GREYHOUND (2020, Aaron Schneider). Naháněčka někoho někým, která je postavená na rozvíjení bezprostřední zkušenosti s děním v extrémních podmínkách? Důraz na opakování, variace a jemné paralely? Silný rytmus? Tenhle film mě měl zákonitě fascinovat! Popravdě, dost dlouho se mu to dařilo. Film nás počátkem čtyřicátých let dostává na otevřené moře, přičemž působivě demonstruje malichernost velkolepých lodí v porovnání se silou vodních mas. Odhaluje taktické možnosti spojeneckých lodí v konfrontaci s německými ponorkami, taktické možnosti ponorek v konfrotnaci s lodí i neopominutelnou sílu psychologické války. Navozuje paradoxní stav souběžné agorafobie z otevřeného moře i klaustrofobie lodní paluby. A pak přijde působivý střet. Jenže...
Jak vyplyvá z výše řečeného, dost dlouho jsem upřímně oceňoval, jak si tvůrci poradili s vykřesáváním intenzity probíhajícího dění i ze hry na slepou bábu s ponorkami, jež je sama o sobě dramaticky dost ošemetná. Zejména když se rozhodli zachovat jednotu narativní perspektivy velící lodě lodního konvoje ohrožovaného nelítostnými německými ponorkami „vlčí smečky“. Ačkoli nás tvůrci orientují pomocí vkládání velkých celků z ptačí perspektivy, na jiné lodě nevstupujeme, natož abych navštívili paluby nepřátelských ponorek. (Jednou se podíváme vidíme skrze periskop jedné z nich, což ale plní svou rytmickou a dramatickou funkci podobně dobře jako vynořující se barely v ČELISTECH.)
Leč ouha, největší úskalí filmu GREYHOUD tkví v tom, že hlavní ponorkový útok vlčí smečky přijde už předposlední noc – a s ním i vyvrcholení filmu, který už následně nemá kam gradovat. Na rozdíl od ČELISTÍ totiž v pauzách mezi útoky nelze spoléhat na postavy, které jsou spíše účelně nahozené. Hanks jako scenárista se to snaží maskovat pomocí několika jednoduchých rysů a motivů přiřknutých hrdinovi (soucit, víra… a papuče). Avšak u námořního pohřbu se při snaze o navození divácké empatie jen těžko vystačí, když jsme nikoho neviděli umřít a u jednoho z mrtvých vyvozujeme jeho smrt jen z nepřímých vodítek. Ale ok, přijde druhá noc, přijde další útok... jenže co může přijít intenzivnějšího než první útok?
Zatímco v případě první noci se zdá být ráno nekonečně vzdáleno a osud lodí konvoje zpečetěn, v případě druhé noci filmaři očividně potřebovali, aby se naopak rozednělo co nejdříve a s kuropěním mohl přijít finální střet s torpédy. Ten je sice relativně působivý, ovšem příliš krátký, pohříchu odosobněný, neuspokojivě vygradovaný a hlavně vzhledem k osmdesátiminutové metráži (bez titulků) filmu přijde strašně brzy. Jeden tak zbývající skoro čtvrthodinu čeká, že nějaký útok ještě přijde a ten dlouhatánský epilog se dočká nějaké rázné pointy, jak by konstrukční logika podobně krátkého filmu velela. Snad neprozrazuji moc, když vás ušetřím zklamání: Ne, nepřijde.
Relativně krátké filmy mám z analytického hlediska rád i kvůli tomu, že v nich do popředí vystupují rozmanité filmařské techniky práce s rytmem, s osnovou vyprávění a s vedením divácké pozornosti. Občas jsou ostře rozetnuté v půli na dvě vzájemně silně komunikující části s odlišnou náladou i odlišným vyzněním (např. nedávný LOV); občas fungují jako přímočaře gradující systém stylistických a dějových variací (např. Spielbergův DUEL nebo moje oblíbená Koeppova EXPRESNÍ ZÁSILKA); občas jsou naopak schopny nabídnout naopak nesmírně komplexní osnovu či proces vyprávění (např. Nolanův debut PRONÁSLEDOVÁNÍ, ale zejména mnohé filmy noir čtyřicátých a padesátých let).
Omezíme-li se jen na kratší hollywoodské snímky, jímž GREYHOUND bezesporu je, málokdy se jim na rozdíl od oněch delších hollywoodských filmů stává, aby podobně jako GREYHOUND vyvrcholily už v pětapadesáté minutě, pak se z toho deset minut vzpamatovávaly, následně přišlo mnohem méně intenzivní vyvrcholení – a nakonec deset minut epilogu. Z analytického hlediska je to pozoruhodně destruktivní postup, z diváckého hlediska tím ale film mnohé ztratí a skoro nic nezíská (pokud tedy Hanks nechtěl celý film postavit jako esej o moci ritualizované modlitby). Jsem rád, že jsem film GREYHOUND viděl, ale fascinující pro mě nakonec byl žel pouze v některých částech.
