Může znít chladně, řeknu-li, že odchod Jiřího Menzela nevnímám lidsky ani umělecky tak silně jako řada mých přátel a kolegů. Na jedné straně to byl velmi starý pán a na druhé straně umělec, jehož poetika mě nikdy neoslovila, protože traktovala hodnoty, které jsem nesdílel, způsobem, který mi nepřipadal esteticky pozoruhodný. Ano, podobný komentář sám o sobě nestojí za zveřejnění a taky bych jej sám o sobě nepublikoval. Proč o tom píšu, je ono setkání tuzemského a světového pohledu, již tato smutná událost (soudě nejen podle mé facebookové zdi) vyvolává. Neodešel jen český filmař. Odešel i světový filmař.
Zesnul filmař, který dokázal dlouhodobě komunikovat s mezinárodní debatou o filmu jako umění a který pro řadu mých zahraničních kolegů či přátel významnou měrou reprezentoval umělecké možnosti české kinematografie. Reprezentoval a precizoval to, co rozpoznávám jako českou (zdaleka nejen filmovou) tradici narativity každodennosti s toliko malými dramaty namísto velkých, tradici panoptikálních fikčních světů plnou pragmaticky poživačných či spokojeně přežívajících obyvatel, tradici vypovídání o těchto postavách se zdánlivě vykupujícím sebeironickým nadhledem.
Tyto rysy podle mě rozpoznáváme už v českém filmu dvacátých let, byť s menší měrou jízlivé ironičnosti. Ovšem až Menzel z nich dokázal udělat mezinárodně srozumitelné, funkční a tematicky zobecnitelné filmy. Jak? Napojil je na suverénně ovládnutý mezinárodní filmový styl, akcentovanou kontinuitu. Podobně začínal Forman a pracuje tandem Svěráků. Forman ale zobrazoval "lidičky" jako trapné až monstrózní. Svěrákové jsou laskavější, leč na rozdíl od Menzela potlačují u obyvatel svých světů poživačný a otevřeně fyzický rozměr, který je u Menzela dílem omlouvá (pozoruhodná jsou v tomto ohledu setkání Svěráka a Menzela).
Menzelův přístup - který hrabalovskou poetiku využil spíše jako pragmatický základ té své, než by ji opravdu adaptoval - tak dokázal nabídnout něco velmi regionálního v nadregionálně nesmírně atraktivní podobě. A podobně jako Bohumila Hrabala i Českou novou vlnu tak spíše napomohl vytěžit i prodat, než by s ní esteticky tolik sdílel. Stejně jako Forman se už v šedesátých letech aktivně napojil na světovou filmařskou i filmově kritickou komunitu a nikdy její součástí nepřestal být. Ovšem představoval pro ni možná hodně jinou uměleckou osobnost než pro srovnatelnou komunitu českou.
Menzelovo dílo, jeho poetika, jeho recepce a jeho funkce teprve čekají na podrobné zpracování, porozumění a vysvětlení. Už nyní lze však říci, že jen málokdo v dějinách české kinematografie je vnímán tak silně nejen v českém, nýbrž i ve světovém kontextu. Co přitom rovněž považuji za pozoruhodné, je silný kontrast v tom vnímání. Zatímco v českém prostředí byl Menzel vnímán a čten skrze diskontinuity, jako filmař různých období (šedesátých let, sedmdesátých a osmdesátých let, od devadesátých let), tak v zahraničí se mi jevil být vnímán skrze kontinuity. Byl reflektován coby umělec, jehož poslední díla - u nás vnímána jako nefunkční a stařecká - vstupovala do debaty.
Přetrvávající význam Menzelova jména i osobnosti v mezinárodních souvislostech ostatně výmluvně naznačuje monumentální sedmihodinový indický dokumentární film CZECH MATE - HLEDÁNÍ JIŘÍHO MENZELA (CzechMate - In Search of Jiří Menzel, 2018). Domnívám se proto, že budoucí porozumění oné dvojí menzelovské reflexi může napomoci hlubšímu porozumění onomu léta diskutovanému tématu, jakou roli ve světové kinematografii ta česká hrála, hraje a může hrát - a proč. Zatímco totiž Forman byl součástí české kinematografie asi jako Polanski součástí té polské, v osobě Jiřího Menzela zemřel filmař, jenž spadal do obou světů: české i světové kinematografie.
