pátek 9. května 2014

Vše je ztraceno v parametrickém modu

Pokud měl film Vše je ztraceno na Česko-slovenské filmové databázi téměř týden od své celostátní premiéry jen 144 hodnocení, dalo se navzdory problematičnosti zdrojového vzorku dohadovat, že se pravděpodobně ocitne na periferii diváckého zájmu. A přitom jde o jeden z nejlepších filmů minulého roku, který je v lecčems odvážnější než plošně diskutovaná Gravitace, v níž rovněž bezvýznamný lidský jedinec čelí moci živlů. Gravitace nakonec dospívá k hollywoodskému vyprávěcímu schématu a elegantnímu sbíhání stylistických postupů do hladké kontinuity (více najdete v mé analýze tady). Vše je ztraceno naproti tomu představuje v řadě ohledů nepříjemný parametrický film: zdánlivě se sice pohybuje v mantinelech daných vývojovým vzorcem „trosečník na širém moři bojuje o přežití“, ale s postupujícími minutami ukazuje, že jej mnohem více než příběh zajímá sama analýza situace: série vysoce optimalizovaných postupů, jež ale nevedou k úspěšným účinkům, protože přírodní živly nenásledují racionální vzorce jednání jednotlivce.


Naznačil jsem, že Vše je ztraceno představuje příklad parametrické filmové formy, čímž míním estetický vzorec, v němž vyprávěný příběh ustupuje do pozadí, zatímco do popředí se dostávají vzorce filmového stylu a vyprávění jako procesu.  K detailnější analýze bych potřeboval film vidět ještě alespoň jednou, a tak se namísto zevrubné reprodukce jeho vnitřní architektury omezím na několik obecnějších předpokladů. Filmový styl v případě tohoto dramatu tvoří sebeuvědomělou strukturu plnou těkavých pohybů kamery, okázalých časových výpustek, poskočných střihů a nerealisticky zdůrazňovaných zvuků. Tato struktura je na jedné straně v jistém rozporu s ambicí načrtnout dokumentaristickou autenticitu zobrazovaného dění – upozorňuje se na přítomnost kamery, již ale nelze v rámci fikčního světa nijak vysvětlit. Současně však na druhé straně účinně posiluje neplynulost vyprávění rozčleněného do série vysoce racionalizovaných kroků hlavního hrdiny beze jména: probudí ho rána, jak do jeho lodi uprostřed Indického oceánu udělá velkou díru osaměle driftující kovový kontejner… a tak ji ucpe, nicméně přijde bouře atd. Hrdina nikdy ani na okamžik nepropadá panice či zmatku, na každý podnět příčinně reaguje adekvátní reakcí, kdy vysuší lodní podpalubí, postupně ucpe díru a snaží se zprovoznit vysílačku.

Základní posuvný mechanismus filmu, který současně rozbíjí hollywoodskou organizaci vyprávění, však spočívá ve střetu striktně racionální kauzální logiky hrdinových kroků s nekauzální iracionalitou světa, který obývá: není to tak, že by kontejner na začátku vyprávění spustil sérii příčin, jež by další části vyprávění rozvíjely. Normám klasického vyprávění by odpovídalo, že tragický dopad bouře na hrdinu a jeho loď bude příčinně souviset s výchozí komplikací v narušení trupu, jenže film takový postup ani v tomto případě, ani v těch následujících případech nevolí – bouře a její dopad nakonec nemá nic společného s narušeným trupem, podobně jako následující nedostatek vody přímo nevyplývá ze samotné bouře. Jinými slovy, divák bude očekávat tradiční strukturu kauzálně propojených událostí, ale nedostane ji – stejně jako až manuálově provedená série hrdinových kroků nikdy nakonec nevede ke stejně manuálovému vyřešení, protože každá další komplikace má jiné ohnisko.

Stejně tak divák bude očekávat iluzivní stylistické prostředky odpovídající hollywoodským a úžeji žánrovým normám, ale nedostane je: poskočný a eliptický střih přicházejí ve chvílích zdánlivě nejmenšího napětí (po bouři, během oprav), a naopak vypjaté scény jsou snímány spíše v delších a plynulejších záběrech, případně jsou zařazovány rytmicky definitivně destruktivní tiché podvodní záběry stavějící do kontrastu hrdinovo vypětí a poklidný život pod hladinou. Snímek přitom počítá i s tím, že divák očekává uplatnění zavedených motivů boje o přežití na širém moři, např. mávání na lodě světlicemi či útok žraloků. Nic z toho ale od filmu nedostane v podobě, v níž to očekává. Třeba žraločí útok přijde nečekaně ve chvíli, kdy hrdina vítězně tahá rybu z vody a ta je mu predátorem uzmuta – načež následuje podvodní podhled na člun, pod nímž krouží žraloci, kteří se však od té doby ve filmu již neobjeví. Naopak se neustále variují tytéž prvky reprezentující úmornou každodennost trosečníkovy existence: práce se sextantem, zakreslování do mapy a sběr vody.

Významový systém filmu Vše je ztraceno tak buduje svou ozvláštňující působivost (a) rozčleněním napjatých momentů do série mechanicky prováděných operací (kontrola paluby) s nečekanými šokujícími vyústěními (pád z paluby, úder do hlavy), (b) důrazem na opakující se činnosti a potlačením žánrových vzorců jejich ironizací, (c) juxtapozicí dramatického boje o život a tichého života pod vodní hladinou, vůči němuž je celá hrdinova anabáze něčím naprosto bezvýznamným. Styl pak v souladu s těmito rozrušujícími postupy vystupuje do popředí, když by měl ustupovat, a ustupuje do pozadí v očekávání excesivních postupů.

Srovnám-li Vše je ztracenoGravitací, jeví se první jmenovaný mnohem nenápadnějším a pokornějším dílem. Významový minimalismus se navíc dokonale snoubí s pokorným herectvím Roberta Redforda, jehož bezejmennému hrdinovu navzdory pokročilému věku věříte na jedné straně sebemenší gesto (už proto, jak moc jimi šetří) a na druhé straně i onen ledový klid navzdory přívalu protivenství, kterým musí čelit. Film se navíc vystříhává slovních vysvětlování: hrdina ve filmu krátce promluví třikrát (jednou hovoří do vysílačky, jednou si krátce zanadává a jednou volá na loď), plus je ve filmu krátký úvodní monolog (dopis na rozloučenou). Oč nenápadněji Vše je ztraceno působí, o to větší obdiv vyvolává pro svou nekompromisnost, nepříjemnost a všudypřítomnou úspornost, kdy až do samého závěru ze svých pozic necouvne. Gravitace navzdory stylisticky i narativně pohlcovala, Vše je ztraceno naproti tomu nutí setrvávat v emocionálním odstupu – systematicky znesnadňuje napojení se na film i na hrdinu, což sice bezesporu snižuje diváckou atraktivnost příběhu, nicméně o to výraznější je pak obdiv k uměleckému dílu jako celku. Jinak řečeno, Gravitace demonstrovala svou neklasičnost klasičností, Vše je ztraceno je přes zdánlivou klasičnost nakonec odvážně ozvláštňující.

Mám žel trochu obavy, že na film půjde do kina jen málokdo – a mnozí z těch, co půjdou, nevyjdou tomuto nevšednímu dílu vstříc. Tvůrčí dvojice J. C. Chandor (scénář, režie) a Robert Redford (hlavní a jediná role) si však zaslouží obdiv, přičemž druhý jmenovaný opět dokázal, že ne náhodou právě on založil festival nezávislého filmu v Sundance. Jeden by nakonec i věřil, že tím bezejmenným hrdinou by mohl být sám Redford… a proč ne.