Jack Ryan: v utajení starších časů

Snímek Jack Ryan: V utajení k nám přichází z trochu jiných časů a s poněkud odlišnou poetikou, než jsme dnes v kinech zvyklí. To může být na jedné straně vnímáno jako negativum, protože nepřináší očekávaná žánrová potěšení a zároveň vyvolává povýšené úsměvy nad naivitou některých situací. Na druhé straně ale můžeme tytéž aspekty kvitovat s nadšením, protože snímek přináší jiná žánrová potěšení, a sice navázaná na špionážní dobrodružné filmy ze staré dobré studenoválečné éry. Navíc si je naivity s tím spojené dobře vědom a dělá si z ní legraci.

Prakticky to může znamenat, že se vám film Jack Ryan: V utajení může (a) velmi líbit. Pak se budete těšit, až jej uvidíte znovu, protože podobný typ žánrové zábavy nebyl v kinech přinejmenším od předposlední brosnanovské bondovky - a tak trochu prvního Kapitána Ameriky. Stejně tak se vám ale může (b) velmi nelíbit, neb vám to celé bude připadat špatně napsané, zrežírované i zahrané… jinými slovy, palčivě nevěrohodné, v logice děje přitažené za vlasy, ideologicky naivní a nesnesitelně směšné. 

Já spadám do první kategorie, takže i můj text bude z této pozice psán.

Ryanovky jsou vůbec tak trochu zvláštní filmová série, která sice čítá nyní už pět filmů, ale jakási kontinuita je pouze mezi druhým a třetím. Podstatné současně je, že snad s výjimkou Vysoké hry patriotů ani jeden z ryanovských filmů nešel s dobovými hollywoodskými trendy. Hrdina, struktura vyprávění i celý příběh vždy zvláštním způsobem z dobových norem jednoduše vypadávaly. Na rozdíl od bournovské série se ale ryanovkám nikdy nepodařilo dobové normy donutit přizpůsobit se. Ba naopak to byly ryanovky, kdo nakonec musel ustoupit… a zkusit to po čase znovu.

To se stalo po posledních Nejhorších obavách (což je navzdory účasti Bena Afflecka fakt dobrý film s jedním skutečně nečekaným zvratem) a obávám se, že se tak stane i nyní. Tržby Jacka Ryana: V utajení jsou totiž i přes spíše nižší rozpočet filmu (60 milionů dolarů) neradostné. Nelze přitom popřít snahu o zatraktivnění: hrdina například už není primárně kancelářská krysa donucená čelit nebezpečí, nýbrž velmi inteligentní mladý voják (jakkoli to zní jako contradictio in adjecto), jenž dokončí doktorát a stane se analytikem CIA až pod vlivem okolností – a vstup do terénu je trochu návratem do bitvy.

Jak jsem napsal výše, tohle dobrodružství je ze staré školy. Nechybí zelenáč v tajné službě (Chris Pine), chytrá a schopná přítelkyně (Keira Knightleyová), cynický sympaťácký mentor (Kevin Costner) a skrznaskrz zlý padouch s plánem na zničení světa, přinejmenším toho západního (Kenneth Branagh). Rytmus filmu se odlišuje od současných norem. Milostný příběh v duchu klasických hollywoodských filmů o souboji pohlaví je stejně plnohodnotný jako ten špionážní. Dialogické výměny jsou důležitější než akční scény. Honička v autech je současně ďábelským padoušským monologem. A především, nic není nemožné.

Tím posledním se míní, že není nemožné se zlomenou páteří vytáhnout z vrtulníku dva další vojáky. Není nemožné udělat z analytika během několika minut terénního agenta. Není nemožné získávat číselné kódy přes telefon. Není nemožné přijít pomocí série abdukcí na všechny prvky padoušského plánu, stačí trocha pochodování a zamyšlených pohledů v dodávce, atp. V tomto fikčním světě platí specifická logika, hra s konvencemi přebíjí pravděpodobnost provedených akcí a všichni, skutečně všichni zúčastnění si to moc dobře uvědomovali.

V některých recenzích se píše, kterak Kenneth Branagh zachraňuje svou ďábelskou karikaturou rusáckého zlouna studenoválečné éry jako herec to, co zpackal jako režisér – a co pokazili scenáristi David Koepp a Adam Cozard... jako scenáristi. Ani s jedním ovšem nemohu souhlasit. Pokud přistoupíme na sebeironickou na sebe zaměřenou logiku vyprávění a její starosvětskou realizaci, pak se Jack Ryan: V utajení zdaleka nejeví zpackaný. Referenci ke klasickým schématům navíc ozvláštňuje drobnou sebeironií, shazováním kanonických momentů a příčným střihem vedoucím ke srovnávání.

Znáte-li stylistické a dějové vzorce bondovek do roku 1989, Jack Ryan: V utajení se k nim upřímně hlásí. Vyzvedávání na moskevském letišti je v duchu Dr. No. Nečekaná rvačka se nese v duchu drsných, rychle stříhaných rvaček v Srdečných pozdravech z Ruska, Goldfingerovi nebo Thunderballu. Motivace padouchů odkazují střídavě k Srdečným pozdravům z Ruska a střídavě k Jen pro tvé oči atp. Toto samo sebeironické schéma je navíc permanentně ozvláštňováno komediálními momenty v duchu klasického hollywoodského filmu (milostné šarvátky) a naopak překvapivě drsnými násilnými vstupy (vražda agenta FBI).

Nebyl by to Kenneth Branagh, aby zároveň nepřidal dlouhé dialogické výměny (v nichž je režijně nejsilnější), drobné hříčky s hereckými projevy (intonace, jemné mimické projevy, nadbytečné drobnosti typu psa) a nečekané přechody v náladách (třeba rozhovor v Moskvě, kde se od poznámek o psovi přejde k otázce první profesionální vraždy). Zcela v duchu těchto jemných inovací a revolt vůči současným žánrovým modelům je pak i způsob vyrovnání se s hlavním padouchem… jinak řečeno, Jack Ryan: V utajení představuje netradičně svojsky pojaté blbnutí se špionážními kódy.

Zamrzí snad jen to, že relativně nejslabší je film ve svém akčním vyvrcholení, kde Branagh prostě jen trochu mechanicky realizuje povinnou opulentní podívanou a blbinky dočasně ustupují stranou. Likvidace padoucha a úplně závěrečná scéna nicméně opět vracejí do hry ozvláštňování, sebeironii a poznámky o skautících. Nakolik je oceníte, se však opět odvozuje od výše uvedeného dělení preferencí.