Pokud iracionálně věříte
v aktuální možnost jevů označovaných jako zázraky, pak lze snad shledat
zázrakem skutečnost, že Světová válka Z přes opakované přepisování a
zásadní přetáčení nakonec představuje víceméně soudržný svět. Způsob uspořádání
vyprávěných událostí a vůbec výběr těch, které se nakonec vypráví, totiž soudržné
nejsou a teoreticky by měla jejich organizace diváka hrozně štvát. Proč tomu
tak nakonec není, a to navzdory okázalé turistice napříč různými stylistickými
tradicemi, vyprávěcími vzorci a žánrovými modely? Film totiž ve svém celku
reprezentuje soubor fikaně zvolených rozdílných uměleckých postupů i přístupů k tématu.
A tak nakonec zase nejde o žádný zázrak, nýbrž o příklad toho, jak lze udělat
skvělý film z materiálu, který by se asi leckomu beznadějně rozpadl pod
rukama.
Než nabídnu vysvětlení, jak
vlastně Světová válka Z podle mě překvapivě funguje jako soudržný celek
složený z nesoudržných částí, nejdříve pár informací o tom, na co vlastně
(možná) půjdete. Někde ve světě se objevila nákaza, které můžeme říkat zombie-nákaza
a která se šíří výhradně kousnutím: nakažený člověk záhy svým zraněním podlehne
a po smrti se do dvanácti sekund stává dalším zombiem. (Skutečnost je o něco
komplikovanější, protože u raných výskytů byla tato doba delší, nicméně ve
filmu daný rozpor v symptomech není dále rozvíjen.) Choroba se extrémně
rychle šíří po celém světě, společnost se hroutí a hlavní hrdina je
v jisté chvíli společně s mladým geniálním virologem vyslán, aby
našel zdroj nákazy a s ním snad i vysvětlení, jak lze její další expanzi
zabránit. A všechno se samozřejmě zkomplikuje…
 |
| Lidstvo řídne |
Světová válka Z buduje
dojem klasicky vyprávěného filmu se soukromou a pracovní dějovou linií, kdy
jeho vyprávění je logicky rozčleněno do několika aktů a každý další akt nějak
vyplývá z příčinných řad aktu předcházejícího (a tudíž i všech aktů
předcházejících). Když píši, že buduje dojem, pak tomu tak pravděpodobně úplně
není. Film lze rozdělit do tří bloků, přičemž ale každý z těchto bloků má
více či méně strukturu uspořádaného příběhu, který je následován v mnoha
ohledech odlišně vystavěným příběhem jiným. První příběh popisuje proces šířící
se globální nákazy zespoda z perspektivy jedné rodiny. Druhý příběh
popisuje proces šířící se globální nákazy seshora z perspektivy
vyšetřovatelů střídajících tři různá prostředí (odlehlé vojenské prostředí,
opevněný Jeruzalém a uzavřený prostor letícího letadla) ve snaze odhalit
původní zdroj.
Nejzajímavější je ovšem ve
vztahu k celku třetí příběh (který byl dopsán a natočen dodatečně). Ten totiž činí
celé vyšetřování hlavního hrdiny zbytečným (pacient nula se stává
irelevantním), příliš nebere v potaz globální charakter katastrofy
(vyprávěný prostor je naopak vůči předchozím takřka vylidněn) a soustřeďuje
pozornost na uzavřený vědecký komplex (trochu v duchu prvního dílu
Resident evil). Podobně jako první příběh by mohl existovat bez následujících
dvou a druhý příběh bez prvního (hrdinova rodina je do děje zapojována
vysloveně účelně – dodává kompoziční impulzy pro akci, ale ty by mohlo stejně
dodat něco úplně jiného) a poněkud depresivně i bez třetího, tak třetí příběh
by až na úvodní input (co si hrdina uvědomil) mohl fungovat bez znalosti globálních
souvislostí rozvíjených v předchozích dvou příbězích.
 |
| Z rodinné perspektivy: vzdálený výbuch z Gerryho pohledu |
Celek vyprávění ovšem kupodivu
nijak netrpí tímto rozdělením na volně propojené tři příběhy, které se odehrávají
v jednom fikčním světě. V epilogu jsou tyto navíc doplněné o kratičké
náhledy do mnoha jiných příběhů, které detailně odvyprávěny nebyly a můžeme si
je pouze domýšlet. V daném ohledu se tak filmu ve vzdálené analogii daří
cosi podobného co Brooksově literární předloze, která je tvořena orální
historií války se zombii. Postavy z různých generací, profesí,
společenských vrstev i zemí původu se v ní zpovídají o svých soukromých
zkušenostech z této války. Film nabízí tři vhledy do jedné globální
katastrofy, které jsou sice vedené z perspektivy jedné postavy, ale zato
mapují různá prostředí a umožňují setkání s různými společenskými vrstvami
(běžné obyvatelstvo, armáda, vědci), přičemž tyto jsou citlivě nahlíženy
z různých žánrových perspektiv.
Pomohu si srovnáními. První má
blízko k mikroperspektivní Spielbergově Válce světů, druhá
k makroperspektivním Emmerichovým trhákům á la 2012 a třetí k záměrně
perspektivně synekdochickému Kmeni Andromeda. Zajímavé je, jak se mění chování
i funkce zombiů. V prvním příběhu jsou převážně skrytým nebezpečím, které
spíše hrozí, než viditelně útočí, a jež sledujeme zkratkovitě během útěku jedné
rodiny do bezpečí. V druhém příběhu jsou naopak zombiové okázale přítomní
jako davový a plně odpsychologizovaný rozkladný prvek na tři způsoby
likvidující skupinu přeživších: skupina lidí vycházejících ven mezi zombie,
skupina lidí skrytých vevnitř a útok zombiů zvenčí, skupina lidí v uzavřeném
prostředí a útok zevnitř tohoto prostředí. Ve třetím příběhu pak zombiové
nejsou primárně monstra, nýbrž spíše objekt zkoumání a překážka k dosažení
poznání.
 |
| Zvenku dovnitř |
Tato strategie pojetí zombie
filmu, která možná ve výsledku byla spíš ctností z nouze než předem naplánovaným
modelem, mi připadá přitažlivá. Ano, jakkoli je vlastně v mnoha ohledech
vnitřně nesoudržná. Ano, jakkoli je vlastně složená z podivně
(ne)komunikujících částí spojených podobně podivně poskládaným příběhem
hrdinovy rodiny, která od druhého příběhu nehraje klíčovou narativní roli a
plní spíše účel rytmizační. Funkčnost tohoto pojetí je naštěstí zaručena
sevřeností a rytmičností jednotlivých částí, nerušivě se proměňujícím herectvím
hlavního představitele a změnou stylových prostředků v rámci příběhu.
První příběh je velmi rychle stříhaný (průměrná délka záběru je tu ca. 1,7 sekundy; není divu, že na filmu s režisérem spolupracoval tentýž střihač jako na Quantum of Solace), snímaný pomocí
těkavé kamery (posiluje autentizační dojem) a dovedně skrývající jednotlivé
střihy (střihy objektem procházejícím v popředí v plochých záběrech zabíraných dlouhými skly). Druhý příběh ještě silněji zapojuje ostré změny velikostí (velké detaily, velké
celky) či úhlů (nadhledy, podhledy) rámování. Třetí využívá architektury
vědeckého komplexu, zmnožuje rámy (propojování prostorů skrze obrazovky
v rámu zprostředkujících pohledy z průmyslových kamer) a zapojuje
delší záběry pronikající do hloubky prostoru za postavami, takže umocňuje napětí.
Epilog je pak pojatý jako montáž (a) krátkých vstupů do dosud nevyprávěných
příběhů a (b) jedné prodlužované situace.
Světová válka Z zastupuje
pro mě příklad snímku, který je inspirativní a ozvláštňující, přestože
v mnoha ohledech odporuje představám o dobře vyprávěném hollywoodském
příběhu (logicky rozvíjená série ze sebe vyplývajících narativních akcí), o
dobře vystavěné hollywoodské formě (vzájemně kompatibilní soubor částí v celku)
a o dobře natočeném hollywoodském filmu (zapojování omezeného souboru týchž
stylistických prostředků využívaných napříč celkem). Málokdy se stane, aby se
přiznané potíže během natáčení staly základem pro, možná právě díky nim, tak
svěží dílo. A jak jsem psal výše, není to žádný iracionální zázrak, nýbrž vysoce
profesionální práce, kdy se všichni ti rozhádaní umělci nakonec snažili dát
dohromady co nejlepší film.
