Čtvrtá Mission: Impossible – Ghost Protocol se jako první film v této sérii otevřeně navrací k týmovému uspořádání narativní akce, které představovalo hlavní lákadlo obou televizních seriálů (1966, 1988). Skupina agentů v nich vždy dostala zdánlivě nezvládnutelný kvest; rozdělila si role a úkoly, přičemž aktivita každého člena týmu byla úzce navázána na aktivitu člena jiného. Žádné sólovky jednotlivých agentů, nýbrž precizní sehranost všech akcí, která musela sedět na vteřiny. První film však začínal vyvražděním týmu a osamostatněním agenta Ethana Hunta. Ve druhém Hunt bojoval prakticky sám za sebe, ve třetím se v rámci vysoce propracované narativní hry oba koncepty kombinovaly – no a ve čtyřce už se opět žádné individuální akce netolerují. Jakmile je Hunt od svého týmu oddělen, jde pouze o epilog předchozí mise, přičemž tu další plánuje opět s celým týmem.
Jaké ale může mít uplatnění seriálového konceptu důsledky? Při hledání odpovědi je třeba začít u časových vzorců. Televizní epizoda měla tři čtvrtě hodiny, přičemž prolog trval 1 až 2 minuty a znělka minutu. Po ní si šéf týmu došel pro instrukce (1 až 2 minuty) a následovala diskuse s týmem o podmínkách mise (2 minuty). Její samotná realizace pak zabrala necelých 40 minut, a to včetně epilogu, ve kterém padouchům obvykle došlo, co se kolem nich sehrálo, náš tým se odmaskovaný sešel na jednom místě a se zadostiučiněním sledoval jejich pád. 30–40 minut se tak jeví být optimálním časovým rámcem, ve kterém lze předem naplánovaný plán bez dalších odboček syžetově realizovat, a zároveň udržet divákovu pozornost. Pokud však film netrvá 45 minut, ale má přes 2 hodiny, stojíte jako umělec před problémem.
Jednu misi lze jistě roztáhnout, ale hra s divákovou pozorností by byla pravděpodobně příliš riskantní. Píši „pravděpodobně“, protože tvůrci Ghost Protocolu šli druhou nabízející se cestou. Fanatickému padouchovi jde o vyvolání jaderné války odpálením ruské rakety na americké civilní cíle. Úspěšnost tohoto snažení je pak podmíněna získáním tří komponent. Tři komponenty rovná se tři mise, což činí i s prologem, titulky, plánováním misí a epilogem něco přes dvě hodiny, takže výše uvedené časové schéma zůstává dodrženo. Estetické důsledky, které z tohoto rozhodnutí vyplývají, jsou pak přinejmenším dva – jeden negativní a jeden pozitivní.
Film bohužel nepracuje jako provázaný celek, nýbrž má vskutku blíže ke složenině tří relativně samostatných misí týkajících se jednotlivých komponent, v jejichž získání je třeba padouchovi zabránit. Bystřejší divák přitom rychle odhalí, že aby mohl mít snímek náležité finále a padouch se přiblížil realizaci svého plánu, musí hrdinové v jednotlivých misích selhat. Jednotlivým dílčím misím tak palčivě chybí katarzní finální momenty, což se vyprávění pokouší nahrazovat osobními spory mezi postavami. Protože ale televizní Nulová šance v důsledku vždycky reprezentovala především kauzální hru, v níž byly postavy jen figurami v logickém konstruktu, působí tyto vsuvky spíš rušivě a ještě posilují vnitřní nesoudržnost snímku. Aby navíc film odpovídal očekáváním kladeným na akční trhák, není finálním výstupem z logicky promýšlených misí zadostiučinění z vítězství rozumu nad silou, ale akční honičky a rvačky, ve kterých rozumová převaha hrdinů hraje roli vskutku minimální.
Jestli se dosud rozhodnutí postupovat v duchu seriálového vzorce jevilo jako nešťastné, jeho funkčnost naopak vychází v plné míře najevo v dechberoucí realizaci jednotlivých misí, jež jsou po televizním vzoru rozděleny do více než půlhodinových celků v kombinaci s úzkou týmovou spoluprací postav. Dlouho tu nebyl hollywoodský film, který by tak systematicky pracoval se simultánně probíhajícími akcemi v různých prostorech či prostorových plánech. V Ghost Protocolu je jen málo sekvencí, v nichž by divák nemusel věnovat pozornost několika ohniskům zájmu. Hned ve druhé scéně útěku z vězení souběžně sledujeme Hunta v cele, agenta Dunna za počítačem, agentku Carterovou v podzemí, probíhající vzpouru na chodbách a vězeňskou ostrahu v centrální místnosti.
Finální mise je pak syžetově rozdělena ještě mnohem komplikovaněji: Dunn (prostor 1), agent Brandt (2), Carterová (3), jí sledovaný objekt zájmu (4), Hunt (5), padouši (6) a posléze vojáci v atomové ponorce (7). Pozitivně přitom zarazí úspěšnost, s jakou se tomuto uvědomělému tříštění diváckého zaujetí daří být neustále časoprostorově přehledným. Film systematicky a důmyslně pracuje s řadou různých postupů: příčným střihem, zvukovými vodítky, návaznostmi pohledu i akce a zejména vedením pozornosti skrze přeostřování za intenzivního využití dlouhoohniskových objektivů (a to i tam, kde by se běžně operovalo s hloubkou pole). Využití jednoho každého prvku – jeho umístění i načasování – přitom podporuje jednotu dané scény jako komplikovaného celku.
Ačkoli je tedy Ghost Protocol v rovině jednotlivých částí bezesporu stylisticky i narativně propracovaný a často mimořádně působivý (např. flashback do Budapešti, scéna na věžáku, honička v bouři či finální mise), v rovině jejich spojování do celku filmové formy naopak překvapuje svou nedůsledností, neefektivitou a přihlouplými spojovníky v rovině osobních vztahů. Mohlo jít o výborný film, ale dopadl zhruba stejně jako často jeho hrdinové – bojuje s nasazením všech sil, ovšem výsledek je diskutabilní.
Psáno pro časopis Cinepur (č. 79, leden 2012).
