Úsvit planety opic: o nepůvodnosti druhů

Zrození planety opic představovalo před několika lety překvapivě novátorské uchopení látky, jež by se po slavné knize, původní sérii filmů, televizní seriál a relativně nedávném novém zpracování původního snímku mohla jevit poněkud vytěženou. Výstavba vyprávění ve Zrození planety opic postupně přenášela důraz z lidských postav na opičí, přičemž každá změna narativního těžiště reprezentovala i změnu dominujícího prostředí a změnu klíčového cíle. Tyto důmyslné shluky motivů pak byly paralelně doprovázeny zápletkou o nežádoucích vedlejších efektech vědeckého výzkumu, jejichž hrůzné důsledky si nikdo až do samého finále neuvědomoval. Snímek sice zcela vědomě čerpal z řady žánrových předobrazů a zavedených kompozičních postupů, ale tyto v něm byly natolik důmyslně seskládány, že ani v akčním finále vyprávění neuhnulo z dosavadních ambicí. Destrukce tak úzce významově komunikovala s vývojem jednoho sympatického, ale nebezpečně naivního vědce, a jednoho sympatického, ovšem nebezpečně inteligentního opičáka Cézara. Prozřevší opice utekly na konci snímku do lesů za San Franciscem a prozřevší lidé už nedokázali zabránit pro ně smrtonosnému šíření téhož virového kmenu, jenž opicím signifikantně zvýšil kvocient. 

Záběr Cézarových očí film otevírá i uzavírá

A teď, po deseti letech, lidstvo z velké části vymřelo, zatímco Cézarova kolonie se mezitím utěšeně rozrůstala a zástupce homo sapiens sapiens už nikdo dva roky neviděl… Je ovšem očekávané a stane se tak, že k prvnímu střetu mezi druhy dojde hned v úvodním aktu Úsvitu planety opic a že bude zásadním krokem ke sklonku planety lidí. Výše načrtnutý rozbor uspořádání prvního filmu byl podle mého nutný k tomu, abych mohl lépe vysvětlit, proč ten druhý na tolika úrovních selhává, ačkoli je podobně paralelisticky vystavěný – a Cézar je ještě sympatičtější než v prvním filmu, byť jeho sympatičnost je vykoupena podobně neprozíravou naivitou, jíž trpěl jeho „otec“. Definujeme-li si paralelismus jako srovnání dvou dílem podobných a dílem rozdílných prvků, pak jeho účelnost zároveň vyplývá z produktivnosti takového srovnání: Jaké poznání z něho můžeme vykřesat? V prvním filmu byla daná srovnání vysoce přínosná, protože hlavní lidský hrdina i hlavní opičí hrdina (a) nebyli jednoznačně kladné postavy (byť přesvědčení o správnosti svého konání), (b) nebyli stejného druhu, šlo prostě o člověka a o opici, kdy bolest mnohých scén čerpala z neslučitelnosti jejich perspektiv (např. scéna, kdy Cézar chápe zanechání ve vězení jako zradu svého přítele).

Hlavní problém druhého filmu tkví zaprvé v tom, že kladné postavy jsou zkrátka bez výjimky kladné (hodný člověk Malcolm, hodný opičák Cézar), záporné postavy jsou bez výjimky záporné (zlý člověk Carver, zlý opičák Koba) – a o těch potenciálně rozporuplných se dozvíme minimum a zůstávají vlečeny okolnostmi (Cézarův syn, šéf města Dreyfus). Zadruhé se vytrácí disparátnost lidského a opičího pohledu, resp. i jejich povahy. Opice přestaly být opicemi, jsou totiž antropomorfizované do té míry, že ač je o nich hovořeno jako o zvířatech, v očích diváků jsou ekvivalenty lidí a dominantní nositelé kvazihamletovského konfliktu. Navzdory zdánlivé významové členitosti o jeho skutečné sémantické bohatosti napovídá leccos už to, že pojetí vztahu mezi různými kulturami jako by vypadlo z knih Karla Maye… s tím, že v nich byla možnost zobecnění vztahů mezi bílými a indiány na celý fikční svět mnohem snazší než tady. (Tím nenaznačuji, že snad film jakkoli čerpá z Karla Maye, nýbrž užívám dílo Karla Maye jako explikativní paralelu pro účely své argumentace.) Je reprezentováno dvěma moudrými - pacifistickými - zástupci obou kultur: Malcolmem a Cézarem. Jak ukazují následující série obrázků (z traileru, ovšem ve filmu se tyto nemění - včetně nadhledů a podhledů, jež snad mají udržovat kontinuitu údajné opičí perspektivy), film postupně ve variacích téhož ukazuje, o kolik blíž si tito dva jsou, což ale vyvolává v kontextu výstavby fikčního světa problémy, k nimž se dostanu později.

Setkání první: nejvzdáleněji, nepřátelsky a v čele ozbrojených skupin svých druhů

Setkání druhé: blížeji, kdy Malcolm coby jednatel lidí vstupuje do Cézarova prostředí - a oba používají otevřená, vstřícná gesta

Gesto vzájemné úcty a důvěry: 

Blízké přátelství:

 

Jednoznačná axiologie jednání postav přitom hraničí s absurditou, protože naivní nedůmyslnost (typická pro Cézara i Malcolma) je tu zaměňována za šlechetnost a strategické uvažování (typické zejména pro Kobu, který je jako intrikánský politik vysoce efektivní a stane se nestrategickým, až když už tupě reprezentuje diktaturu teroru, k níž se může Cézar vymezit) zase za padoušství, což značně omezuje jednací rejstřík těch pozitivních entit.

Jinak řečeno: Východiskem vyprávění je, že zbytky lidí v San Franciscu touží nahodit elektřinu pomocí vodní elektrárny na opičím území. Cézar se obává války a vidí zoufalství lidí, takže nechce riskovat, že odmítnutím jejich hrozby zatlačí lidi do nevyhnutelného útoku. (To je mimochodem jediné nesporně strategické rozhodnutí, s nímž navzdory jeho charakterovým kvalitám jako vůdce přijde.) Naopak jeho názorový oponent Koba (Stalinova přezdívka, což zřejmě nebude náhoda – a zároveň je to snad až příliš přímočaré.), který lidi nenávidí a nevěří jim, poměrně racionálně namítá, že pomoc lidem znamená jít sami proti sobě – zejména když pak zjistí, že lidé mají zbraně. Kdyby byl film opravdu tak významově strukturovaný, jak naznačuje kampaň i mnohé kritické reakce, tyto pozice by se postupně testovaly, problematizovaly a ukazovalo by se, že hranice mezi nimi jsou mnohem nejasnější, než by se mohlo zdát. Ovšem to se neděje – zůstávají zachovány, pouze postavy se posilují v jejich předem zakotvených škatulkách (tragický ušlechtilý vůdce s nenásilnou politikou, intrikující násilnický zaslepenec) a myšlenka filmu je redukována na banální „opice nezabít opici“, „opice nesmět být jako lidé“ a „opice a lidé být stejní“.

Nevím, co přesně sledují tvůrci snímku dospěním k tomuto závěru. Je mu však podřízeno úplně vše, a jde se tím zároveň proti základnímu dynamismu prvního filmu: lidé a opice jsou ekvivalentní, každá klíčová situace na straně opic má korelát na straně lidí a naopak. Vrcholí to pak zejména v druhé půli filmu, kdy se film změní z variace na Pocahontas, Tanec s vlky a (pro naše účely třeba i) románu Vinnetou: Indiánské léto na variaci shakespearovských dramat (zejména Hamlet, dílem Macbeth). Světy alespoň v základech rozličné (město vs. vesnice, pušky vs. oštěpy, řeč verbální vs. řeč znaková) se ve věci jejich rozdílnosti úplně setřou a opice se chovají jako lidé, zatímco lidé jako opice. Konflikt mezi Cézarem a Kobou se navíc promítne do konfliktu mezi naivním Malcolmem a věcným Dreyfusem, přičemž Cézar stejně jako Malcolm prostě jdou sami proti svému druhu: pomoc lidem (Cézar) znamená nebezpečí pro opice, pomoc opicím (Malcolm) znamená nebezpečí pro lidstvo. Vývoj vyprávění tak nevyplývá z vnitřních nastavení světa i hodnot postav jako v prvním filmu, ale z uměle dosazených vnějších posuvníků – aniž by se postavy hodnotově proměňovaly.

Ani jeden z těchto (sub)světů – lidský a opičí – přitom netvoří navzdory atraktivním postapokalyptickým kulisám skutečně zabydlený kulturní prostor: vynikající úvod dává naději nejdřív na straně lidí (rekapitulace virem zdecimované civilizace) a posléze na straně opic (v působivé citaci úvodu filmu 2001: Vesmírná odysea, ta je koneckonců udržovaná celý film, jen místo kosti lze dosadit automatickou pušku). Kupodivu ale v obou případech selhává, lidská kultura je stejně načrtnutá jako opičí, nic se o jejich specifikách nedovíme a oboje vlastně tvoří jen dav. Snímek tak vyvolává spíše otázky (bez naděje na odpověď), než nabízí verzi budoucnosti, již by bylo lze zobecnit v očekávání katastrofy z lokálního konfliktu na globální: změny planety lidí na planetu opic. Není například moc zřejmé, proč lidé tak moc právě teď potřebují elektřinu – a proč se pokouší ji získat až za pět minut dvanáct, případně proč se lidé chovají jako bezejmenný panikařící shluk v době, kdy by měli využít členitosti rozbitého města a strategické bojové tradice svého druhu. (To jsou otázky, k nimž film prostě vybízí… ale neřeší je, protože potřebuje, aby se lidé pro potřeby paralel změnili v opice.)

2001: Vesmírná odysea

Úsvit planety opic: jde jen o okénko z traileru, ve filmu je variace na 2001 mnohem silnější

Výsledkem těchto kompozičních operací nakonec je, že pokud se divák nebude společně s postavami opájet banálními duchamornými dialogy o toleranci, dobru a zlu, je předem nalajnovaný vývoj filmu od jednoho připraveného uzlu k dalšímu až do očekávaného konce, který se stavem věcí ve fikčním světě nakonec moc neliší od konce prvního dílu. Postavy se překvapivě nijak nevyvíjejí (krom opakovaného vyjadřování si sympatií – připomínajícím právě řetězení vzájemně si skládaných komplimentů apačského bojovníka a německého zeměměřiče) a dokonce i Cézar se nakonec dostane do finální bezvýchodné situace proti své vůli, aniž by přehodnotil svá východiska… přičemž tato pasivita je příznačná pro celý film. Třeba rasista Carver v něm skutečně slouží jen coby mechanický posuvník oné vše-řídící-zápletky, v rámci níž jde všechno snadno a od jednoho stavu věcí k druhému se přechází bez jakýchkoli komplikací skokově, nikoli skrze posloupnost série dílčích událostí jako v prvním filmu. Ať už jsou to úmrtí postav (tolik pozornosti věnované Sivakovi jen kvůli… tomu, co se mu pak stane?) nebo ostré posuny perspektivy vyprávění od individuálních postav k víceméně kolektivním davovým hrdinům.

Jednoznačná paralela mezi lidmi a opicemi

Navzdory brilantnímu hereckému výkonu Andyho Serkise v hlavní roli a mnoha důmyslným stylistickým řešením vynalézavého režiséra Matta Reevese tak považuji Úsvit planety opic za mrzuté zklamání. Zklamání, v rámci nějž ono kampaní snímku proklamované vyprávění z opičí perspektivy znamená jen tolik, že se opičí postavy změní na chlupatější zástupce postav lidských, zahrnující v balíku svých fikčních vlastností několik omšelých shakespearovských motivů. Na třetí díl si ale zajdu, když už ten Cézar nemá na výběr, musí do války a dokonce ani on snad nebude mít tolik času tvářit se neustále smrtelně vážně a deklamovat velké pravdy rychlostí dvě slova za minutu.