Lubomír Doležel: Život (nejen) s vědou

Soudě podle jeho intelektuálního nadšení, pracovní produktivity a badatelských plánů člověk snadno propadal dojmu, že prof. Lubomír Doležel nás všechny přežije. Sám ostatně před necelými pěti lety při příležitosti svých devadesátin suše prohlásil, že se necítí starý, nýbrž dlouhověký, přičemž stáří úspěšně přežil. Lubomír Doležel měl zkrátka život, literární vědu a vlastně i sám sebe rád natolik, že nenacházel důvod, proč se s nimi loučit, a ze všeho nejvíc se bál, že nestačí dokončit svou knihu. 

Snad i proto nás před několika týdny všechny tak zaskočila zpráva, že 28. ledna 2017 Lubomír Doležel před čtvrtou hodinou ranní zesnul na selhání srdce. Příznačně pár hodin poté, co odevzdal do nakladatelství rukopis i text na obálku své definitivně poslední monografie Heterocosmica III: Fikční světy protomoderní české prózy. Kdo v tom hledá osud, symboliku či smířený odchod, nemůže se více plést, protože Lubomír Doležel poslední týdny žil v nadšení ze svého objevu dosud nepopsaných vyprávěcích způsobů v homérovských eposech a navázal kvůli tomu korespondenci s odborníky ze zámoří. Lze si snadno představit, jak ho muselo ve veronské nemocnici po sérii infarktů štvát, že se o svůj objev už nepodělí.

Narodil se 3. října 1922 v severomoravské Lesnici a jeho život byl nejen ojediněle dlouhý, ale ještě mimořádněji členitý. Těšil se coby jeden z mála českých badatelů pověsti mezinárodně uznávaného literárního vědce, který dosáhl zámořského úspěchu, když po desítky let působil na Torontské univerzitě, publikoval v nejprestižnějších vědeckých časopisech, knihy mu vydávala významná univerzitní nakladatelství a k jeho odkazu se hlásí autority literární teorie napříč několika generacemi. Hovoříme-li přitom o Doleželově kariéře, jde ve skutečnosti o čtyři dílem paralelně rozvíjené a dílem po sobě jdoucí linie výzkumného směřování i odborného působení.

Dnes je mezi odbornou i studentskou veřejností odkaz Lubomíra Doležela spojován především s tzv. sémantikou fikčních světů. Hrubě řečeno, v šedesátých letech minulého století hýbala odbornými diskuzemi mezi (nejen) literárními vědci touha nalézt za vyprávěním příběhů podobný řád, jaký nacházíme v gramatice toho či onoho jazyka. Výsledky projektu však Lubomír Doležel shledal během sedmdesátých let, kdy už působil v Kanadě, spíše neuspokojivými a schopnými vysvětlit toliko díla založená na opakování. A podobně jako jeho kolegové Lucia Vainová, Thomas Pavel či Umberto Eco se nadchnul myšlenkou, že o literárních dílech lze uvažovat pomocí nástrojů filozofie jazyka a modální logiky jako o takzvaných možných světech.

Roku 1976 po intenzivním samostudiu Doležel do čerstvé diskuze přispěl hned třemi vlivnými programovými texty o narativních světech, narativních modalitách a narativní sémantice. Stal se tak v polovině sedmdesátých let nejen jedním z čelních představitelů významného, dodnes rozvíjeného směru uvažování o literatuře, ale zároveň jako jediný v započatém projektu přes čtyřicet let pokračoval. Roku 1998 shrnul svá dvaadvacetiletá pozorování v knize Heterocosmica. Fikce a možné světy (česky 2003), k psaní historie i historické fikce své teze vztáhl v provokativní Fikci a historii v období postmoderny (česky 2008, anglicky v přepracované podobě 2010) a coby nástroj rozborného výkladu o určitých etapách vývoje české literatury svého modelu fikčních světů využil ve dvou posledních teoreticko-analytických knížkách, v Heterocosmica II: Fikční světy postmoderní české prózy (2014) a ve výše zmíněné monografii Heterocosmica III (připravované zřejmě na 2017). Jeho myšlení o literatuře v souvislostech fikčních světů na jedné straně inspiruje svou pečlivostí a na druhé straně provokuje k domýšlením, diskuzím i živým polemikám, a to zejména u kolegů, přátel a studentů, kteří Doleželovo dílo četli nejdůkladněji.

Lubomír Doležel (ca. 1968-1969)

Do Toronta nicméně Lubomír Doležel odešel až krátce před padesátkou a první studie o možných světech fikce publikoval ve věku, kdy už řada univerzitních pracovníků začíná takříkajíc stříhat metr do důchodu a zanícené diskuze mladých aspirantů sleduje s přezíravým úsměvem. Pravdou totiž je, že Lubomír Doležel odcestoval do Kanady již jako velmi úspěšný badatel z Československé akademie věd s nedávno absolvovanou stáží v americkém Michiganu. Podobně jako se v sedmdesátých letech spolupodílel na neformálním ustavení projektu možných světů literatury, v padesátých letech byl Doležel nejen úspěšným literárním stylistikem (přispěl do Kapitol z praktické stylistiky /1955/ a Knížky o jazyku a stylu soudobé české literatury /1961/), ale především spoluiniciátorem výzkumu na poli matematické lingvistiky a statistické analýzy stylu – což krom řady zahraničních výjezdů a konferenčních příspěvků vyvrcholilo přípravou vlivného sborníku Statistics and Style, jejž vydal v New Yorku roku 1969.

Už samy o sobě tyto dvě po sobě jdoucí kariéry řadí Lubomíra Doležela mezi nejpracovitější a nejvlivnější české literární badatele, ovšem jimi napříč jdou ještě dvě další: první se týká výzkumu vyprávěcích způsobů v české literatuře a druhá odkazu pražské strukturalistické školy na pozadí dějin strukturální poetiky.

Doleželova první kniha (1960)

Lubomír Doležel svoji disertační práci o vyprávěcích způsobech v české moderní literatuře obhájil roku 1958 a do své první monografie O stylu moderní české prózy: Výstavba textu ji přepracoval o dvě léta později, čímž vyvolal v odborných kruzích rtuťovitou polemiku, nakolik ještě následuje či nenásleduje dobově upřednostňovanou marxistickou doktrínu, a nakolik se vlastně vrací či nevrací k režimně odmítaným myšlenkovým rámcům pražské strukturalistické školy. Podstatné je, že již zde Doležel ve stylu narativního díla rozlišil, rozpracoval a na konkrétních příkladech otestoval kategorie tzv. pásma vypravěče a pásma postavy, jež propojil se stylistickým výkladem o roli polopřímé řeči. A stejně jako tento koncept představoval první zlom v jeho vědecké kariéře, stál i u zlomů následujících.

V roce 1973 se ke svému pojetí nepřímo vrátil, když pro zahraniční publikum sepsal průkopnickou knihu Narrative Modes in Czech Literature – která kanadské čtenáře vůbec poprvé obeznámila s fenoménem české literatury, v níž původně spíše lingvistické pojednání přiblížil východiskům sdíleným teoriemi vyprávění a zároveň se tu zřejmě poprvé otevřeně obrátil k tzv. cik-cak metodě vedení výkladu, kdy teoretické pasáže střídá s pasážemi čistě analytickými. A pokud v jisté podobě stál tento koncept na počátku Doleželovy plnohodnotné kariéry vědecké a v jiné podobě víceméně na počátku jeho kariéry zahraniční, podobně symbolickou roli sehrál i při jeho navracení se do tuzemského badatelského prostředí, kdy knihu pod názvem Narativní způsoby v české literatuře (1993; reedice 2014) dílem přeložil a dílem přepracoval pro změnu do češtiny.

Podstatné přitom je, že zatímco O stylu moderní české prózy model uvažování o narativních způsobech vztahuje k stylistickým rámcům a Narrative Modes in Czech Literature k souvislostem řekněme naratologickým (jak se nazývá věda o vyprávění), pak jej přepracované Narativní způsoby v české literatuře přibližují nakonec k myšlení v pojmech fikčních světů – a stávají se svého druhu přípravnou studií k důležitým tezím z pozdějších Heterocosmic. A lze říci, že k této linii vlastní práce se nakonec Doležel vrátil i v závěru kariéry, protože navzdory zvolenému názvu do ní způsobem formulování problémů, soustřeďováním se na českou literaturu i rozsáhlými rozbory děl spadají i Heterocosmica II (a možná i Heterocosmica III, jež jsem žel zatím nečetl).

Lubomír Doležel a Bohumil Fořt (2015)

Vedle stylistických a naratologických výzkumů ovšem Lubomír Doležel nikdy nepřestal udržovat a rozvíjet odkaz (zejména první generace) pražské strukturalistické školy, jejíž čelní představitel Bohuslav Havránek mu vedl disertaci, a o práci Jana Mukařovského opakovaně zdůrazňoval, do jaké míry ho inspirovala a ovlivňovala. Napsal řadu shrnujících, komentujících a zhodnocujících statí, z nichž některé vyšly v antologii Studie z české literatury a poetiky (2008) či ve sbornících jako Český strukturalismus po poststrukturalismu (2006). Doleželovou nejvýznamnější prací na poli historie strukturálního myšlení o literatuře zůstávají však Kapitoly z dějin strukturální poetiky, které v angličtině vydal roku 1990 (česky 2000). Jde o vpravdě mimořádné dílo sepisované z čisté vášně bezmála dekádu v knihovnách napříč celým světem – přičemž svou procházku stoletími utváření myšlenkových konceptů uzavírá právě pražskou školou, jež tak v jeho výkladu nepřímo tvoří jejich symbolické vyvrcholení. A třebaže Doleželův výklad bývá členitý, v Kapitolách z dějin strukturální poetiky nabízí vysoce originální, nečekaně přístupnou a ve své upřímné fascinaci značně podmanivou čtenářskou odyseu.

Jestli ovšem o intelektuálních kvalitách Lubomíra Doležela nelze mít pochyb a jeho teoretické dílo vybízí k neustálé diskuzi, je mnohem nesnadnější hodnotit jej jako člověka – už proto, že po drtivou většinu životní pouti jsme Doležela pochopitelně nenásledovali, jeho jednotlivé kroky budou muset v odpovídajících souvislostech posoudit historikové, a šlo o muže mimořádně hrdého, přesvědčeného o své pravdě a toužícího kultivovat nejen samotné zkoumání literatur, ale vlastně i literární kulturu samotnou. Během oněch více než čtyřiadevadesáti let prošel Lubomír Doležel nacistickým koncentračním táborem, protloukl se vícery politickými režimy, pracoval na několika světadílech a opakovaně začínal takříkajíc úplně znovu (jak to popsal v roce 2013 ve své autobiografii Život s literaturou). Doleželova cesta nicméně na samém sklonku směřovala zpět domů, kde byl vědeckou komunitou přijat s nebývalou vřelostí (hned dvě univerzity jej ocenily čestným doktorátem), kde se opět šťastně zamiloval a našel obdivuhodnou partnerku v okouzlující Míle Slavíčkové – a kde v sobě objevil obrovskou chuť k další práci, která ho neopustila až do onoho sobotního rána před několika týdny, během nějž jej definitivně zradilo srdce.

Fotka, již máme s Alešem rádi: Aleš Merenus, Lubomír Doležel, RDK (2015)

Nemohu soudit, nakolik shledával inspirativní společnost několika chorobně zapálených mladých badatelů z Masarykovy univerzity, ačkoli náš Brněnský naratologický kroužek od začátku aktivně podporoval, stal se mu čestným předsedou a na jeho půdě pronesl hned tři přednášky, včetně té úplně první (2011). Mohu ovšem soudit, nakolik jsme inspirativní shledávali jeho společnost: byl pro nás naprostým zjevením, charismatickým mužem z velkého světa, jehož neopouštěla touha po třeskutých diskuzích o teorii, vyprávění, umění, fikci a filozofii ani v pozdních nočních hodinách, a pro kterého vědecké bádání bylo především celoživotní vášní. 

A třebaže dopsáním poslední knihy Lubomír Doležel svou práci uzavřel, proces domýšlení, diskutování a vášnivého projednávání jeho díla zůstává stále živý.

---

Tento nekrolog jsem napsal pro Orientaci Lidových novin a mnohokrát děkuji Josefu Chuchmovi za svolení k jeho přetištění. Srov. Kokeš, Radomír D.: Práce, nadšení, dlouhý věk a dílo. Lidové noviny, 2017, 25. 2., s. 25 v celkovém číslování, s. VII v příloze Orientace.