středa 11. dubna 2018

Pod čarou: READY PLAYER ONE (2018)

Na READY PLAYER ONE mě zaujala spousta věcí, ačkoli tedy nejsem hráč počítačových her a kinematografické pocty shledávám inspirativnějšími v "jonesovkách" - leč nechám si je ještě projít hlavou (teď jsem se vrátil z kina... ano, konečně), takže jen pár hrubých poznámek. 


Je to každopádně suverénně vyprávěné - přičemž jednoduchý příběh o mladých rebelech je toliko prostředek, materiál k ozvláštňujícímu uchopení. Velmi silným nástrojem je střídání dvou hlavních vertikálních subsvětů: reálně-fikčního a virtuálně-fikčního. Finále vystavěné na souběžném prolínání obou dvou je inscenačně i narativně čistší a přehlednější než v jiných filmech s tímto konceptem - NEKONEČNÝ PŘÍBĚH, MATRIX či POČÁTEK, ačkoli každý volil jinou taktiku, jak s ním naložit. Nejúčinnější zbraní tohoto finále je přitom zpomalení a zklidnění namísto sbíhavé eskalace napětí. To by nemohlo fungovat, kdyby nás film velmi soustavně pomalu, leč v železném rytmu neseznamoval s postavami v jedné poloze (OASIS), v druhé poloze (realita) a v postupné syntéze těchto poloh, jež vede k bezmála novým postavám (plus je tam pěkný motiv vztahů mezi nimi, třeba pouze naznačený nerozvíjený milostný trojúhelník, vlastně dva...). Osobně nemám problém ani s čirou eskapičnost problematizujícím tématem filmu, které mi připadá konstantně spielbergovské: čistá dobrodružství u něj stála nakonec vždy na pozadí akcentování partnerských, rodinných či přinejmenším přátelských vazeb (vč. Indiany Jonese).

Klíčový a v řadě ohledů přiznačný je nicméně fakt, že Spielberg s Kaminským natočili jeden z nejakčnějších filmů za dlouhou dobu - aniž by uhnuli ze své maximy, že navzdory dominující agendě je akce a vedení divácké pozornosti především záležitostí spolupráce pohybu kamery a inscenování (herecké) akce v hloubce prostoru. I tentokrát tak neklesli pod průměrných pět vteřin na záběr, což je opravdu velká odchylka od současné normy (např. TOMB RAIDER je o osmnáct minut kratší a má o více než dvanáct set střihů víc). Spielbergovy a Kaminského "triky" jsou světlo, barvy, pohyb postav v prostoru na vertikální či diagonální ose a hlavně plynulý přesun pozornosti od velkých celků ke konkrétnější akci. Mám dokonce dojem, že se víc stříhá v dialogových scénách než v akčních, ale to není relevantní, protože pro pochopení kompozice READY PLAYER ONE je významnější, kde střihy překvapivě nejsou - než kde nakonec jsou. Je to vskutku pohlcující a hlavně ani v davových scénách nejde nikdy jen o anonymní dav řezajících se digitálních panďuláků. Ohromující je přehlednost přecházení mezi prostory a liniemi, právě díky hře s prostředím a inscenováním postav v něm.

Pravdou je, že na rozdíl od většiny diváků jsem si na READY PLAYER ONE užíval hlavně opojnou filmařinu, suverénní vypravěčství a schopnost logicky přeuspořádávat dominantní hodnoty společně s hrdinou, aniž by to působilo jako teze, k níž se chce dospět... protože vyplývá z logiky jednání kladných postav (záporné tak stabilní nejsou). Ono jednoduché mytologické schéma hrdinského kvestu, popkulturní odkazy i počítačové hry mi přišly trochu moc transparentní (snad až na OSVÍCENÍ, které předpokládá oba diváky... znalého i neznalého, není to jen gag ála VETŘELEC, ŽELEZNÝ OBR nebo POWER RANGERS, což je spíše trochu bezúčelná hra "kolik najdeš na obrázku XY"), i když vlastně roztomilé a nerušivé. Vyprávěcí i světatvorná funkce většiny těch prvků je především nezávislá na jejich transtextuálním rozpoznání. Popravdě, LINCOLN, AKTA PENTAGON a vlastně i podobně postmoderně rozjuchaný INDIANA JONES A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY jsou mi z poslední Spielbeminského desetiletky cinefilně bližší, ale na mém potěšení z READY PLAYER ONE to moc nemění.