sobota 3. května 2014

Jack Ryan: v utajení starších časů

Snímek Jack Ryan: V utajení k nám přichází z trochu jiných časů a s poněkud odlišnou poetikou, než jsme dnes v kinech zvyklí. To může být na jedné straně vnímáno jako negativum, protože nepřináší očekávaná žánrová potěšení, a zároveň vyvolává povýšené úsměvy nad naivitou některých situací. Na druhé straně ale můžeme tytéž aspekty kvitovat s nadšením, protože přináší žánrová potěšení navázaná na špionážní dobrodružné filmy ze staré dobré studenoválečné éry, a zároveň si je naivity s tím spojené dobře vědom a dělá si z toho legraci.

Prakticky to může znamenat, že se vám film Jack Ryan: V utajení může (a) velmi líbit a budete se těšit, až jej uvidíte znovu, protože podobný typ žánrové zábavy nebyl v kinech přinejmenším od předposlední brosnanovské bondovky a tak trochu prvního Kapitána Ameriky, (b) velmi nelíbit, protože vám to celé bude připadat špatně napsané, zrežírované i zahrané… jinými slovy, palčivě nevěrohodné, v logice děje přitažené za vlasy, ideologicky naivní a nesnesitelně směšné. Já spadám do první kategorie, takže i můj text bude z této pozice psán.


Ryanovky jsou vůbec tak trochu zvláštní filmová série, která sice čítá nyní už pět filmů, ale jakási kontinuita je pouze mezi druhým a třetím. Podstatné současně je, že snad s výjimkou Vysoké hry patriotů ani jeden z ryanovských filmů nešel s dobovými hollywoodskými trendy, protože hrdina, struktura vyprávění i celý příběh zvláštním způsobem z dobových norem jednoduše vypadávaly. Na rozdíl od bournovské série se ale ryanovkám nikdy nepodařilo dobové normy donutit přizpůsobit se. Ba naopak to byly ryanovky, kdo nakonec musel ustoupit… a zkusit to po čase znovu.

To se stalo po posledních Nejhorších obavách (což je navzdory účasti Bena Afflecka fakt dobrý film s jedním skutečně nečekaným zvratem) a obávám se, že se tak stane i nyní. Tržby Jacka Ryana: V utajení jsou totiž i přes spíše nižší rozpočet filmu (60 milionů dolarů) neradostné. Nelze přitom popřít snahu o zatraktivnění: hrdina například už není primárně kancelářská krysa donucená čelit nebezpečí, nýbrž velmi inteligentní mladý voják (jakkoli to zní jako contradictio in adjecto), jenž dokončí doktorát a stane se analytikem CIA až pod vlivem okolností – a vstup do terénu je trochu návratem do bitvy.

Jak jsem napsal výše, tohle dobrodružství je ze staré školy – zelenáč v tajné službě (Chris Pine), chytrá a schopná přítelkyně (Keira Knightleyová), cynický sympaťácký mentor (Kevin Costner) a skrznaskrz zlý padouch s plánem na zničení světa, přinejmenším toho západního (Kenneth Branagh). Rytmus filmu se odlišuje od současných norem: milostný příběh v duchu klasických hollywoodských filmů o souboji pohlaví je stejně plnohodnotný jako ten špionážní, dialogické výměny jsou důležitější než akční scény, honička v autech je současně ďábelským padoušským monologem a nic není nemožné.

Tím posledním se míní, že není nemožné se zlomenou páteří vytáhnout z vrtulníku dva další vojáky; není nemožné udělat z analytika během několika minut terénního agenta; není nemožné získávat číselné kódy přes telefon; není nemožné přijít pomocí série abdukcí na všechny prvky padoušského plánu při troše pochodování a zamyšlených pohledů v dodávce atp. V tomto fikčním světě platí specifická logika, hra s konvencemi přebíjí pravděpodobnost provedených akcí a všichni, skutečně všichni zúčastnění si to moc dobře uvědomovali.

V některých recenzích se píše, kterak Kenneth Branagh zachraňuje svou ďábelskou karikaturou rusáckého zlouna studenoválečné éry jako herec to, co zpackal jako režisér – a co pokazili scenáristi David Koepp a Adam Cozard jako scenáristi. Ani s jedním ovšem nemohu souhlasit. Pokud přistoupíme na sebeironickou na sebe zaměřenou logiku vyprávění a její starosvětskou realizaci, pak se Jack Ryan: V utajení zdaleka nejeví zpackaný. Referenci ke klasickým schématům navíc ozvláštňuje drobnou sebeironií, shazováním kanonických momentů a příčným střihem vedoucím ke srovnávání.

Znáte-li stylistické a dějové vzorce bondovek z (post)conneryovské éry, Jack Ryan: V utajení k nim naprosto okázale odkazuje. Vyzvedávání na moskevském letišti je v duchu Dr. No, nečekaná rvačka v duchu drsných a rychlých střihových sekvencí rvaček v Srdečných pozdravech z Ruska, Goldfingera nebo Thunderballu, motivace padouchů referují střídavě k Srdečným pozdravům z Ruska a střídavě k Jen pro tvé oči atp. Toto samo sebeironické schéma je navíc permanentně ozvláštňováno komediálními momenty v duchu klasického hollywoodského filmu (milostné šarvátky) a naopak překvapivě drsnými násilnými vstupy (vražda agenta FBI).

Nebyl by to Kenneth Branagh, aby si zároveň neodpustil dlouhé dialogické výměny (v nichž je režijně nejsilnější), drobné hříčky s hereckými projevy (intonace, jemné mimické projevy, nadbytečné drobnosti typu psa) a nečekané přechody v náladách (třeba rozhovor v Moskvě, kde se od poznámek o psovi přejde k otázce první profesionální vraždy). Zcela v duchu těchto jemných inovací a revolt vůči současným žánrovým modelům je pak i způsob vyrovnání se s hlavním padouchem… jinak řečeno, Jack Ryan: V utajení představuje netradičně svojsky pojaté blbnutí se špionážními kódy.


Zamrzí snad jen to, že relativně nejslabší je v akčním vyvrcholení, kde Branagh prostě jen trochu mechanicky realizuje povinnou opulentní podívanou a blbinky dočasně ustupují stranou… nicméně likvidace padoucha a úplně závěrečná scéna zase vracejí do hry ozvláštňování, sebeironii a poznámky o skautících. Nakolik je oceníte, se však opět odvozuje od výše uvedeného dělení preferencí.