Bryan Singer se naplno vrací k X-Men, tedy k filmové sérii, která
z něho po vynikajících snímcích Obvyklí
podezřelí a Nadaný žák udělala režisérskou
hvězdu, a zároveň z komiksových filmů v očích kritiky i veřejnosti
příslib seriózní podívané s velkou budoucností. Singer v prvním filmu
neváhal věnovat tři čtvrtiny projekce pečlivé expozici členitého a značně zalidněného
fikčního světa, což mu posléze umožnilo v druhém filmu pokročit o úroveň
výš a udělat z komiksového fikčního světa alegorický obraz.
Co se v prvním filmu o mutantech
s nadpřirozenými schopnostmi jevilo jako nadinterpretace, čemuž se po mentálně
nesmělých filmech jako Spawn, Tank Girl nebo Batman a Robin nemohl nikdo divit, se v druhém filmu stalo okázalým
významem: mutanti reprezentují v Singerově pojetí pro svůj fikční svět v jistých
ohledech stejnou menšinu jako příslušníci homosexuální menšiny pro svět
skutečný. X-Men byli skvělý film, X-Men 2 dokonce vynikající… ovšem pak
Singer od série odešel a svět se změnil.
Ne, nehodlám se pouštět na tenký
led jakýchkoli spekulací o ne/proměně obrazu homosexuality ve skutečném světě.
Podstatnější je, že se radikálně změnila funkce komiksového filmu, který v Singerově
pojetí byl sice uhrančivý, ale na druhou stranu operoval přesně v duchu poněkud
starosvětských estetických modelů: skutečné umění musí nést poselství o světě,
nehodnotná produkce namísto takového poznání nabízí jen do sebe zahleděnou
zábavu, a proto ji nelze považovat za skutečné umění.
Singerův krok v této perspektivě
jednoznačně napomohl apriorně zavrhovanému komiksovému filmu dosáhnout statusu potenciálně
seriózního díla – v řadě ohledů jednoduše zkombinoval motiv superhrdinské „týmovky“
s doznívajícím fenoménem kanonizovaného modelu nezávislého filmu (rodinné
drama, vyděděnost, hledání místa na světě, sexuální identita, pokrytectví maloměstské
idyly) a s postupy akčního filmu (tendence k opájení se pečlivě
vystavěnými akčními sekvencemi zastavujícími děj).
Oba Singerovy filmy o mutantech s nadpřirozenými
schopnostmi, kteří bojují na jedné straně proti jiným mutantům s nadpřirozenými
schopnostmi a na druhé straně proti lidskému strachu z neznámého, byly v řadě
ohledů přelomové, ovšem motivický, vypravěčský či stylistický dopad na komiksový
boom byl minimální. Filmy jako Spider-Man
či Hulk experimentovaly s postupy
tradičnějšími (Spidey) či naopak
mnohem nespoutanějšími (Hulk) – a mezitím
přicházely pekelnosti jako Daredevil
či Punisher.
Ba co víc, pozdější komiksový
boom mnohem významněji čerpal z nolanovského civilistně-kriminálního Batmana a „nezávisláckými motivy“ nerozředěné
varianty superhrdinského komiksu v případě Marvelu, což je nejlépe vidět
na totální nezakotvenosti Singerova Supermana
a na bezradnosti x-menovské série ve snímcích Poslední vzdor, Wolverine
(X-Men Origins) a – ehm – Wolverine, když ji Singer opustil. A teď
se po úspěchu X-Men: První třídy (již
produkoval) definitivně vrací… jenže…
X-Men: První třída před lety navrátila víru v koncept, ovšem oproštěný
od alegoričnosti singerovského přístupu a založený na relativně riskantním
složení jednoho filmu ze čtyř jen volně propojených příběhů: příběhu dvou
individualit (Xavier a Erik), příběhu týmu, příběhu střetu týmu s padouchem a příběhu
střetu týmu s týmem na jedné straně a s lidstvem na straně druhé. Mnohem
blíž než k prvním dvěma X-Men
měl film k raným bondovkám a k marvelovské sebeironické perspektivě (zejména
ke Kapitánovi Americe - můj text o něm najdete zde).
Jenže ouha, původní singerovské
pojetí pracovalo s postavami většími než život, jež reprezentují obecnější
přístupy ke světu (Profesor X telepaticky ovládající lidské myšlenky a Magneto
ovládající kov, zatímco bojuje za progresi mutantů na úkor „normálních lidí“), a
s naprostým minimem sebeironie, zatímco pojetí „vaughnovské“ (byť se
Singerem v pozadí) staví na chybujících individualitách podléhajícím
slabostem a opojení vlastními schopnostmi, kdy reálný svět jen poskytuje vhodné
mantinely.
Právě nyní se mohu ve výkladu
konečně posunout k nejnovějším X-Men:
budoucí minulost, v nichž se ke kormidlu skutečně po jedenácti letech
v plné míře vrátil Bryan Singer a jejichž název je tak trochu nomen omen. Jako by vskutku přišli z alternativní
vývojové linie komiksového filmu (reprezentované singerovským pojetím, které jako by se nepřerušeně rozvíjelo), jež se však poněkud bije se skutečnou linií vývoje komiksového filmu (První třída… ale i
Temní rytíři a oficiální marvelovské
univerzum).
Fakt, že se toto vnitřně nutně
paradoxní spojení nerozpadlo Singerovi pod rukama, je dané na (a) bravurou
přítomných herců (tím mám na mysli McAvoye a Fassbendera, nikoli žel palčivě
senilnějící pány Stewarta a McKellena), (b) podmanivostí akčních scén, byť
tyto příliš nekomunikují s okolními sekvencemi a mají podobu spíš do sebe
uzavřených, jakkoli filmařsky vypiplaných bloků (např. úvodní scéna či často
citovaná scéna s Quicksilverem), (c) atraktivitou retro-hříček v duchu
Návratu do budoucnosti.
Budoucí minulost neztratila nic ze Singerovy poctivé snahy skrze
mutanty vypovídat o skutečném světě, ovšem s velkou měrou nadsázky je
to trochu jako tuzemské porevoluční návraty reprezentantů nové vlny, kteří
chtěli po roce 1990 navazovat na modernistickou estetiku šedesátých let a
nevšimli si, že kinematografie se mezitím značně posunula. A nemění na tom nic
skutečnost, že se pokouší propojit „svou“ budoucnost s „vaughnovskou“ minulostí,
protože právě v tom selhává.
Svět je nyní ovládán stroji
zvanými sentinely, jejichž síle a přizpůsobivosti nemůže čelit žádný mutant a zůstávají
jen zbytky nejvytrvalejších. Mezi nimi jsou Xavier, Magneto, dívka schopná
přenášet mysl někoho nyní do jeho vlastní mysli v minulosti – a nakonec víceméně
nezranitelný mutant Wolverine, který jediný takový myšlenkový transport může
přežít. Musí se v roce 1973 spojit s Xavierem i Magnetem, aby někomu
jinému zabránili udělat to, kvůli čemuž sentinely dosáhly své síly – a tak změnit
budoucnost.
Navzdory wolverinovské
nadčasovosti (ta postava je navzdory své chlapáckosti záměrně natolik plochá,
že může existovat napříč časem kdykoli – a skvěle slouží jako průvodce dějem, u
Singera po prvním dílu už podruhé) je ovšem toto spojení velmi problematické. Fatální
singerovská budoucnost, v níž jeden každý charakter je individuality
zbavený reprezentant obecnějších hodnot, je v palčivém střetu s vaughnovskou
minulostí, v níž jeden každý charakter je především individualita.
U Xaviera ještě snad lze vyjít z předpokladu,
že je bezmocná feťácká troska – a tak do stavu „větší než život“ prostě dospěje
(byť je dost v rozporu s jeho dosavadními vlastnostmi, že se takovou
troskou stal), ovšem u Magneta se ty polohy střídají ode zdi ke zdi – a prostě
to není jedna a tatáž postava, nýbrž dvě zcela rozdílné postavy, což není
evidentní (a) proto, že Fassbender je skvělý v obou z nich, (b)
proto, že film prostě v určitý moment potřebuje padoucha a divák dostane,
co v daný moment vyžaduje.
A přitom je Singerův koncept
naprosto zřejmý a podobně jako u prvních dvou filmů velmi chytrý. V druhém
díle byl padouchem otec mocného mutanta, což bylo v jistých ohledech
pochopitelné (a tady se to naopak dost zabíjí). V tomto případě je pak padouchem
ironicky lilipután, který vášnivě bojuje proti mutantům coby nadlidem, ale
ještě zarputileji sám sebe prezentuje jako nejpovolanějšího z lidí, i když
by mohl být snadno ironicky vnímán jako postižený, evolučně automaticky
diskvalifikovaný jedinec.
Tento skvělý nápad má ovšem jednu
zásadní nevýhodu: daná postava se nijak nemění a zůstává ve vyprávění přítomna
prostě jen jako opakující se nerozvíjený motiv, který sice chod dění rozběhl –
ale stalo se tak před samotným začátkem vyprávění, po něm už je spíše pasivní
figurou, ba objektem dění. Všechno k němu v první půli filmu směřuje
(motivuje se sestavování týmu, jakkoli tento tým i jeho plán jsou absurdní) a v druhé
půli filmu se od něj odvíjí – ale on sám na tom má jen malý podíl.
Totéž lze říci i o Hankovi (ač údajně
supergeniální, je tady jen trouba, Xavierův poskok), Magnetovi (mění dvě radikální
polohy, ale tyto se nerozvíjejí) i Wolverinovi (vyřídí původní vzkaz, ale pak
už se jen veze – s výjimkou deus ex
machina momentu, který ale zase vůbec neodpovídá jeho ranařskému naturelu) –
a to nemluvím o scénách z budoucnosti, které všechny vypadají jako
posledních deset minut Matrixu na lodi
Nabukadnesar… vlastně včetně vyznání lásky.
Jakkoli se Singer snaží a na poli
scén bezesporu filmařsky i vypravěčsky uspívá, postavy mutantů z První třídy jednoduše nejsou stejnými
postavami jako mutanti z obou jeho X-Men,
a zároveň má statická struktura Budoucí
minulosti točící se kolem dvou velkých deadlinů (v minulosti, plus jednoho
v budoucnosti) daleko do dynamické struktury pečlivě dějově rozvíjených motivů
v X-Men 2 – a to navzdory vší akcentované
osudovosti zápletky, významovým ambicím dialogů a bombastičnosti jednotlivých scén.
Tato osudovost (reprezentovaná
situací nepředstavitelnou v reálném světě, na rozdíl třeba od druhého Kapitána Ameriky v paralele k
nedávné kauze NSA), významotvornost (pracuje s neskrývaným patosem
hlubokomyslných promluv, což je ve značném rozporu s věcností nolanovských
Batmanů) i do-sebe-zahleděnost a vykořeněnost
jednotlivých scén (kdy komiksový film jako by se vracel do doby, kdy byl nucen
se definovat vůči většinové produkci) pak představují zároveň poslední
problematické body.
Těžko lze o jednom každém z těch
tří prvků říci, že by byly špatně – vždyť právě kvůli nim původní X-Men i X-Men 2 působí dodnes tak nezaměnitelně. Zároveň ale jeden každý z těch
tří prvků jako by se v Budoucí minulosti
zjevoval mimo čas, mimo kontext současného blockbusteru a mimo vývojovou linii
komiksového filmu od doby, kdy Singer opustil X-Men kvůli Supermanovi. Opět
ozvláštňují, ale vyvolávají spíš dojem nostalgie než pocit estetické
progresivity, což není nutně pozitivní dojem.
Rozhodujícím barometrem asi bude scéna
z úplného závěru filmu – kde se buď spíše dojmete (a pak budete z filmu
pravděpodobně nadšeni), nebo spíše naštvete nad sentimentální stupiditou
(pročež zvítězí spíš negativní hodnocení estetického zážitku). Fakt, že spadám do druhé kategorie a za mnohem lepší filmy považuji méně samolibou První třídu či nedávného Kapitána Ameriku: návrat prvního Avengera,
tak nemusí znamenat, že na tom nebudete úplně opačně.
---
ROZCESTNÍK K DALŠÍM TEXTŮM:
Moji recenzi filmu X-Men: První třída najdete tady (Aktuálně), shrnující článek o prvních třech filmech X-Men a prvním Wolverinovi (při příležitosti vydání blu-ray) si pak můžete přečíst zde (Aktuálně).
Určitá vykořeněnost je charakteristická i pro Singerův snímek Superman se vrací, který byl v lecčem konceptuálnější než X-Men, ale taky mu to zlomilo vaz. O filmu jsem psal v rozsáhlejší blog-studii: Nostalgické vzpomínky na vzpomínky: back to the 80s, ve které jej zařazuji do širšího fenoménu zpřítomňování minulosti v současných blockbusterech.
Moje analytické textu věnující se komiksovým filmům spadajícím pod Marvel Cinematic Universe najdete pod záložkou Marvel tady.
