pondělí 5. května 2014

Noe, jeho víra, jeho rodina a ostatní

Noe je podivný film na pomezí nesourodých významových, vypravěčských i filmařských vzorců. To žel neznamená osvěžující pohled na klasické téma, nýbrž prostě jen galimatyáš. Noe je výsledkem práce relativně zkušených filmařů, takže zaráží naivita, s níž ignorují předpoklady pro funkčnost a účinnost volených postupů. Tak předně… příběh o potopě světa je sice potenciální podívaná, ale troufám si tvrdit, že působivost příběhů o zkáze se odvozuje od dvou elementů, které filmovému Noemu palčivě chybí:

(a) ničí se něco, k čemu má divák nějaký vztah založený buď kulturní zkušeností (proto stále ty stejné likvidace nápisu Hollywood, Sochy svobody, Eiffelovky, Bílého domu, Big Benu či Svatopeterské katedrály), nebo vyprávěním příběhu (např. strom v Avatarovi);
(b) nebezpečí hrozí někomu, na kom divákovi záleží – anonymní dav ho nedojme a identifikace s lidským druhem není tak silná, aby sama o sobě vytvářela empatické pouto.

Svět filmu Noe už PŘED potopou vypadá jako vypadlý z postapokalyptických filmových fikcí (Cesta, Šílený Max, Resident Evil 3). První zvíře, které se ve filmu objeví, tento pocit ještě posílí – a pak už zvířata plní jen funkci bezejmenného davu slepě mířícího do archy, takže zůstávají lidé a… kamenná monstra na bázi Entů, což jsou zřejmě padlí andělé (i když tedy nevím, kam by je zařadil Tomáš Akvinský) a jsou asi nejlepším vypravěčským nápadem filmu, kdyby ovšem v půlce nezmizeli a s nimi i jakékoli náznaky velkoleposti.

Lidé jsou přitom rozdělení na dva tábory. Zaprvé jsou to převážně bezejmenní a neindividualizovaní potomci Kaina, kterým vládne zlý král, a poznáte podle toho, že jsou špinaví, zlí a jedí maso. Zadruhé je to Noemova rodina, jež reprezentuje potomky Abela, má být hodná a jsou to vegani: Noe, jeho žena, synové Šém (tupý metrosexuál pod pantoflem), Chám (nadržený puberťák ve fázi vzdoru) a Jefet (jeho charakter lze definovat jen negativně: jeho nepřítomností) – plus mladá dívka, již kdysi zachránili.

Na monumentální velkofilm je ve filmu překvapivě malé množství jednajících postav: (a) Noe, kterému postupně hrabe – asi proto, že nejí maso –, což se projevuje změnami vizáže a zesilujícím náboženským fanatismem, (b) král, který je definován svou masožravostí (vrcholem zkaženosti je zakousnutí se do zvířete, vrcholem lstivosti nabídnutí masa Chámovi) a cynismem (je to bezcitný pragmatik, což je zřejmě horší než být bezcitný interpret Božích znamení).

Dále je to (c) Chám, který ve správnou chvíli vyběhne hledat vhodný objekt k souloži, (d) Noeho žena, která ve správnou chvíli přijde za praotcem žádat o radu, (d) praotec, který ve správnou chvíli předá semeno a později ještě něco, (e) Bůh, který ve správnou chvíli zkropí Zemi vodou – a nakonec (f) banda kamenných Entů. Jsou to zároveň víceméně jediné postavy, které znáte – podobně jako dřevěná archa je víceméně jediné prostředí, k němuž máte nějaký vztah.

Nyní přijde určitý spoiler, který je ale důležitý pro další argumentaci: všechny tyto postavy potopu přežijí (lidé), příp. jí nejsou nějak dotknuty (ty nadpřirozené) – a arše se během potopy jaksi nic nestane. A tady se vracím k zásadnímu problému filmu: vůbec nefunguje jako apokalyptické drama, protože se prostě zatápí svět, který neznáte, a vypadá už tak dost uboze, zatímco přitom umírají lidé, k nimž nemáte vůbec žádný vztah, a vypadají už tak dost nesympaticky.

Z potopy navíc uvidíte jen běžný déšť v jednom lese a kol jednoho většího palouku – přičemž případná sílící působivost nelítostně stoupající hladiny vod (jako je tomu třeba ve filmu 2012, který je vlastně adaptací biblické potopy a Janova zjevení mnohem víc než tento film) je zcela pohřbena bůhví (doslova) odkud se beroucími gejzíry vody zespoda. To asi proto, aby to netrvalo moc dlouho a film se mohl začít soustředit na psychologické „abrahámovské“ drama o tenké hranici mezi vírou a fanatismem, které prostě nefunguje.

Uplatňuje totiž soudobé etické vzorce k tomu, abychom jako diváci hodnotili postavu žijící ve světě, kde Bůh zcela nepopiratelně zasahuje do jeho chodu. Co se pak z pohledu současného diváka jeví jako náboženský fanatismus (a je), jeví se zároveň z pohledu uvnitř světa naopak jako snaha naplnit vyšší poslání proti čistě osobním zájmům (a je). Není jednoduše možné přijmout jednu a odmítnout druhou perspektivu (a přítomnost krále to ještě komplikuje – nehledě na to, že je redukována na jeden útok).

Tento hodnotový paradox je ještě posilován výše naznačovanou skutečností, že pokud jsou fikční postavy věšáky na vlastnosti, nevisí na těchto věšácích skoro nic – a s tím se psychologické drama rozehrává dost obtížně. Je to do určité míry konflikt mezi silnými ženskými figurami, jež zastupují liberální postoje soudobého diváka, a mezi extrémně konzervativním Noemem, jenž však není ani pozitivní, ani negativní figurou – ovšem proti ženám působí ve své zarputilosti až směšně.

Synové jsou pak jen slabošské karikatury, což je dílem dáno jejich mizerným psychologickým zakotvením na jedné straně a mizerným herectvím ztvárněním na straně druhé: takže jestli obě dominantní figury (otec/král) zastupují noční můry feministických spisů z rané fáze feminismu, pak všechny ostatní mužské figury naopak jako by vypadly z jízlivé ironizace maskulinity z pozdější fáze feminismu (ochočené zvířátko, ješitný nadrženec a tupec s výrazem překvapené knedle).  

Podobná feminizace pohledu na Bibli je přitom v jádru sympatická, protože ženy tu sice opět vzdorují Bohu (jako už jednou u stromu v Ráji), ale zároveň tak činí na rozdíl od pudových mužů na základě vysoce rozumových postojů. Jenže film (a) pořád staví do centra dění muže, což opět způsobuje nesoulad mezi motivy stavěnými do popředí a motivy skutečně řídícími, (b) konfrontuje tuto racionalistickou pozici s biblickou metaforikou, což vyvolává značné rozpaky nad všudypřítomným incestem.

Do tohoto pokusu o mikropohled rodiny v kontextu makropohledu zkázy celého světa a ještě-víc-makropohledu Všehomíra je navíc vsunuta mysticky kýčovitá sekvence o stvoření světa. I tady můžeme najít dvojí nesoulad: (a) srandovní snaha sloučit biblickou verzi vzniku světa (ve zvukové stopě) s evolucionistickou verzí (v obraze) odhalí svou vnitřní paradoxnost ve chvíli, kdy si není schopná poradit se stvořením člověka, (b) ač je ta triková podívaná zábavná, neúprosně likviduje klaustrofobní atmosféru uvnitř archy.

Vracím se tak původnímu tvrzení, že Noe je podivný film na pomezí nesourodých významových, vypravěčských i filmařských vzorců. Významově neunese střet biblické metaforiky a hodnot s pokusy o psychologizaci a aktualizaci. S tím souvisí i filmařská snaha o spojení kvazi-realistických obrazů a laciné vizuální metaforiky jako sekvence stvoření, cestující světelné entity a holubice se snítkou v zobáčku, která navíc rozřeďuje případný emocionální dopad Noemova klíčového rozhodnutí.

S tím pak nakonec souvisí i fakt, že vypravěčsky Noe prostě neunese kombinaci fantasy, náboženství a psychodramatu, stejně jako apokalypsa je bez jakýchkoli empatických vazeb mezi divákem a ničeným zůstává jen nevzrušivou přehlídkou triků. Jinak řečeno, není mi vůbec jasné, komu je Noe určen, jaký příběh mu chce vyprávět a jaké poselství mu hodlá předat, když už tedy neustále naznačuje, že o předání nějakého poselství tady jde především.

Možná chce sdělit prostě jen to, že jíst maso je špatné. Pak se ale musím ptát, jestli je nejvhodnějším referenčním rámcem pro podobné sdělení zrovna příběh o rozhodnutí Božské autority zamordovat takřka vše živé na Zemi a dlouhém rozhodování hlavní kladné postavy, zda nezamordovat potomka hned po narození. Pokud však hledáte impozantní vyprávění o zatápění nám známého světa a proměně lidstva, doporučuji spíš Baxterův román Potopa, i když je v něm méně kamenných obrů a incestu.


PS: Samozřejmě můžete tvrdit, že do kina půjdete jako na ilustraci biblického příběhu (či snad dokonce skutečné minulosti našeho světa), kdy cítíte perverzní rozkoš ze samotného faktu, že spravedlivá nadpozemská entita potrestá hříšné lidstvo. Pokud tomu tak je, tvůrci se ve vašem případě se scénářem pro změnu obtěžovali snad až zbytečně moc.