X-Men: Budoucí minulost, nebo minulá budoucnost?

Bryan Singer se naplno vrací k X-Men, tedy k filmové sérii, která z něho po vynikajících snímcích Obvyklí podezřelí a Nadaný žák udělala režisérskou hvězdu, a zároveň z komiksových filmů v očích kritiky i veřejnosti příslib seriózní podívané s velkou budoucností. Singer v prvním filmu neváhal věnovat tři čtvrtiny projekce pečlivé expozici členitého a značně zalidněného fikčního světa, což mu posléze umožnilo v druhém filmu pokročit o úroveň výš a udělat z komiksového fikčního světa alegorický obraz.

Godzilla: o monstrech a lidech

Godzilla boří nejen města, ale i divácká očekávání spojená na jedné straně s tajuplnou reklamní kampaní a na druhé straně s hollywoodským trikovým velkofilmem.

Vypráví o nejméně jednom radioaktivním obřím monstru, které pustoší lidská obydlí, přičemž neskrývaná hloupost námětu je vyvažována překvapivou promyšleností výstavby díla. Jde tak podle mého nejen o dobrý film, ale dokonce o výborný film – a to ne v onom přezíravém smyslu „zábavně špatný či pokleslý“, nýbrž prostě o výborný film. (Pro jistotu: Godzilla z roku 1998 jím fakt není.)

Vše je ztraceno v parametrickém modu

Pokud měl film Vše je ztraceno na Česko-slovenské filmové databázi téměř týden od své celostátní premiéry jen 144 hodnocení, dalo se navzdory problematičnosti zdrojového vzorku dohadovat, že se pravděpodobně ocitne na periferii diváckého zájmu. A přitom jde o jeden z nejlepších filmů minulého roku, který je v lecčems odvážnější než plošně diskutovaná Gravitace, v níž rovněž bezvýznamný lidský jedinec čelí moci živlů. Gravitace nakonec dospívá k hollywoodskému vyprávěcímu schématu a elegantnímu sbíhání stylistických postupů do hladké kontinuity (více najdete v mé analýze tady). Vše je ztraceno naproti tomu představuje v řadě ohledů nepříjemný parametrický film: zdánlivě se sice pohybuje v mantinelech daných vývojovým vzorcem „trosečník na širém moři bojuje o přežití“, ale s postupujícími minutami ukazuje, že jej mnohem více než příběh zajímá sama analýza situace: série vysoce optimalizovaných postupů, jež ale nevedou k úspěšným účinkům, protože přírodní živly nenásledují racionální vzorce jednání jednotlivce.

Transcendence: sci-fi ze staré (literární) školy

Největší pozitivum filmu Transcendence je současně jeho největší slabinou: zatímco klamání tělem během vyprávění připravuje půdu pro silný závěr, pak totéž klamání tělem během reklamní kampaně připravuje půdu pro silné divácké rozčarování. Transcendence totiž rozhodně není post/apokalyptické drama, akční sci-fi nebo napínavý thriller. Jde o starosvětskou sci-fi v podobě i intenzitě, s nimiž se na kinematografickém poli setkáváme jen zřídka… a Transcendence na tom žel nic moc zásadního nezmění. Východiskem je jednoduchý narativní nápad, který se v cyklické podobě vrací do hry a rozvíjí představu fikčního světa. Narážíme zde ovšem na jisté úskalí střetu uměleckých forem. V literatuře se lze soustřeďovat jen na drobné nápady a nebrat ohled na spousty detailů narušujících čistotu samotného výchozího nápadu, kdežto ve filmu je prostě každý detail součástí sítě mnoha dalších detailů – a ty mohou značně destruovat účinnost hry s několika málo motivy.

Kapitán Amerika 2: skaut v tajných službách

Komiksový gigant Marvel už dávno není v nejvyšších úrovních filmové branže nováčkem. Přesněji, nacházíme se v polovině druhé fáze jeho postupného ovládání blockbusterové nabídky. Po druhém Thorovi přichází druhý Kapitán Amerika… a před očekávanými druhými Avengers už nás čekají jen první Strážci Galaxie. (Zatímco v televizi běží čím dál lepší marvelovský seriál Agents of S.H.I.E.L.D.; ten po spíše lacinější první půlce překvapivě přehodil výhybku, z epizodního modelu vyprávění přešel na kontinuálnější postupy a postavy se jeví čím dál složitějšími.) Nikdo zřejmě nepochybuje o tom, že druhý Kapitán Amerika bude velký hit. A to navzdory zdánlivému Kapitánovu „otloukánkovství“ v avengerské partě, kde se jeho skautíkovský přístup jeví coby poněkud vyšlý z módy. Nabízí se ovšem otázka: je to i dobrý film? Jednoduchá odpověď: ano. Složitější odpověď: ačkoli na první díl koncepčně navazuje, je v tolika ohledech odlišný, že by jej mohli ocenit i lidé, kteří první Kapitánovo dobrodružství zamítli. Nejsložitější odpověď: následující odstavce.

Noe, jeho víra, jeho rodina a ostatní

Noe je podivný film na pomezí nesourodých významových, vypravěčských i filmařských vzorců. To žel neznamená osvěžující pohled na klasické téma, nýbrž prostě jen galimatyáš. Noe je výsledkem práce relativně zkušených filmařů, takže zaráží naivita, s níž ignorují předpoklady pro funkčnost a účinnost volených postupů. Tak předně… příběh o potopě světa je sice potenciální podívaná, ale troufám si tvrdit, že působivost příběhů o zkáze se odvozuje od dvou elementů, které filmovému Noemu palčivě chybí:

(a) ničí se něco, k čemu má divák nějaký vztah založený buď kulturní zkušeností (proto stále ty stejné likvidace nápisu Hollywood, Sochy svobody, Eiffelovky, Bílého domu, Big Benu či Svatopeterské katedrály), nebo vyprávěním příběhu (např. strom v Avatarovi);

(b) nebezpečí hrozí někomu, na kom divákovi záleží – anonymní dav ho nedojme a identifikace s lidským druhem není tak silná, aby sama o sobě vytvářela empatické pouto.

Robocopova střelba na příliš mnoho cílů

Na nového Robocopa se čekalo s jistým skepticismem, a to ze dvou důvodů. Za prvé jde o předělávku slavné akční satiry Paula Verhoevena z roku 1987. Za druhé po tomto filmu následovala dvě značně nablblá filmová pokračování a dva ještě mnohem nablblejší televizní seriály. Nelze se tedy divit, že ve smysluplnost dalšího Robocopa se příliš nevěřilo, a to i s ohledem na nedávný nešťastný remake jiného Verhoevenova filmu: Total Recall. (Když už jsou v tom, dočkáme se i nových Showgirls?!) A jak to nakonec dopadlo? Nový Robocop je v řadě rysů dost odlišný od svého předobrazu, což je dobře, a zároveň se pokouší naplňovat značně různorodé ambice, což už moc dobře není.

Památkáři aneb akademická rota za úplňku

Věřím, že většinu z vás nijak nepopudím tvrzením, že George Clooney patří mezi významné autorské figury v současném hollywoodském filmu. Je všestranný herec (od žánrových figur až po psychologicky nevypočitatelné a morálně nezařaditelné postavy), odvážný producent (financoval nejeden umělecky progresivní projekt jako Svěrací kazajka, Syriana, Temný obraz nebo Američan, ne ve všech si přitom zahrál), scenárista (napsal si tři vlastní filmy, na Gravitaci se spolupodílel) a zejména mimořádně talentovaný režisér. Právě uvádění Památkáři jsou přitom už jeho pátým celovečerním dílem. Předtím natočil špionážní hříčku Milujte svého zabijáka, brilantní dokudrama Dobrou noc a hodně štěstí, významově vrstevnaté Tvrdé palice a politickou alegorii Den zrady. A kdo všechny ty filmy viděl, pravděpodobně si povšimnul šíře využitých stylistických postupů, žánrových vzorců, vyprávěcích strategií i variovaných uměleckých tradic – jinak řečeno, Clooney s každým dílem testuje další filmařské možnosti. Není proto překvapivé, že i Památkáři se nastaveným očekáváním poněkud vymykají.

Jack Ryan: v utajení starších časů

Snímek Jack Ryan: V utajení k nám přichází z trochu jiných časů a s poněkud odlišnou poetikou, než jsme dnes v kinech zvyklí. To může být na jedné straně vnímáno jako negativum, protože nepřináší očekávaná žánrová potěšení a zároveň vyvolává povýšené úsměvy nad naivitou některých situací. Na druhé straně ale můžeme tytéž aspekty kvitovat s nadšením, protože snímek přináší jiná žánrová potěšení, a sice navázaná na špionážní dobrodružné filmy ze staré dobré studenoválečné éry. Navíc si je naivity s tím spojené dobře vědom a dělá si z ní legraci.

Prakticky to může znamenat, že se vám film Jack Ryan: V utajení může (a) velmi líbit. Pak se budete těšit, až jej uvidíte znovu, protože podobný typ žánrové zábavy nebyl v kinech přinejmenším od předposlední brosnanovské bondovky - a tak trochu prvního Kapitána Ameriky. Stejně tak se vám ale může (b) velmi nelíbit, neb vám to celé bude připadat špatně napsané, zrežírované i zahrané… jinými slovy, palčivě nevěrohodné, v logice děje přitažené za vlasy, ideologicky naivní a nesnesitelně směšné. 

Já spadám do první kategorie, takže i můj text bude z této pozice psán.