Stat Eco pristina nomine, nomina nuda tenemus: vzpomínka na Umberta Eca

Umberto Eco v polovině devadesátých let řekl, kterak ho sláva jen otravuje a ruší od psaní… že nejdůležitější je hodně psát a pak co nejrychleji zemřít. V předešlých několika letech proto začalo být zřejmé, že pomalu odchází, protože přestal psát. I jeho poslední román Nulté číslo (2015) působí jako zpráva o velkém díle, které by mohl napsat, kdyby měl ještě dost sil. Varovně se v této souvislosti jevilo rovněž Ecovo prohlášení, jak se dostal do věku, kdy již nepotřebuje dokazovat své znalosti, protože málokterý evropský humanitní myslitel miloval své bezesporu gargantuovské encyklopedické znalosti tak upřímně a okázale jako on. Stejně jsem byl ale šokován a hluboce pohnut, když jsem se po ránu dočetl, že Umberto Eco dnes v noci zesnul.

Co jsem zaznamenal, pro většinu světa zemřel zejména spisovatel, autor románů Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo (1988), Ostrov včerejšího dne (1994), Baudolino (2000), Tajemný plamen královny Loany (2004), Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo. Nicméně Umberto Eco byl především mimořádně vzdělaný, myšlenkově otevřený a metodicky progresivní badatel – a právě z tohoto hlediska na něj chci vzpomenout. 

Není divu, že se stal jedním z otců moderní sémiotiky, vědy o znacích. Od počátku kariéry totiž toužil takříkajíc porozumět úplně všemu. Svému Vilémovi z Baskervillu ze Jména růže vložil do úst větu: „Můj výtečný Adsone […], po celou cestu tě učím rozpoznávat znaky, skrze něž k nám svět pomlouvá jako velikánská kniha.“ Ve svých románech opakovaně zdůrazňoval, že cesty rozpoznávání, čtení, interpretace a použití znaků mohou být nevypočitatelné – nezávazným intelektuálním dobrodružstvím i základem největších zel západní historie. Ecova vědecká kariéra se naproti tomu přes padesát let snažila objevit epistemický systém, jehož pomocí by bylo možné způsobům rozpoznávání, čtení, interpretaci a použití znaků v oné velikánské knize světa lépe porozumět a vysvětlit je.

Měl velký kus štěstí, protože zaprvé jako vystudovaný medievalista suverénně ovládal principy antického myšlení (zejm. Aristotela) i jejich středověkou proměnu od teologicky založené sémiotiky (zejm. De doctrina christiana od Augustina Aurelia) k monumentálním sumám Tomáše Akvinského (Summa theologiae, Summa contra Gentiles). Zadruhé se jako estetik začal už v rané fázi své kariéry soustřeďovat na badatelské problémy spojené s využitím těchto poznatků při úvahách o umění. Právě plodná dialektika mezi modely vysvětlení světa a modely vysvětlení umění vyústila v klíčové téma Ecovy celoživotní práce, podobně jako vysvětlování přítomnosti optikou výskytů a účelů srovnatelných motivů, problémů a postupů v minulosti. Implikovaný mladý Eco si ale uvědomoval, že starověké a středověké modely vzdělanosti nejsou dostatečné k vysvětlení prudkých změn v umění dvacátého století. Hledal třetí pilíř…

V Otevřeném díle (1962) to byla teorie informace a teorie seriální hudby, ve Skepticích a těšitelích (1966) MacDonaldova estetická koncepce vysoké kultury, masové kultury a prostřední kultury (midkultu), v kolektivní knize Il Caso Bond (1965) zase bující strukturální naratologie. Zlom v Ecově cestě k systémové teorii obecné sémiotiky, onoho modelu porozumění znakům ve velikánské knize světa, však představovalo objevné setkání s tehdy zapomenutým americkým filozofem a zakladatelem pragmatiky Charlesem Sandersem Peircem. Ten na třech tisících stran z větší části nikdy nevydaných poznámek Collected Papers načrtl sice monumentální a výbušně inspirativní, ale poněkud neproniknutelný, rozbíhavý a nesoudržný sémiotický model. A právě Peircův model se stal základem pro Ecova dvě nejvlivnější vědecká díla o produkci znaků, produkci kódů, modelech autorství a modelech čtenářství: Trattato di semiotica generale (1975, důležitá je ale spíš přepracovaná anglická verze Teorie sémiotiky z následujícího roku) a Lector in fabula: Role čtenáře aneb interpretační kooperace v narativních textech (1979).

Je ironické, že čtenář znalý Ecovy vědecké práce pouze z českých překladů kráčel po cestě badatelových zkoumání opačným směrem. Nejdříve vyšla díla, jež spíše potvrzovala a rozvíjela Ecův status vlivného myslitele – a to v čele s jeho vlastní revizí svých starších tezí v Mezích interpretace (1990). Jeho nejeruptivnější, nejprovokativnější a rozhodně nejskandálnější práce Otevřené dílo se ale dočkala českého vydání teprve loni. U málokteré mladické práce přitom tak moc platí, že může jít (s trochou nadsázky) o jakousi alternativu velkého třesku: v maximální hustotě je na minimálním prostoru obsaženo bezmála vše, co v průběhu své další kariéry nadějný autor pečlivě rozpracuje. Pro znalého čtenáře je totiž Otevřené dílo nejen vysoce důležitým příznakem bouřlivé etapy plné proměn evropského myšlení (nejen) o umění, nýbrž i jakousi rosettskou deskou pro pochopení práce Umberta Eca jako takové.

Jak bylo řečeno, český „ecolog“ se měl donedávna příležitost obeznámit s již zmíněnými texty o obecné teorii znaků, bádáními na poli čtenářství, fikce a vyprávění (připomenu ještě popularizačních Šest procházek literárními lesy, 1994; chybí zatím Semiotica e filosofia del linguaggio, 1984). Vedle toho dostal několik raných i pozdních historických pojednání (např. Umění a krása ve středověké estetice – přepracovaný text z roku 1959, Hledání dokonalého jazyka, 1993; Od stromu k labyrintu, 2007), soubor statí o populární kultuře (Skeptikové a těšitelé), čtivou učebnici (Jak napsat diplomovou práci, 1977) a antologie esejů a sloupků (např. Mysl a smysl, 2000; O literatuře, 2002). Různorodost tohoto záběru je na jedné straně imponující, na straně druhé poněkud podezřelá.

Zpětně však Otevřené dílo výmluvně odhaluje „předsémiotické“ kořeny tohoto propletence zájmů, oné výše načrtnuté touhy nalézt epistemický klíč k poznání povahy a funkcí umění, stejně jako vysvětlení světa. Zhustíte-li totiž všechny tyto problémy do jedné práce, dostanete poněkud paradoxní Otevřené dílo. V každém ohledu stejně opojné jako úmorné, stejně vášnivé jako chladně intelektuálské, usilující zároveň o novou teorii čtenářství, o novou teorii umění obecně i o novou teorii velmi určitého uměleckého směru své doby. 

Mladý bouřlivák Eco ve svém prvním majstrštyku obcoval bezmála se všemi dostupnými teoriemi umění, a zároveň zůstal originální a provokativní. Co otevřené dílo bylo? V konkrétnějším pojetí specifická koncepce seriální hudby, kdy je interpretovi skladeb dávána velká svoboda. V obecnějším pojetí pojem pro pochopení umění do hloubky (historicky) i do šíře (typy děl, typy uměleckých forem, typy čtenářství / posluchačství / diváctví). Otevřenost pak není vlastní jen programově otevřeným dílům typu seriálních skladeb, nýbrž otevřené je v jiném smyslu slova podle Eca každé dílo. Jak daleko je ostatně schopen toto rozvažování dovést, je zřejmé z brilantní eseje „Náhoda a děj: televizní zkušenost a estetika“, v níž kategorie otevřenosti aplikuje na přímé televizní přenosy, k nimž nachází analogii v modernistických filmech třeba Michelangela Antonioniho (např. Dobrodružství). V sérii rozmanitých studií tak otevřené dílo bylo i otevřený pojem – pojem vášnivě prodiskutovávaný a proměňující se od prvního vydání knihy až dodnes.

Lze říci, že Ecovo hledání univerzálního modelu obecné sémiotiky bylo srovnatelně utopické a v dosažení svých cílů podobně ne/úspěšné jako třeba hledání dokonalého jazyka. Zároveň lze však říci i to, že Teorie sémiotiky se nestala a ani nestane pouze historickým pramenem pro dějiny myšlení (k nimž se pozdní Eco tak rád obracel), nýbrž jde o pojednání stále živé a diskutované. Jak je to možné?

Eco říkal, že na škole ho nutili studovat klasiku, a tak vyrostl na Platónovi, Aristotelovi, Tomáši Akvinském a Immanuelu Kantovi – učil se psát co nejjasněji a nejsrozumitelněji, pročež nikdy nebude psát jako Heidegger (a svůj slib dodržel). Dialogičnost Platóna, přehlednost Aristotela, scholastická strukturovanost argumentace Tomáše Akvinského i domýšlení zkoumaných jevů u Immanuela Kanta byly jistě pro tvarování Ecova uvažování důležitou školou. Leč největší síla Ecových spisů a zároveň jejich historická trvanlivost spočívá v tom, že jeho pojednání nejsou zprávy o dosaženém poznání, nýbrž zprávy o průběhu výzkumu:

 „Když jsem obhajoval svou disertační práci o estetické problematice u Tomáše Akvinského, překvapila mě námitka oponenta (Augusta Guzza […]): celkem vzato mi řekl, ty v textu uvádíš různé fáze svého bádání, jako kdyby šlo o nějaké vyšetřování, zaznamenal jsi také falešné stopy, později tebou samým zavržené hypotézy, zatímco zralý vědec projde těmito zkušenostmi, ale veřejně pak vydá (v konečné verzi) pouze závěry. Uznal jsem, že moje práce je přesně taková, jak řekl on, ale nepociťoval jsem to jako nějaké omezení. Ba dokonce právě v té chvíli jsem nabyl přesvědčení, že každé bádání musí být ‚vyprávěno‘ tímhle způsobem.“

Ecovy vědecké spisy vyprávějí o vlastním vzniku a jejich rétorika vytváří dojem, že k poznání dospíváme společně s autorem. Tento dojem je jistě iluzivní a vychází z mnohokrát přepracovaného rozvržení výkladu díla, jež jako celek bylo sepsáno již s vědomím toho, k jakým závěrům chce dojít, jakou cestou a proč právě jí. Omyly, zacházky a úpravy hypotéz jsou však skutečné. A když historie dosažené poznání zpochybní, můžeme se na cestě k němu vrátit o krok či dva zpět a začít znovu. Ostatně Eco sám to udělal nesčetněkrát a řada jeho významných prací z posledních třiceti let navazuje na některou z cest načrtnutých v rámci „vyprávění o vzniku“ Teorie sémiotiky a Lector in fabula. 

Muž, jenž miloval knihy i jejich shromažďování - vlastnil mnoho desítek tisíc svazků

Jakkoli je tedy Umberto Eco znám, všeobecně uznáván a dnes i smutně vzpomínán především jako spisovatel a veřejný intelektuál, pro mě bude zejména majitelem jednoho z nejinspirativnějších mozků v dějinách západní kultury. Je to nekrolog, můžu být osobní, a tak mohu říci, že myšlení Umberta Eca mi pravděpodobně změnilo život stejně zásadně, jako jemu kdysi změnilo život myšlení Charlese Sanderse Peirce. Živoucí Umberto Eco dnes odešel, stejně jako provokativní společenský komentátor a mediální tvář s nezaměnitelným smyslem pro humor. Implikovaný Umberto Eco, s nímž lze prostřednictvím jeho díla vést neúnavnou intelektuální disputaci, naštěstí neodejde nikdy.

Nekrolog byl napsán pro web časopisu Respekt, přičemž děkuji Pavlu Kroulíkovi nejen za prosbu o jeho sepsání, nýbrž i za svolení zveřejnit ho zde.