbolem revoluce. Jinými slovy, Katniss ani Peeta se nemohou
osvobodit od toho, aby něco reprezentovali.
Cokoli udělají, je nějak obecněji
pochopeno: na jedné straně jako gesto zbabělosti, na druhé straně jako gesto
vzdoru, přičemž vůbec nezáleží na tom, jestli o nějaké gesto vůbec šlo. Zatímco
minule šlo o přežití a bazální rodinné vztahy postav, tentokrát jde o složitější
práci s významy. V dobrém slova smyslu přímočará podívaná je tak zároveň údernou
a promyšlenou hru s dynamickým rozčleněním fikčního světa, v němž se
postavy stávají nástroji rozličných ideologických modelů.
Film je přitom poměrně jasně
rozčleněn na čtyři různé části: (a) ujasňování si pozic ve zmíněné hře významů,
(b) vyjednávání s dalšími budoucími účastníky Hunger Games (kde působí
výběr dosavadních vítězů), (c) probíhající Hunger Games, (d) epilog otevírající
cestu k dalšímu dílu (jenž bude bohužel rozdělen na dva filmy). Víceméně
každá z těchto částí má odlišné stylistické i narativní pojetí, což
umožňuje filmu rozvíjet se jako spirála vsazující tatáž témata do nových
souvislostí.
První část kombinuje dramatické
scény intenzivních interakcí (ať už jde o přátelské rozhovory, nebo o velmi
vyhrocené střety) se značně eliptickými montážemi poukazujícími na široké pole
souvislostí (různé projevy, různé kraje, různé projevy represe). Druhá část je
soustřeďovaná na představení různých skupin postav v uzavřeném objektu,
kdy se dialekticky pojímá chování budoucích soutěžících a chování zlovolných
šéfů. Třetí část má pak podobu žánrových vzorců: akce, sci-fi, horor…
Podstatné ovšem je, že na rozdíl
od prvního filmu (který má zdánlivě podobnou strukturu) nejsou klíčové
konkrétní postavy v nějakém světě a v konfrontaci s nějakými
významovými rámci, nýbrž kruciální roli sehrává síť významových rámců
v určitém světě, kdy jednotlivé postavy především umožňují tuto síť a
tento svět zprostředkovávat z různých perspektiv. To na jedné straně
napomáhá vytvořit si konečně komplexnější představu o nich, na druhé omlouvá
relativní jednoduchost postav.
Katniss, Peeta, Hurikán, Haymitch
či Snow jsou spíše zástupné znaky různých ideologických pozic než plnohodnotné
postavy a v tomto ohledu se druhé Hunger Games v lecčem podobají
historicko-materialistické průzračnosti nedávného filmu Elysium. Jestliže se
však Elysium skrývalo za vzorce dravé akční sci-fi s prvky kyberpunku,
druhé Hunger Games se dovedně ukrývají zase za náctiletou akční romanci, jíž
víceméně v žádném ohledu nejsou – a pubertální publikum bude možná
zklamáno.
První díl se snažil těkavou
estetikou, opulentními přelety kamery, velkolepými davovými scénami a
velikášskými gesty dosáhnout dojmu, že v tomhle příběhu jde prostě o něco
víc (a nešlo). Ironické je, že druhý díl toho skutečně dosahuje zcela naopak pomocí
poctivého promyšleně nenápadného stylu, důrazem na dramatické konfrontace
jedince s jedincem a často pomocí výmluvných zámlk namísto velkých slov.
Jinými slovy, druhým Hunger Games
se podařilo vyvrátit vše, co jsem vyčítal prvnímu dílu. Aniž by přestaly být
upřímnou a přímočarou zábavou pro mladé publikum uvyklé srozumitelně
zprostředkovávaným pravdám v zapamatovatelných sloganech (což mi
samozřejmě může vadit, ale je to problém můj, ne filmu), daří se jim na
omezeném prostoru rétorických operací diktovaných cílovým divákem vytěžit
z de facto politického tématu
maximum.
Na další díl se těším a na tento
díl si určitě do kina zajdu ještě jednou – což bych před premiérou skutečně
nečekal, že napíšu.
