Ne/ukřižovaný Muž z oceli

A Superman je zpět… Maskuje se jako tak trochu jiný Superman, nicméně v jádru je to stále tentýž Superman, jen ochuzený o několik hloupějších motivů ze staré školy a obohacený o několik existenciálnějších motivů ze školy nové. Všemožně se v médiích tají jeho dějové zákruty, ale v důsledku vlastně není mnoho co tajit. Přibylo pár různých komplikujících propriet, které relativně přímočarou zábavu příjemně ozvláštňují, avšak nečiní ji zásadním způsobem méně přímočarou. A to zejména kvůli závěrečné části, kde se na jakoukoli sofistikovanost rezignovalo. Pozor, tím nenaznačuji, že by snad ten film nějak selhal a lidově řečeno šlo o průšvih. Jen říkám, že ona často zmiňovaná „nolanizace“ není natolik silná (a vlastně ani být nechce), aby přebila sílu jednoduchosti supermanského mýtu, jak ho kdysi brilantně popsal Umberto Eco. 

Odrazím se však od paralely, kterou se film nijak netají, je celou dobu okázale podsouvána a víceméně se na ní chce stavět onen ozvláštňující rozměr. Tou paralelou je příběh Ježíše Krista. Malý Kal El se na Kryptonu narodí po několika stech letech jako první přirozenou cestou počaté i porozené dítě (což je v daném kontextu srovnatelné s neposkvrněným početím). Malý Kal El je na Zemi de facto bůh, který má lidské rodiče a zatímco „matka“ projevuje k jeho vnímání světa nebývalou citlivost, prostší farmářský „otec“ se jej snaží vychovat naopak jako normálního člověka. Kal El dlouho putuje pod různými identitami po světě a koná zázraky… a až ve třiatřiceti (stejně jako Ježíš) je nucen postavit se své božské podstatě, přijmout zodpovědnost, vystoupit před zraky lidstva a v klíčový moment čelit volbě, zda se za ty slabé lidi obětovat, nebo ne.

Tvůrci šli hodně daleko ve snaze udělat z Kal Ela (nikoli Supermana, tak o něm sice promluví vojáci, ale jinak koncept Supermana zatím neexistuje) moderní variaci na Ježíše Krista. Ovšem úskalí je v tom, že sám Kristův příběh je vlastně osud jedince, jehož největší životní volba stojí mezi aktivitou a pasivitou, mezi přijetím a odmítnutím zodpovědnosti – přičemž oporou je mu představa božského otce, který jediný může jeho dilema pochopit, ale nemůže za něj učinit rozhodnutí. Ježíš není zvlášť dějově nosná postava a jakákoli snaha ji zplastičtět znamená pro většinu diváků zpochybnit hodnoty, které reprezentuje. Není mi tedy jasné, čeho vlastně chtěli tvůrci dosáhnout, spíše jen k mnohem větší doslovnosti dovedli, co bylo zřejmé vždy. Žádnou velkou přidanou hodnotu v tom nevidím a psychologii postavy příliš neobohacují ani působivé flashbacky z minulosti.

Pořád jsem ale dosud mluvil o titulní postavě, která sama o sobě skutečně proklamovanou proměnou neprošla a zůstává v jádru stejně jednorozměrnou figurou jako vždy, jen v prostředích o něco méně křiklavých. Mnohem inspirativnější je Muž z oceli v tom, jak pracuje s více či méně vedlejšími postavami, které se musí s Kalovou existencí nějak vyrovnat a čelí životním volbám, jež jsou sice proti těm Kalovým božským poněkud skromnější povahy, ale o to zásadnější. Jde o jeho skuteční rodiče (prvních dvacet minut se odehrává na Kryptonu), jeho adoptivní rodiče (zejména otcova linie je vynikající, a to včetně onoho vrcholného momentu, v němž se ukazuje jako mnohem silnější osobnost, než se to kdy může podařit Kalovi), novinářka Laneová a její šéf (oba nemají moc prostoru, ale tento je skvěle využit) nebo samotný padouch… tedy do jistého okamžiku.

Členitost vztahů ostatních postav ke Kalovi je tak pro působivost filmu jako významově uspořádaného celku mnohem zásadnější než vztahování se Kala k těmto postavám (které je značně rozkolísané, snaha udělat z něj člověka s citovými pohnutkami je poněkud v rozporu s jeho identitou všemocného hrdiny, který může prohazovat cokoli čímkoli, hlavně pak obydlenými domy). V tomto tvůrci skutečně na omezené ploše supermanského mýtu uspívají, ale paradoxně tuto jejich snahu značně podrývá velkolepé dvojité finále filmu. Tam se začíná vytrácet (resp. se zjednodušuje) udržované napětí mezi Kryptonem/Zemí, mezi lidským a kryptonským, mezi dětstvím a dospělostí či mezi minulostí a přítomností. Všechno je nakonec hozeno do pozemské přítomnosti, kdy lidé až na pár štěků hrají spíš vedlejší roli (a v těch štěcích pronášejí právě ty tupé repliky, jimž se film dosud úspěšně vyhýbal). 

Deadliny jsou známy, hodně to bouchá, padá jeden velký dům za druhým a náctiletí budou spokojeni. Já si ale opět uvědomil, že už nějakou dobu mě v kině prostě neuspokojují velkolepé destrukce a opulentní likvidační atrakce, které jsou v zásadně stejné na ploše třiceti sekund i třiceti minut, jen je jich v druhém případě víc. (Informační hodnota je přitom stejná: padouši pociťují sílu, mají obrovskou moc a neznají morální zábrany, přičemž všech tří devíz rádi využívají.) Muž z oceli v tomto případě postrádá hlubokou sebeironii Avengers či Iron Mana, a zároveň ve filmu chybí jakýkoli filmařský nápad, který by relativně mechanicky snímanou (či spíše generovanou) i stříhanou akci ozvláštňoval ve vztahu k podobné akci v jiných drahých blockbusterech (srovnej například s velmi dlouhým záběrem akce v Avengers).

Jestli tedy do svých dvou třetin Muž z oceli okouzluje ne tak přímo mužem z oceli a křesťanskými paralelami, ale výraznou „dekarikaturizací“ supermanského světa a jeho zbývajících obyvatel, v závěrečné třetině tato snaha přijde poněkud vniveč a člověk na ni musí během závěrečných titulků spíš s láskou vzpomínat. Ty desítky pobořených mrakodrapů, spadlých letadel, vybuchlých objektů apod. mu je totiž proti jeho vůli vykouřily z krátkodobé paměti. Nelze proto říct, že by Muž z oceli v plné míře selhal a namísto očekávaného chytrého trháku nabídl něco naopak jednoduchého a hloupého – ale v určité chvíli tyto své ambice zahodí, což z něj z hlediska koncepčnosti v mých očích dělá o něco méně promyšlený film, než byl v tomto smyslu důsledně a na celé své ploše rozvíjený Superman se vrací před sedmi lety.

---

Film se v některých aspektech inspiroval komiksem Superman: Utajený počátek, o němž jsem pár vět sepsal tady.