Soudce: nikoli soudní drama, nýbrž melodrama

Soudce je mimo jiné o starém nerudném chlapovi, který si cení starých hodnot a ač je někdy v postojích nesnesitelný, jindy poněkud směšný a onehdy dost předvídatelný, vlastně se ho naučíte mít během těch (o dost) více než dvou hodin rádi. Ano, minulá věta je vskutku vystavěná tak, abych mohl následně napsat, že o filmu Soudce lze říci vlastně totéž co o jeho titulním představiteli, byť ne hlavním… Na celý svět totiž koukáme z pohledu samolibého právníka, jehož je titulní soudce otcem a jehož matka zemřela. To našeho hrdinu – který má vnímavou a sympatickou dceru, ale jinak je právě na pokraji rozvodu a neví, co se životem – po mnoha letech donutilo se vrátit do rodné maloměstské díry a konfrontovat se s hříchy i křivdami minulosti. Máte-li dojem, že tohle schéma je vám povědomé, nicméně nějak nepasuje k soudnímu dramatu, za nějž se snímek vydává, je tento dojem správný. A jestli ten dojem nemáte, věřte, že by byl správný, kdybyste ho měli. Filmové vyprávění totiž pracuje hned se dvěma soudními přemi, na které sice potměšile naláká, ovšem tyto jsou pro něj především nástrojem k lepšímu proniknutí do starého dobrého rodinného melodramatu táhnoucího se víceméně doslova napříč dvěma dekádami:

(a) hrdinův rozvod, od něhož se vyprávění rozbíhá, na něž průběžně láká… a k němuž, což by šlo považovat za spoiler, ovšem spoilerem to překvapivě ani není, nakonec vůbec nedojde,

(b) autonehoda způsobená autoritativním titulním soudcem v den pohřbu jeho ženy, která spíše než jako nešťastná náhoda vypadá jako pokus o vraždu, z něhož by mohl starého pána vysekat právě jeho hubatý marnotratný syn.

S významovou konvencionalitou některých postupů si nikdo hlavu nelámal

Ano, tahle starosvětská vyprávěnka na konvence soudních dramat a právnických kliček často odkazuje. Jakkoli však mají konvence soudního dramatu na křížku víc let než konvence filmového hororu, koření nakonec Soudce mnohem významněji v konvencích melodramatického příběhu. Míním tim v motivech rozložené rodiny, nevyslovených a nevysvětlených křivd, napravení nezbedného potomka a velkých odhalení nikoli soudně-detektivních, nýbrž psychologicko-rodinných. Snímek využívá ozkoušených postupů vyprávění podobných příběhů. Rytmicky střídá poetická zastavení v přírodě, jednoduchoučké vizuální metafory (postavy kráčí od rozbitého auta na horizontu opačnými směry), nečekaná odhalení pravd o vážných nemocích, mudrlantské rozpravy s chytrými (leč nikoli otravnými) dětmi a pochopitelně i soudní scény. Ty ale plní spíše melodramatu podřízenou funkci obecného vzorce (rytmicky se střídají s rodinnou každodenností) a užitečného kompozičního motivu (postavy pod přísahou nemají na výběr a musí odpovídat). Problém je, že tato soudně-rodinná story nepřichází po většinu času vlastně s ničím překvapivým, a třeba sdělením i vývojem podobná Auta od Pixaru mají mnohem větší podíl narativního tahounství než Soudce.

Jestli se na něco Soudce ale spolehnout může a drtivou většinu času spoléhá, jsou to čtyři aspekty. Prvním aspektem je dvojité nečekané vyústění v závěrečných minutách. Oboje jsou spojené se zneužívaným soudně-žánrovým pozadím: jedno se týká táty, druhé syna. Druhým aspektem jsou brilantní herecké výkony všech zúčastněných. Ti totiž i jednoduchoučké postavy jak z románu Danielle Steelové dokážou v určitých momentech rozehrát do nečekané šíře. Činí tak na jedné straně tím, jak moc se pohybují a mluví (Robert Downey jr., Vera Farmigová), na druhé straně tím, jak málo se pohybují a mluví (Robert Duvall, Vincent D‘Onofrio, Billy Bob Thorton) a na třetí straně třeba tím, jak ustojí i potenciálně divácky naprosto nesnesitelnou scénu „táta má v koupelně akutní problémy se stolicí, syn skrze tento incident nachází k otci cestu – a vnučka za dveřmi, nezpravena o stavu věcí, chce mermomocí dovnitř“. Třetím aspektem jsou postupy spielbergovského kameramana, ale i režiséra Janusze Kaminského, který s pro expresivně-dekorativní funkce stylu bohatě pracuje se zasvětlením, inscenováním, přeostřováním, rámováním objektů v obraze či pohyby kamery. Čtvrtý aspekt pak tvoří hudební doprovod Thomase Newmana, kterého si možná leckdy nevšimnete, ale pomáhá překlenovat poněkud násilné skoky mezi vyprávěcími bloky, rytmicky i atmosféricky podporuje herectví a skvěle se snoubí s Kaminského kompozicemi (podobně jako s těmi Hallovými v Road to Perdition).

Expresivně funkční kompozice:
práce s počtem plánů akce, chladnou monochromatičností a širokým objektivem

Dekorativní funkce stylu:
vyrovnanost kompozice, souměrnost prostoru v celkovém rámování
je posilovaná perspektivou spacialis ve formě zdůrazněných paprsků zadního světla

Popravdě, tři ze čtyř aspektů jsou stylistického charakteru a dost možná jim vůbec nebudete věnovat pozornost, ačkoli mají na účinnosti libovolného melodramatu lví podíl (a čím jsou nenápadnější, tím větší podíl na účinnosti mají). V rovině vyprávění příběhu a vůbec příběhu samého je s výjimkou oněch dvou nečekaných vyústění, na něž si musíte zatraceně dlouho počkat, esteticky i přízemněji dějově překvapivého vskutku málo. Do osvědčené palety rodinně melodramatických motivů patří koneckonců i to, kterak se postavy jeví být v první hodině nesnesitelně motivicky i charakterově přímočaré, aby se mohly v následující hodině komplikovat, znejasňovat a navzájem konfrontovat se svými méně očividnými vlastnostmi. Podobná vyprávěcí i tematické průzračnost může být snadno hodnocena coby veskrze otravná, leč v době sofistikovaných žánrových průniků, výbušně velkolepých trháků, rodících se komiksových superhrdinů či volenými postupy ještě mnohem průzračnějších romantických komedií je nakonec Soudce překvapivě ozvláštňujícím krokem. Na důmyslnou podvratnost vyprávění i fikčního světa libovolného hollywoodského melodramatu padesátých let se nechytá, ale pokud se vám nechce pátrat po filmech Douglase Sirka, stojí Soudce za návštěvu kina… kdoví, třeba pak dostanete chuť i na to pátrání po filmech Douglase Sirka jako Vše co nebe dovolí (1955) nebo Psané ve větru (1956).

Text byl napsán pro kulturní rubriku Aktuálně.cz.