Noe je podivný film na pomezí
nesourodých významových, vypravěčských i filmařských vzorců. To žel neznamená
osvěžující pohled na klasické téma, nýbrž prostě jen galimatyáš. Noe je
výsledkem práce relativně zkušených filmařů, takže zaráží naivita, s níž ignorují
předpoklady pro funkčnost a účinnost volených postupů. Tak předně… příběh o
potopě světa je sice potenciální podívaná, ale troufám si tvrdit, že působivost
příběhů o zkáze se odvozuje od dvou elementů, které filmovému Noemu palčivě
chybí:
(a) ničí se něco, k čemu má
divák nějaký vztah založený buď kulturní zkušeností (proto stále ty stejné
likvidace nápisu Hollywood, Sochy svobody, Eiffelovky, Bílého domu, Big Benu či
Svatopeterské katedrály), nebo vyprávěním příběhu (např. strom v Avatarovi);
(b) nebezpečí hrozí někomu, na
kom divákovi záleží – anonymní dav ho nedojme a identifikace s lidským
druhem není tak silná, aby sama o sobě vytvářela empatické pouto.
Svět filmu Noe už PŘED potopou
vypadá jako vypadlý z postapokalyptických filmových fikcí (Cesta, Šílený
Max, Resident Evil 3). První zvíře, které se ve filmu objeví, tento pocit ještě
posílí – a pak už zvířata plní jen funkci bezejmenného davu slepě mířícího do
archy, takže zůstávají lidé a… kamenná monstra na bázi Entů, což jsou zřejmě
padlí andělé (i když tedy nevím, kam by je zařadil Tomáš Akvinský) a jsou asi
nejlepším vypravěčským nápadem filmu, kdyby ovšem v půlce nezmizeli a
s nimi i jakékoli náznaky velkoleposti.
Lidé jsou přitom rozdělení na dva
tábory. Zaprvé jsou to převážně bezejmenní a neindividualizovaní potomci Kaina,
kterým vládne zlý král, a poznáte podle toho, že jsou špinaví, zlí a jedí maso.
Zadruhé je to Noemova rodina, jež reprezentuje potomky Abela, má být hodná a
jsou to vegani: Noe, jeho žena, synové Šém (tupý metrosexuál pod pantoflem),
Chám (nadržený puberťák ve fázi vzdoru) a Jefet (jeho charakter lze definovat
jen negativně: jeho nepřítomností) – plus mladá dívka, již kdysi zachránili.
Na monumentální velkofilm je ve
filmu překvapivě malé množství jednajících postav: (a) Noe, kterému postupně
hrabe – asi proto, že nejí maso –, což se projevuje změnami vizáže a
zesilujícím náboženským fanatismem, (b) král, který je definován svou
masožravostí (vrcholem zkaženosti je zakousnutí se do zvířete, vrcholem
lstivosti nabídnutí masa Chámovi) a cynismem (je to bezcitný pragmatik, což je
zřejmě horší než být bezcitný interpret Božích znamení).
Dále je to (c) Chám, který ve
správnou chvíli vyběhne hledat vhodný objekt k souloži, (d) Noeho
žena, která ve správnou chvíli přijde za praotcem žádat o radu, (d) praotec,
který ve správnou chvíli předá semeno a později ještě něco, (e) Bůh, který ve
správnou chvíli zkropí Zemi vodou – a nakonec (f) banda kamenných Entů. Jsou to
zároveň víceméně jediné postavy, které znáte – podobně jako dřevěná archa je
víceméně jediné prostředí, k němuž máte nějaký vztah.
Nyní přijde určitý spoiler, který
je ale důležitý pro další argumentaci: všechny tyto postavy potopu přežijí
(lidé), příp. jí nejsou nějak dotknuty (ty nadpřirozené) – a arše se během potopy
jaksi nic nestane. A tady se vracím k zásadnímu problému filmu: vůbec
nefunguje jako apokalyptické drama, protože se prostě zatápí svět, který
neznáte, a vypadá už tak dost uboze, zatímco přitom umírají lidé, k nimž
nemáte vůbec žádný vztah, a vypadají už tak dost nesympaticky.
Z potopy navíc uvidíte jen
běžný déšť v jednom lese a kol jednoho většího palouku – přičemž případná
sílící působivost nelítostně stoupající hladiny vod (jako je tomu třeba ve
filmu 2012, který je vlastně adaptací biblické potopy a Janova zjevení mnohem
víc než tento film) je zcela pohřbena bůhví (doslova) odkud se beroucími
gejzíry vody zespoda. To asi proto, aby to netrvalo moc dlouho a film se mohl
začít soustředit na psychologické „abrahámovské“ drama o tenké hranici mezi vírou
a fanatismem, které prostě nefunguje.
Uplatňuje totiž soudobé etické
vzorce k tomu, abychom jako diváci hodnotili postavu žijící ve světě, kde
Bůh zcela nepopiratelně zasahuje do jeho chodu. Co se pak z pohledu
současného diváka jeví jako náboženský fanatismus (a je), jeví se zároveň
z pohledu uvnitř světa naopak jako snaha naplnit vyšší poslání proti čistě
osobním zájmům (a je). Není jednoduše možné přijmout jednu a odmítnout druhou
perspektivu (a přítomnost krále to ještě komplikuje – nehledě na to, že je
redukována na jeden útok).
Tento hodnotový paradox je ještě
posilován výše naznačovanou skutečností, že pokud jsou fikční postavy věšáky na
vlastnosti, nevisí na těchto věšácích skoro nic – a s tím se psychologické
drama rozehrává dost obtížně. Je to do určité míry konflikt mezi silnými
ženskými figurami, jež zastupují liberální postoje soudobého diváka, a mezi
extrémně konzervativním Noemem, jenž však není ani pozitivní, ani negativní
figurou – ovšem proti ženám působí ve své zarputilosti až směšně.
Synové jsou pak jen slabošské
karikatury, což je dílem dáno jejich mizerným psychologickým zakotvením na
jedné straně a mizerným herectvím ztvárněním na straně druhé: takže jestli obě
dominantní figury (otec/král) zastupují noční můry feministických spisů
z rané fáze feminismu, pak všechny ostatní mužské figury naopak jako by
vypadly z jízlivé ironizace maskulinity z pozdější fáze feminismu
(ochočené zvířátko, ješitný nadrženec a tupec s výrazem překvapené knedle).
Podobná feminizace pohledu na
Bibli je přitom v jádru sympatická, protože ženy tu sice opět vzdorují
Bohu (jako už jednou u stromu v Ráji), ale zároveň tak činí na rozdíl od
pudových mužů na základě vysoce rozumových postojů. Jenže film (a) pořád staví
do centra dění muže, což opět způsobuje nesoulad mezi motivy stavěnými do
popředí a motivy skutečně řídícími, (b) konfrontuje tuto racionalistickou
pozici s biblickou metaforikou, což vyvolává značné rozpaky nad
všudypřítomným incestem.
Do tohoto pokusu o mikropohled
rodiny v kontextu makropohledu zkázy celého světa a ještě-víc-makropohledu
Všehomíra je navíc vsunuta mysticky kýčovitá sekvence o stvoření světa. I tady
můžeme najít dvojí nesoulad: (a) srandovní snaha sloučit biblickou verzi vzniku
světa (ve zvukové stopě) s evolucionistickou verzí (v obraze) odhalí svou
vnitřní paradoxnost ve chvíli, kdy si není schopná poradit se stvořením
člověka, (b) ač je ta triková podívaná zábavná, neúprosně likviduje
klaustrofobní atmosféru uvnitř archy.
Vracím se tak původnímu tvrzení,
že Noe je podivný film na pomezí nesourodých významových, vypravěčských
i filmařských vzorců. Významově neunese střet biblické metaforiky a hodnot
s pokusy o psychologizaci a aktualizaci. S tím souvisí i filmařská
snaha o spojení kvazi-realistických obrazů a laciné vizuální metaforiky jako
sekvence stvoření, cestující světelné entity a holubice se snítkou
v zobáčku, která navíc rozřeďuje případný emocionální dopad Noemova
klíčového rozhodnutí.
S tím pak nakonec souvisí i
fakt, že vypravěčsky Noe prostě neunese kombinaci fantasy, náboženství a
psychodramatu, stejně jako apokalypsa je bez jakýchkoli empatických vazeb mezi
divákem a ničeným zůstává jen nevzrušivou přehlídkou triků. Jinak řečeno, není
mi vůbec jasné, komu je Noe určen, jaký příběh mu chce vyprávět a jaké
poselství mu hodlá předat, když už tedy neustále naznačuje, že o předání
nějakého poselství tady jde především.
Možná chce sdělit prostě jen to,
že jíst maso je špatné. Pak se ale musím ptát, jestli je nejvhodnějším
referenčním rámcem pro podobné sdělení zrovna příběh o rozhodnutí Božské
autority zamordovat takřka vše živé na Zemi a dlouhém rozhodování hlavní kladné
postavy, zda nezamordovat potomka hned po narození. Pokud však hledáte
impozantní vyprávění o zatápění nám známého světa a proměně lidstva, doporučuji
spíš Baxterův román Potopa, i když je v něm méně kamenných obrů a incestu.
PS: Samozřejmě
můžete tvrdit, že do kina půjdete jako na ilustraci biblického příběhu
(či snad dokonce skutečné minulosti našeho světa), kdy cítíte perverzní
rozkoš ze samotného faktu, že spravedlivá nadpozemská entita potrestá hříšné
lidstvo. Pokud tomu tak je, tvůrci se ve vašem případě se scénářem pro změnu obtěžovali
snad až zbytečně moc.
