Nejlepší české filmy roku...

Je konec roku 2012 a nastává čas institucionálních i osobních žebříčků nejlepších filmů, které jsou ale obvykle podle jednoho vzoru a jednotlivci se maximálně dohadují nad několika málo konkrétními tituly, které do těchto žebříčků ještě patří a které do nich už naopak určitě nepatří. Pro některé cinefily jsou žebříčky naopak způsobem, jak se vymezit vůči hollywoodské produkci, přičemž někteří z nich plni opovržení prskají nad dominantním zastoupením distribučních titulů a jiní prostě jen přecházejí americké tituly v oficiální kino-distribuci mlčením. Jedno ale mají tyto dvě skupiny společné…

Navrhnou alternativní žebříčky založené převážně na festivalové distribuci (a to zdaleka nejen té české), ve kterých dominují na jedné straně méně médii popularizovaná díla zavedených autorů umělecké produkce (takže když je v kinech nový Tarr, Godard, Kiarostamí či Weerasethakul, určitě je v některých cinefilních žebříčcích naleznete) a na druhé straně díla méně exponovaných národních kinematografií (východoevropských, jihoamerických, méně často afrických, naopak mnohem častěji asijských zemí).

Někdy, ale jen zřídka, se žebříčkáři vycházející z hollywoodské produkce a žebříčkáři vůči hollywoodské produkci dost hostilní na některých jménech střetnou: dříve to býval Lynch (ten už se teď neobjevuje u nikoho), až na výjimečné případy jsou to stále Tarantino či Scorsese. Jinými slovy, žebříčky „nejlepších filmů posledního roku“ jsou prostě nuda a sám už pár let žádosti různých časopisů o mé přispění k žebříčkům s díky, ale principiálně odmítám.

Vlastně bych hypoteticky mohl říct, že jakékoli žebříčky jsou nuda a v případě „nejlepších filmů všech dob“ vedou k (mně hluboce protivným) projektům nejrůznějších zlatých fondů, u kterých platí de facto totéž, co jsem popsal výše… ale na mnohem větší ploše, a proto i s větším potenciálem zkreslení a hrubé selektivnosti. Filmy dříve zařazené se v nich totiž pravděpodobně objeví zase a z nových věcí se do nich dostanou jen ta díla, na nichž se shodne dostatečně velké množství lidí.

Jinými slovy, z nové produkce se do „zlatých fondů“ dostávají díla maximálně neproblematická. Tím netvrdím, že třeba tradiční anketa časopisu Sight & Sound není užitečná. Nikoli však pro samotný celkový žebříček nejlepších filmů, nýbrž protože velké množství odborníků předloží své vlastní žebříčky poukazující napříč dějinami na různá naprosto neznámá a vynikající díla (která se samozřejmě do celkového žebříčku nemají šanci dostat).

POHLEDEM ZPĚT!

A právě proto neříkám, že jakékoli žebříčky jsou nuda. Některé žebříčky totiž mohou být podnětné čtení, které mi připomene dětská léta, kdy jsem vzrušeně listoval různými dějinami kinematografie, opájel jsem se nepřesnými synopsemi dějů i obrázky v nekvalitním rozlišení a snil jsem o stovkách filmů, u nichž jsem se ani neodvažoval doufat, že bych je někdy viděl. Příkladem takového žebříčku je projekt Davida Bordwella a Kristin Thompsonové „deset nejlepších filmů roku… 90 let zpět“.

Ten nápad se mi moc líbí. Z úmorného opakování notoricky známých titulů se totiž přechází k výběru snímků, které je možná někdy velmi obtížné sehnat, ale přinejmenším u některých víte, že je prostě chcete vidět, i když jste o nich předtím v životě neslyšeli. Právě díky jednomu takovému žebříčku od Kristin Thompsonové jsem objevil francouzského režiséra němého období Alberta Capellaniho, za což jsem jí nesmírně vděčen a plánuji o jeho díle tady na blogu brzy něco napsat.

Zdánlivý skok stranou: právě (a ještě hodně dlouho budu) intenzivně pracuji na dějinách filmového stylu české kinematografie a při této příležitosti jsem nejen zhlédl, ale i analyzoval drtivou většinu dochovaných filmů do roku 1924. O tomto projektu nyní psát nebudu, na to bude čas později, ale důležitá je skutečnost, že ačkoli tato pouť napříč dochovanou produkcí bývá někdy bolestivá, zároveň přináší neuvěřitelné potěšení z objevování vynikajících filmů, o kterých se nikde nedočtete.

S českou němou produkcí se pojí řada nepřesných tvrzení, desetiletí tradovaných omylů a stále dokola přejímaných odsudků. Pominu-li pár kanonických děl jako Erotikon, Batalion nebo Takový je život, málokdo se pokouší o českých němých filmech psát, a když už o nich píše, neobtěžuje se na ně koukat – a mám hluboké podezření, že například autorka nedávno vydané – dost hrozné – knihy Než film promluvil drtivou většinu filmů (všechny?) vůbec neviděla.

Jenže ačkoli jsou filmoví kritici či filmoví badatelé fanoušky často zatracovaní, právě oni dominantně určují, o kterých dílech se mluví – a ať si fanoušci o své názorové svobodě i o současných kriticích myslí cokoli, jejich povědomí o historii kinematografie je tvořeno právě filmovými kritiky a filmovými badateli (třeba prostřednictvím oněch žebříčků, retrospektiv v televizi a kolekcemi na DVD). A tady se český němý film dostává do žalostného kruhu vytěsňování:

Protože badatelé, natožpak kritici a nedejbože filmoví fanoušci (až na specifickou, ale dost titěrnou subkulturu fanoušků českého němého filmu) na český němý film nekoukají, distributoři necítí zájem, a tudíž ani tlak na to, aby je vydávali: televize raději vytahují z devátého kruhu pekla (a kdyby Dante některé viděl, připsal by i desátý) normalizační poklady… a novou vlnu, a DVD distributoři dávají raději přednost zvukovému období s dostatečnou zásobárnou ozkoušených hvězd… a nové vlně.

Jenže když diváci nemají možnost tyto filmy vidět a nikdo jim ani neříká, že by je měli chtít vidět, logicky pak nevědí, že je třeba mohli chtít vidět – a tak ani netlačí na televize a distributory, aby je televize dávaly a distributoři vydávali. Ani jednu ze zúčastněných skupin to v důsledku nijak netrápí a touhu po změně pociťuje jen malá skupinka brněnských filmových badatelů a studentů filmové vědy, kteří na tyto filmy systematicky koukají (někteří výzkumně, někteří pro potěšení).

ŽEBŘÍČKY NEJLEPŠÍCH ČESKÝCH FILMŮ

Vedle plánované série analýz konkrétních filmů a „laboratorních“ textů naznačujících či rozvíjejících určité teze o proměnách stylu obecně, stylu určitých tvůrců, jednotlivých stylistických postupů atp. jsem se proto rozhodl zároveň zavést rubriku „Nejlepší české filmy roku…“. V rámci ní se postupně pokusím krátce popularizovat ty z filmů, které by podle mě neměly z nejrůznějších důvodů ujít vaší pozornosti, a hodilo by se hromadně žádat třeba televizi CS film, aby je uvedla.

Nebudu se na rozdíl od Davida Bordwella a Kristin Thompsonové soustřeďovat na nalezení celé desítky z nich, protože oni vycházejí z celosvětové produkce daného roku, kdežto já jsem omezen na roční produkci jedné de facto maličké a neprůbojné národní kinematografie. Někdy to budou dva filmy, někdy tři, někdy jich bude pět až šest – a zároveň ono „nejlepší“ může často referovat spíš k „nejzajímavějšímu“, což je ale bohužel slovo ještě o něco významově prázdnější než „nejlepší“.

Některé filmy tohoto období vyprávějí například nesnesitelně melodramatické příběhy, ve kterých se to hemží násilnickými milenci, prohnilými dědici, opuštěnými dívkami, po letech nalezenými matkami/dcerami/syny (otci jsou z této rovnice obvykle vyloučeni… případně z tohoto shledání nemají valnou radost, jsa identičtí s násilnickými milenci, kteří kdysi dívku nevinnou zprznili a opustili… většinou jsou to myslivci, takže bacha na ně).

Z hlediska uplatňování či rozvíjení filmařských postupů ale bývají právě tyto filmy nejprůbojnější (už proto, že experimentují s modelem celovečerního filmu a testují možnosti takové podoby vyprávění). I proto se mohou v žebříčcích nejlepších filmů objevit, protože ačkoli jde dějově o morzakor nelibé vůně, mívají mít právě takové snímky větší hodnotu než některé adaptace ceněných literárních či divadelních děl (třeba Lamačova Lucerna je mnohem slabší film než jeho dobrodružné eskapády).

Jinak řečeno, na rozdíl od analýz či poetologických studií podchycujících konkrétní filmařské tendence zkrátka žebříčky z principu obsahují hodnotící rámec - byť se tyto hodnoty odvíjejí od jasně nastavených nároků (pokud má hodnocení mít nějakou relevanci). Pokusím se tudíž v jednotlivých žebříčcích jasně podchytit, proč právě tato díla stojí za pozornost. A teď zbývá důležitá otázka: Od kterého roku české němé kinematografie započnu tohle žebříčkování vést?

Odpověď pro následující dva články, z nichž jeden vydám v lednu, další v únoru a měsíční periodicitu se pokusím dodržet, je jasná. Končí rok 2012 a začíná rok 2013 – a sluší se těmi kulatými výročími aspoň začít, takže nás čekají roky 1922 a 1923. A vězte, že je na co se těšit: bude se to v nich hemžit penězokazci, záchranami na poslední chvíli, incestními scénami, detektivy v černých trikotech, ztrátami paměti a tragickými cikánskými láskami… a v obou letech půjde o „nejlepší trojice“.