Předně musím zdůraznit radost, že jsem zase po nějaké době viděl film, který je nejen důmyslně,
ale hlavně překvapivě vystavěný i natočený - a zároveň umí naštvat. Následující odstavce jsem napsal po první kinoprojekci a nejsou analýzou, nýbrž jen snahou uspořádat si myšlenky a postřehy, které mi jdou v souvislosti s tímto filmem hlavou. Pokouším se v nich vysvětlit jak onu důmyslnost a překvapivost, tak vysoký koeficient naštvatelnosti. Předesílám, že nevím, jak by mělo či nemělo pokračování MATRIXU vypadat a jestli vůbec mělo či nemělo pokračování MATRIXU vzniknout, ale jsem upřímně potěšen, že vzniklo a že vypadá právě takhle.
MATRIX
RESURRECTIONS při konstruování svého fikčního světa pracuje s postupy, jež
Lubomír Doležel rozpoznal jako transdukci jednoho fikčního světa do jiného,
který se k tomu prvnímu neoddělitelně váže – ať už jde o překlad, nebo o
různé formy postmoderních přepisů. Rozpoznává tři takové typy přepisů – transpozici,
rozšíření a mutaci. Čtvrtý MATRIX přitom soustavně uplatňuje všechny tři: transponuje
původní tvar fikčního světa i příběh do nových časoprostorových souvislostí,
rozšiřuje ho skrze dopovídání událostí následujících po konci MATRIX REVOLUTIONS
a zároveň pracuje s mutací, která se navíc proměňuje během filmu: je odlišná
v první hodině, druhé hodině – i finále. Encyklopedická znalost původní
trilogie i klasických vypravěčských konvencí je přitom dvousečná zbraň, s níž
tvůrci pracují: čím je větší, tím více jsme schopni porozumět… a tím víc lze
film nenávidět.
Čtvrtý MATRIX tak nemůže být odlišnější od filmu, který šel do kin jen o týden dřív a na nejobecnější
úrovni je lze charakterizovat velmi podobně, ale zatímco jeden je nepokrytě
oportunistický, druhý volí opačnou cestu. Ano, jak SPIDER-MAN: BEZ DOMOVA, tak
MATRIX RESURRECTIONS rozvíjí, přepracovává, variuje i komentuje existující
fikční (makro)svět, aniž by jej jednoznačně popíral, převracel naruby a
zároveň fetišizoval. SPIDER-MAN ale těší, zatímco MATRIX irituje – a to zejména
tím, že odpírá mnohá potěšení hned dvěma skupinám diváků: těm, kteří milovali
jen první film – i těm, kteří milovali i další dva.
Předně okázale
nepracuje s pseudomystickou či postmoderně filozofující rovinou (která mi
vždycky přišla trochu směšná), a třebaže nabízí paralely se současnou realitou našeho bytí, jde především o onu narativní hru s modelováním i modulováním fikčního světa – a
zároveň o milostný příběh, který stejně jako v prvním filmu je i není v popředí. Současně přitom čtvrtý MATRIX odepírá možnost napojit se na postavy. Explicitně totiž mění protagonisty i zprostředkovatele,
a tak ještě více posiluje čistou hravost filmu jako
díla spíše než filmu jako iluze. Vizuální jednolitost ustupuje vizuální mnoholitosti, což je nejvýraznější v posunu od dvojí monochromatičnosti zelené a modré v původní trilogii k nynější proměnlivé polychromatičnosti a světelné různorodosti prostředí s akcentem na škálu žluti v kombinaci s červenou a modrou, barvami pilulek. I lákavou binárnost voleb mezi
jedním a druhým nahrazuje opakovaná změna perspektiv, kdy se binárnost té či
oné volby ukazuje jako palčivě nedostačující. A nakonec, sevřený svět s jasně danými
pravidly ustupuje otevřenosti, kdy postavy nevědí a odhadují, zatímco do jejich
procesu vyprávění neustále vstupují nová pravidla, prostředí, aktéři a posuny.
Jinak
řečeno, film kráčí proti pravidlům "dobrého vyprávění", kterážto tak silně
řídila hrdinsky "monomytický" první film – a na obecnější úrovni i pečlivě vysoustružený dramatický
oblouk celé trilogie, která komplexnější verzi téhož mýtu propojila se schématem
revoluce (podobně jako HVĚZDNÉ VÁLKY). Kauzalita nejenže vše řídila, ale
dokonce byla postavami otevřeně komentovaná jako centrální princip. V novém
MATRIXU jsou však nositelem kontinuity osobní vazby na úkor kauzálních. Postavy totiž jednají na základě motivací určovaných sdílenými relačními vlastnostmi, zatímco
kauzalita je tekutá, cíle se rozostřují a plány upravují. Každý jedná proto, že
ať je to racionální, nebo ne, je to kvůli někomu jinému... jen Smith jedná
čistě kvůli sobě. Ostatně i hlavní padouch nakonec selhává v neschopnosti předvídat komplexnější kroky právě proto, že jsou nakonec více či méně iracionální.
Je příznačné, že už v prvním filmu byla klíčovým principem romantická láska –
a hrdinu zachránil polibek, ovšem až tentokrát to film nedovoluje odstínit či vytěsnit ve prospěch potěšení z akčního science fiction spektáklu.
Je to velká
narativní stavebnice, která má v něčem blízko k Nolanovým filmům a není překvapivé, že sám Nolan se k Wachowským jako inspiračnímu zdroji i hlásí, zejména v případě
POČÁTKU. Jestliže však Nolan je zpravidla čistý, precizně naplánovaný a agresivně
fyzicky analogový, čtvrtý MATRIX je naopak nečistý, impulzivní a agresivně
virtuálně digitální. Ona filmařská i cinefilní radost ze samotného procesu konstrukce a rekonstrukce světů a jejich
příběhů, jež jsou především nástrojem tohoto procesu, je ale srovnatelná. Jen
na ten nejnovější matrixovský se špatně ladí, protože je vlastně nevtahující – a
poskytuje spíše výtvarná než významová či empatická potěšení. MATRIX RESURRECTIONS
ovšem dosahuje pozoruhodného paradoxu, že extrémní fyzičnosti nabývá v okamžicích,
v nichž odkazuje k virtuálním entitám. Závratně nepříjemný je pád programu… skrze
několik pater a zejména pak geniálně ozvláštňující variace na zombie filmy, již
nechci prozradit, ale jde o jednu nejbolestivějších i nejzábavnějších sekvencí
poslední doby.
Wachowská přitom zůstává věrna agresivně rychlému střihu svých filmů (prům. každé 2,3 sekundy, tj. 25 střihů na minutu), kdy navzdory členitosti produkčního designu mizanscény s výstředními kostýmy, účesy a detaily prostředí zůstává dominantním prvkem stylu montáž. „Wacho-montáž“
s řadou pohybů rámu i uvnitř rámu byla přitom vždycky lehce provokativní až iritující. Na jedné straně impozantně budovala
časoprostory; na druhé straně volila dobově neobvyklé způsoby spojování záběrů;
na třetí straně se hrdě obracela k modelům sbíhavosti či střídání linií
akce v tradicích laciného seriálového braku; na čtvrté straně kladením obrazů
do paralel tvořila poněkud banální metafory. Tento styl se v jistém smyslu okoukal
podobně jako styl Johna Woo, z jehož srovnatelně věčné alternativnosti vůči normám sourozenecké
duo částečně těžilo – a nejlépe podle mě dodnes funguje ve fenomenálním SPEEDU RACEROVI, který
bude svou stylizací fascinovat i provokovat pořád stejně jako v době premiéry. Ovšem neustále se dále otevírající a převracející prostor akčních scén, cykličnost montážních sekvencí i "anti-bullet-time" v MATRIX RESURRECTIONS mají taky velký potenciál - a inscenační hravost zůstává.
Ozývají se
hlasy, že je MATRIX RESURRECTIONS zbytečný film. Inu, nevím, od čeho se takové tvrzení odvozuje. Jestli
je jedním z důležitých cílů umění ozvláštňovat naši zkušenost se světem i
s uměním a je-li původní MATRIX důležitou součástí našeho světa i dějin filmu
jako umělecké formy, pak podobně hravé rozvinutí, přepracování, variaci i
komentář původního filmu, původní trilogie i samotného matrixovského kulturního
odkazu považuji za vysoce ozvláštňující, protože nás nutí uvědomit si
vlastní očekávání a pře/formulovat svoje postoje. I v tomto smyslu vidím
paralelu s Nolanem, jehož
TENET byl podobně rozporuplně přijatý. Některé
filmy nás prostě nechtějí rozhodit a naštvat svým tématem, ale
jak jsou a
nejsou – a díky za ně.