pondělí 15. února 2016

Skeptická poznámka k překladu Rozhovorů Hitchcocka s Truffautem

Mezi knihami (a ne nutně jen o filmu), které mě ovlivnily mnohonásobně víc než kterékoli jiné, bezesporu kralují Rozhovory Hitchcock-Truffaut. V českém překladu Ljubomíra Olivy vyšel vpravdě legendární titul roku 1987 pod patronátem Československého filmového ústavu, což považuji za asi nejvýznamnější překladatelský krok předrevoluční éry filmovědného publikování. Knihu jsem četl od raně pubertálních let nesčetněkrát a protože moje zhusta opoznámkované kopie postupně umdlévaly pod tíhou času, rozpadávaly se na listy a tyto listy posléze bez mého vědomí opouštěly prostor mezi deskami, vlastním nyní už asi čtvrtý výtisk a opakovaně se k němu vracím. 


Chci říci, vzdor vědomí pojmových nedostatků českého překladu jsem se k němu nikdy neváhal obracet - tedy až dodnes, kdy jsem při psaní článku narazil na pasáž, která mě při podrobnějším čtení zarazila a mou naivní důvěru v důslednost Olivovy práce značně nahlodala.
"Hitchcock často říkává, že kašle na pravděpodobnost. Při budování zápletek vlastně vychází z ohromné shody okolností, která mu poskytuje potřebně silnou situaci. Další jeho práce spočívá v tom, dávat dramatu živnou látku, stále větší sevřenost tím, že mu poskytuje maximum intenzity a pravděpodobnosti, načež se po dosažení vrcholného bodu všechno velmi rychle rozřeší" (Rozhovory Hitchcock-Truffaut, Praha: ČSFÚ 1987, s. 12).
Tak moment! Kašle na pravděpodobnost, ale poskytuje maximum intenzity a pravděpodobnosti? To nedává smysl. Podíval jsem se tedy do angloamerického vydání (vydaného vzápětí po francouzském, ostatně jde o francouzsko-anglickou knihu, kdy samy rozhovory probíhaly dvojjazyčně) a lehce strnul. Jedna důležitá část věty byla totiž vypuštěna.
"While Hitchcock maintains that he is not concerned with plausibility, the truth is that he is rarely implausible. What he does, in effect, is to hinge the plot around a striking coincidence, which provides him with the master situation. His treatment from then on consists in feeding a maximum of tension and plausibility into the drama, pulling the strings ever tighter as he' builds up toward a paroxysm" (Hitchcock-Truffaut. New York: Simon & Schuster 1984, s. 13).
Je to na první pohled drobnost (tedy alespoň v celku knihy), ale vzhledem k bezmála kanonické povaze této knihy mezi filmovými fanoušky i studenty filmu je třeba se ptát, kolik takových opomenutí v Olivově překladu najdeme. Možná by stálo za zvážení, jestli po bezmála třiceti letech knihu znovu nevydat v kriticky revidované a pojmově aktualizované verzi s odpovídajícím historickým úvodem. Svou dobovou úlohu Olivův překlad jistě splnil, ale Rozhovory Hitchcock-Truffaut jsou - na rozdíl od řady jiných filmovědných knih přeložených v období před rokem 1989 - publikací nadčasovou, nezřídka celosvětově citovanou a hovořící i k současnému filmovému publiku. Ani zdaleka totiž nejde jen o nadstandardní knihu rozhovorů zaměřenou na práci jednoho filmového tvůrce. Dotýká se totiž obrovského množství otázek takříkajíc univerzálně spojených s filmařskou praxí, vyprávěním příběhů a filmovým uměním jako takových. 

Původní překlad (jak vidno výše) na rozdíl od ní nejen zestárnul, ale bohužel obsahuje i řadu méně zřejmých prohřešků.

PS: Nedostatky českého vydání jdou i na vrub obrazového doprovodu. V citovaném angloamerickém revidovaném vydání z roku 1984 totiž krom mnoha obrázků z natáčení najdeme i velmi návodné série vyzvětšovaných okének z filmů, jež zásadně napomáhají sledování mnohdy analytické diskuze obou tvůrců. Viz níže: