Kterak sleduji probíhající diskuse, případá mi, že jedním z hlavních úskalí na ose mezi filmem MATRIX RESURRECTIONS a divákem je ono odpírání možnosti emocionálního napojení se na postavy a jejich příběh, jež jsem načrtnul již v předchozích poznámkách, které se jinak týkaly spíše obecnější architektury i koncepce filmu. Právě toto odpírání je totiž vnímáno coby zásadní vypravěčský nedostatek, stejně jako neschopnost úspěšně replikovat zážitek, jenž si vybavujeme s prvním MATRIXEM. Čím více nad tím přemýšlím, tím hlubším nedorozuměním se mi takový postoj jeví a tím pozoruhodnějším tento rozporuplný snímek shledávám.
(Upozorňuji, že dále pracuji se spoilery.)
Samotný Neo je nikoli náhodně, nýbrž zcela soustavně konstruován jako pasivní, vyhořelá postava s jediným cílem: touží po Trinity. Jenže v první hodině filmu tento cíl není schopen následovat, jen přešlapuje okolo a hledá svou pozici. A pak? Soustřeďuje se naopak výhradně na tento cíl. Jinak řečeno, nechce už zachraňovat svět, nezajímají ho půtky v Matrixu i mimo Matrix, svou historickou úlohu už splnil před šedesáti lety. Nechápe, proč žije, a to doslova (už zemřel) i existenciálně (jen přežívá). Východisko vidí jedině v tom, že když už žijí, mají být spolu.
Klíčové přitom je, že zatímco velký příběh Nea a Trinity dávno skončil, velký příběh ostatních postav naopak nemá jak začít. A to z prostého důvodu, který mnozí diváci přehlížejí: Matrix a lidstvo nejsou ve válce. Bugs a celá skvadra mladých bojovníků jsou čistě jen fanoušci dávných válečných časů v časech mírových, kteří se shlížejí v hrdinském mýtu, který touží sami prožít, ale není jak, jen si na něj hrají.
Neovo ne zcela racionální, spíše podvědomé volání o pomoc v podobě programu imitujícího Morphea mladí berou jako příslib, že nějaký boj probíhá. Vnitřně rozpolcený Neo je v osobní krizi, ale nemá chuť ani zájem být novou součástí velkých dějin, vést lidstvo do nové války ve jméno... čeho vlastně? I proto je celá rvačka i pozdější záchranná akce vlastně neuspokojivá. Jde jen o iluzi osudového příběhu, jeho záměrně nedokonalou kopii.
Niobe má pravdu, jejich akce je nesmyslná a nerozumná. Matrix se nedostává do nové války s lidstvem, pouze se v podobě Psychoanalytika brání tomu, aby přišel o nejcennější zdroj energie: Nea a Trinity. Sati jim naopak pomáhá, protože má touhu odčinit vinu, která na nich byla spáchaná, když jim nebyl dopřán po smrti klid - což je ostatně i důvod, proč je nakonec ochotna pomoci i Niobe.
Wachowská ovšem své vyprávění potměšile rozvrhla tak, že do pozice Bugs a její party postavila diváka, který stejně jako oni touží opětovně prožít ten starý příběh v plné síle. Dostává ovšem jen stín, neuspokojivou iluzi a touhu dvou starších lidí být - z důvodů, jimž tito sami vlastně dlouho plně nerozumí - zase spolu. Vše ostatní v jejich životech je jen cyklická rutina, do níž jsou zakleti, aby produkovali energii.
MATRIX RESURRECTIONS je tedy vskutku primárně příběh vlastního fikčního světa, respektive příběh strojů, kterým na rozdíl od lidí opravdu o něco jde - a sice o onu energii. Ironicky snímek končí ve chvíli, kdy by bylo možné začít nějaký nový příběh vyprávět, protože se vytvoří nový střet zájmů mezi nově nabytou svobodou, "novou šancí" naší dvojice a potřebami strojů, kterým opět hrozí občanská válka.
Neo s Trinity už ovšem tento problém řešit nechtějí, ale zřejmě bude třeba jej řešit, někdy... Fikční svět s mytickou minulostí a ubíjející současností tak získává nejasné obrysy budoucnosti. Ovšem tento příslib už Wachowská naplňovat nechce, jen k němu diváka dovede a ponechá jej na pochybách, zda jde vlastně o happyend. Na jednu stranu se Neo a Trinity ve své mocné dvojjedinosti dočkávají možnosti prožít šťastný společný život, který nemá důvod jim nepřát. Na druhou stranu tím dávají strojům důvody k tomu, aby jimi lidé mohli být opět vnímáni jako nepřátelé - a tím vlastně podlomit základy dohody, již svou obětí před šedesáti lety umožnili.
Ano, to je významně odlišný příběh, než zřejmě chtěla většina diváků filmu MATRIX RESURRECTIONS vidět - a pravděpodobně je to bohužel i jiný příběh, než si mnozí z nich z kina odnášejí. Snad proto, že příliš hledají ten, který už jednou viděli a který je v něm obsažen jen jako sebeklam možnosti znovuzhmotnění zážitku, jenž byl, není a nikdy být znovu nemůže.
Problém je v tom, že mnozí diváci nepřistoupili na to, že film vypráví o jeho nenaplnitelnosti a nezdravosti podobných iluzí, ale obviňují jej ze selhání ve snaze jej naplnit. Ironické je, že právě to ústy Psychoanalytika sám naznačuje: Nemůžete uspět, protože lidstvo už se nechce probudit, chce své iluze, touží po pohodlí svých jistot. I proto je to vynikající film... vedle důvodů, jež jsem vysvětloval v předchozím článku.
Za podnět k tomuto doplňujícímu textu děkuji Viktoru Taušovi a jeho inspirativním komentářům pod mým prvním matrixovským statusem Facebooku.
