Představení inscenace hry Rolanda Schimmelpfenniga KDYBY, TAK, A CO PAK jsem v Redutě zhlédl coby filmový analytik: záměrně bez snahy vytvořit si pro jeho recepci odpovídající předporozumění, neboť jsem se obával, že útržkovitost zbrkle nabytých představ o pozadí by analytické uchopení spíše zkreslila. Nejsem tedy s to zařadit autora, jeho hru i její interpretaci do souvislostí odpovídajících současným normám… a své poznání odvíjím od estetických norem dlouhodobějších. Právě v rámci nich jsem přitom byl okouzlen hravou paradoxností estetického systému o třech řemeslnících hledajících čtvrtého v konfrontaci s úrovněmi vlastního světa.
Ač tři řemeslníci sdílejí dramatický časoprostor podivného domu, divák je udržován v pochybnosti, nakolik jejich monologické výstupy souvisejí, notabene když první řemeslník těkavě vypráví o svém milostném životě, druhý opakovaně přehrává několik dramatických situací bez zjevných vzájemných souvislostí a třetí vypráví příběh atmosférických cest do práce. Navracejí se slova, akce a pauzy, kdy kousky monologických reprezentací řemeslníků během několika cyklů v rámci padesáti minut postupně utvářejí prostorově, časově a příčinně soudržný obraz událostí. Sjednocení střípků událostí ale zkonkrétní jen další střípky fikčního světa, pročež hra s tajemstvím může pokračovat.
Zatímco první část hry tvoří sled monologů, které nakonec pro diváka ústí do dialogu vodítek k rekonstrukci vyprávěného příběhu, druhá část hry rozbíjí toto rétorické trojhlasí figurou dvou politických proslovů. Funkčně ji tak odděluje od třetí části, kterou tvoří naopak extrémně dialogický monolog. Co se zprvu jeví jako rozpustile nevypočitatelná struktura, ukazuje se při bližším zkoumání jako vypočítaná architektura, jež dosahuje nevypočitatelnosti spojováním rozmanitých tradic, a již bychom mohli nazvat postmoderní. Je třeba hledat o něco konkrétnější vysvětlení, jakkoli zřejmě autor čerpá z mnohem bezprostřednějších vlivů a konvencí současné německy psané dramatiky.
Matně si pamatuji, že srovnatelnou hru s tajemstvím na úrovni událostí s postupným posunem na úroveň světa jsem viděl kdysi v inscenaci hry Luigo Lunariho TŘI MUŽI NA ŠPATNÉ ADRESE (podobný vzorec nicméně známe třeba z DESETI MALÝCH ČERNOUŠKŮ od Agathy Christie). V nich ale postavy jednaly v dramatické spolupráci, zatímco KDYBY, TAK, A CO PAK tuto jednotu rozbíjí – ale jen potud, že ji nahradí srovnatelně zavedenými a po chvíli snadno srozumitelnými tradicemi. V první části jde o konvence absurdního dramatu, v druhé o politické projevy postavené na ideologickém a projevovém kontrastu a ve třetí o poetiku jazykových her s absurdními světy, jakou reprezentuje například Carrollova Alenka v říši divů a za zrcadlem.
Toto logické a hlavně rytmické skládání v něčem tradičního s tradičním v něčem jiném se promítá i do architektury scény, líčení herců i rekvizit, kdy třeba změna osvětlení skryje jednu vrstvu a odhalí druhou. Všechny konkrétní prvky na scéně nakonec najdou svou funkci v reprezentaci té či oné vrstvy narativu, té či oné vrstvy fikčního světa, zatímco jiné prvky zůstávají čistě naznačené. Jinak řečeno, energie věnovaná sugerování vlastní rozloženosti se postupně stává pro KDYBY, TAK, A CO PAK hnací silou rekonstrukce jednotného, kdy cesta k němu je intelektuálním dobrodružstvím s očekáváním, pozorností a taky významy, jež pro mě byly jen nástrojem rozpustilého estetického systému, zatímco pro jiné budou dost možná jeho interpretačním středobodem.
Psáno z premiéry 7. 4. 2016 pro web Národního divadla Brno "Thálie na labuti" (DODATEK 2020: Skončil zapomenut v útrobách internetu, původní verze textu je dostupná pouze v archivní podobě zde pod záložkou "Nachtkritik".)
