Kdysi slavní umělci Norma a Evan jsou rodiče tří dcer: Hany, Holly a Lee. Všechny tři mají umělecké ambice, ale úspěšnou kariéru nakonec dělá jen nejrozumnější a nejvyrovnanější Hana, jejímž bývalým manželem byl televizní producent a scenárista Mickey, ale nyní je vdaná za Elliota. Ten je však zamilován do Haniny sestry Lee, poněkud zakomplexované umělkyně, která žije se zahořklým stárnoucím malířem Frederickem. Zpěvačka Holly bývala závislá na drogách, topí se v dluzích a sní o úspěšném životě. Hypochondr Mickey se rozchodem s Hanou pořád trápí (nemohl mít děti a rozdělilo je umělé oplodnění), neúspěšně to zkusil s Holly, ale zůstává sám. Navíc to vypadá, že jeho neustálé hledání nemoci bylo „úspěšné“ a má smrtelnou chorobu: jeho cílem se stane zoufalé hledání smyslu života.
Vztahově komplikované drama ovšem v případě Hany a jejích sester neznamená nesrozumitelný film. Raná Annie Hallová měla záměrně rozbitou organizaci vyprávění, skákalo se v čase i prostoru, postavy mluvily do kamery atp. Hana a její sestry naopak představuje vyzrálé umělecké dílo, v němž každý detail zapadne do celkové struktury a divák si občas ani neuvědomí, nakolik je promyšlené. Děje se tak i na poli stylu, který už nenapodobuje kompozice filmů Ingmara Bergmana (Interiéry) nebo impresionistických obrazů (Sex noci svatojánské), ale nenápadně a důmyslně pomáhá zaměřovat divákovu pozornost na konkrétní detaily.
Jako příklad uvedu vynikající pasáž s večeří v restauraci, kde sedí mimo jiné Hana, její manžel Elliot i její sestra Lee, přičemž Elliot s Lee v té době už spí a slibuje jí, že se s Hanou rozvede – ale ještě jí nic neřekl. Allen poprvé spolupracoval s kameramanem Carlem di Palmou, s nímž přešel na evropštější způsob natáčení s pohyblivější kamerou. Scéna je tvořena převážně krouživými záběry s proměnlivou hloubkou pole a vsouvanými detaily. Její stylistické uspořádání pomocí těchto prostředků diváka orientuje na tváře Elliota a Lee, čímž mění banální společenský dialog na mimořádně napjatou scénu, ve které se střetává několik rovin významu: Elliotův pocit nepatřičnosti před manželkou i milenkou, Leeina žárlivost i Hanina nevědomost.
Podobně mnohovýznamové jsou ve filmu i první a poslední scéna velkých rodinných sešlostí, které od sebe dělí jeden rok příběhového času. Odpoutaná kamera volně prochází mezi postavami, zachycuje úryvky jejich dialogů, a tak je prostřednictvím střípků informací v první scéně konstruuje jako charaktery a v závěrečné scéně naopak pomocí stejných postupů jejich osudy uspokojivě uzavírá. Allen vlastně na začátku divákovi předloží soubor propletených vztahů, který si můžeme představit jako klubko, jež film následně rozplétá do vláken dějových linií a na konci ho zase v jiné podobě svazuje dohromady.
Zdánlivě idylické rodinné uspořádání v první scéně se postupně zvrství do osobních traumat a komplexů jednotlivých postav. Hana jediná působí vyrovnaně a úspěšně, ale současně je otrokem parazitické závislosti všech ostatních na ní: emoční i finanční. Ke své problematické rodině má ambivalentní vztah, protože zároveň si uvědomuje její zničující vliv na sebe samou, ale vazby k rodině jsou příliš silné, než aby byla ochotná se jich vzdát. Téměř všechny postavy – Holly, Lee, Elliot, matka – používají Hanu jako: finanční zdroj (Holly), argument (matka) či odůvodnění vlastních slabostí (Lee, Elliot). Za vlastní problémy nakonec vždycky může někdo jiný nebo něco jiného, jak je tomu u Leeina sobeckého partnera Fredericka, který se nikdy nevyrovnal s válečnou zkušeností.
Allenova mozaikovitá sonda do filmového života newyorských intelektuálů je otevřená, odhalující a posmutnělá, ale nikdy ne sžíravá nebo ironická. Na rozdíl od mnohem nelítostnějších Zločinů a poklesků nahlíží na své panoptikum „nemocných“ hrdinů s chápavou vstřícností a dopřává jim relativně šťastný konec. Není divu, že snímek Hana a její sestry se stal jedním z Allenových nejoblíbenějších a odnesl si sedm nominací na Oscara (včetně nejlepšího filmu a režie), z nichž tři proměnil. Vedle scénáře šlo nepřekvapivě o herecké kategorie, protože právě na precizních dialozích a vynikajících hercích značná část filmu stojí. Nešlo přitom jen o oceněné herce Michaela Caina (Elliot) a Dianne Westovou (Holly), ale i o Miu Farrowovou (Hana), Maxe von Sydowa (Frederick), Barbaru Hersheyovou (Lee), Maureen O’Sullivanovou (Norma) nebo samotného Allena (Mickey).
Od premiéry Hany a jejích sestry uběhlo už bezmála čtvrtstoletí, ale za ty roky nepozbyla ze své působivosti, citlivosti i filmařské virtuozity vůbec nic.
