Ve své době byl snímek Všichni prezidentovi muži (1976) vlivný především jako politické drama podle skutečných událostí, které nejotevřeněji reflektovalo skepsi ze stávající americké politické situace. Na rozdíl od filmů Rozhovor (1974) nebo Pohled společnosti Parallax (1974) nekonstruoval fiktivní situaci, kterou by rozvíjel v souladu s depresivní vizí americké společnosti.„Adaptoval“ události vázané na deník Washington Post, jehož dva redaktoři Carl Bernstein (Dustin Hoffman) a Bob Woodward (Robert Redford) psali o kauze Watergate: do kanceláří Demokratické strany se vloupalo několik mužů a oba novináři postupně odkryli mnohem větší špínu, která je nakonec dovedla až k obviněním nevyšších politických míst. Riskovali přitom svou kariéru a možná i život.
Jde o tzv. dokudrama, tedy spojení dokumentu s dramatickým vyprávěním. Z hlediska teorie vyprávění jej ale řadím spíše do linie, kterou pracovně označuji jako „narativní filmy faktu“ (kam spadají třeba Dobrou noc a hodně štěstí nebo Zodiac). Nezajímá mě totiž ani tak reference ke skutečným událostem, ale spíše způsob zprostředkování příběhu. Neuvěřitelný tok institucí, jmen, čísel a vztahů mezi nimi nahrazuje to, co obvykle hollywoodské filmy upřednostňují: jasně čitelný děj. Jistě, občas se vyvolává pocit napětí, zda postavy jejich zvědavost nemůže ohrozit. Ale při zpětném pohledu je to vždycky napětí falešné – a to proto, že nakonec se vše vrátí zpět k „datům“. Postavy a s nimi i divák se je vzájemnou kombinací snaží složit do nějakého logického celku, ve kterém je pokud možno co nejméně významových rozporů a slepých míst. V tomto případě jde o aféru Watergate.
Navzdory vší snaze o relevantní rekonstrukci událostí tedy podle mě spočívá síla Všech prezidentových mužů především ve způsobu vyprávění. Ten staví na minimalizaci soukromého života postav (který si svou posedlostí daty spíš likvidují) a na důrazu kladeném na epistemickou rovinu: vyprávění nedynamizují konflikty, ale spíše otázky typu „prostřednictvím čeho postavy na něco přicházejí?“ a „co z toho vyvozují?“. Na soudržnost fikčního světa a lákavost jeho postupné (re)konstrukce z divákovy strany má totiž podle mě jen minimální vliv, zda skutečně existovali nějací Woodward, Bernstein nebo Nixon. A to především dnes, kdy jsou výsledky jejich novinářského pátrání notoricky zažité, události se historicky přehodnocují a známá je dokonce i totožnost Woodwardova tajemného vládního zdroje (byl to tehdejší zástupce ředitele FBI W. Mark Felt).
Proces vyprávění ve Všech prezidentových mužích se nejvíc věnuje procesům pátrání, vyhodnocování faktů a boji s nadřízenými organizacemi, které postavám brání pokračovat v odhalování pravdy. Podobně jako v nedávném Zodiacovi tu stačí, že postavy z neuvěřitelného množství dat dokážou vyextrahovat soudržné logicky koherentní hypotézy, které jsou schopné přesvědčivě vyargumentovat – zbytek (tedy „oficiální historii“) stačí shrnout do několika titulků na závěr.
Všichni prezidentovi muži oslavují investigativní žurnalistiku a odvahu obou hrdinů. Ti se přes všechny protesty vedení média a bezprostředního ohrožení vlastních existencí vydají po stopě a odhalují jednotlivé části mozaiky. S každou scénou narůstá zvláštní typ napětí, kdy oni ani divák netuší, kam až tohle může zajít a co přesně může hrozit. Ve skutečnosti je naznačována mnohem větší odvaha, než kdyby přesně věděli, co riskují a o co mohou přijít. Woodward i Bernstein jsou psychologicky velmi jednoduše definované postavy: divák se nedozví nic o jejich charakterech nebo soukromí. Vyprávění je vymezuje jen přes jejich profesionální posedlost, kdy ve dne i v noci pracují na svém vyšetřování. Bernstein se sice o něco méně než Woodward štítí zneužívat lidi kolem, pokud chce dosáhnout svého, ale to je tak vše, co se o jeho fikčním charakteru dá vyvozovat.
Specifické pro „narativní filmy faktu“ je ale jejich stylistické experimentování, které vizuálně ozvláštňuje divácky náročný tok informací. Všichni prezidentovi muži jsou proslulí zejména svým užíváním různých typů objektivů (s krátkou a dlouhou ohniskovou vzdáleností) a narušováním zvukových perspektiv. Ve scénách z obrovské redakce Washington Post inscenuje lidi a objekty do komplikovaných plánů s využitím bifokálních objektivů. Woodward telefonuje v popředí, jiné postavy se o desítky metrů dál koukají na televizi. Zaostřen je první plán a skupinka v zadním plánu, ale třeba na následujícím obrázku vidíte, že muž v bílé košili, stojící zdánlivě mezi sloupy, je rozostřený (stejně jako pravá půlka stolu zleva za Woodwardem).
Jindy je naopak prostor desítky metrů zaplněný jen prázdnými stoly, divák slyší rozhovor Woodwarda s Bernsteinem, jako by stáli hned u kamery, ale oni stojí v úplně jiné a mnohem vzdálenější části prostoru. Vizuální stránka jako by metaforicky znázorňovala makro a mikropohled hrdinů, konfrontovaných s nejmenšími detaily, aniž by museli ztrácet ze zřetele celek. Často se z detailů (například kartotéčních lístků) volně přechází do obrovských celků (ptačí perspektiva washingtonské knihovny, kdy hrdinové s kartotéčními lístky jsou jen tečky ve fascinujícím kruhovém geometrickém uspořádání prostoru). Spousta informací, jmen, dat…? Jistě, ale sledovat to je extrémně podmanivá vizuální zkušenost.
Je s podivem, že u nás film vychází na DVD až dnes… a že vychází v tak odbyté podobě. Ještě bych přešel nepříliš kvalitní přepis obrazu, ale chyby v titulcích ne. Za tak patologicky nepřesnou interpunkci by měli dostat tvůrci DVD Pravidly českého pravopisu do hlavy – a to žádným školním vydáním, ale pořádně tlustými akademickými pravidly, aby je to víc bolelo. Je ještě (bohužel) docela běžné, že sem tam chybí v titulcích nějaká čárka na místě, kde by být měla. Nicméně ještě NIKDY jsem se nesetkal s tolika čárkami na místech, kde nikdy být neměly. Neumím si představit, jaká droga někoho přinutila myslet si, že tam patří. Nejde jen o pravopisné zákeřnosti (tedy případy, kdy se umístění čárky řídí slučovacím/vylučovacím vztahem), ale občas i o čárky uprostřed holých vět!
Všichni prezidentovi muži patří mezi nejdůležitější americké filmy, nezávisle na divákově obeznámenosti s politickými dějinami země. Je fakt, že se nikdo neobtěžuje vysvětlovat rozdíl mezi Demokraty a Republikány, takže je dobré tuhle informaci ve své soukromé kulturní encyklopedii v hlavě už mít. Ale jak již bylo řečeno, jde především o působivé drama o novinařině, hádankářské posedlosti a odvaze pouštět se do šílených věcí – které jako fikce nezestárlo ani o fous.
