Je tu Iron Man 3. Kdyby mi před
deseti lety někdo řekl, že komiksové velkofilmy jednou budou tvořit vysoké
procento každoročního přísunu hollywoodských trháků, pravděpodobně bych na jeho
vizionářské schopnosti příliš nesázel… kdybych tedy sázel. Sice jsme zrovna byli
již pár dní unesení z druhých X-Men a ve vzpomínkách zůstávalo tehdy ještě
hravé pojetí prvního Spider-Mana, ale na nějaký průlom v kinematografii to
vskutku nevypadalo. Po komiksově až na výjimky spíše bezútěšných devadesátých
letech se jevila nová vlna komiksových filmů jako podivný experiment kombinace
velkofilmů s autorskými režisérskými jmény (Bryan Singer, Sam Raimi, o pár
měsíců později Ang Lee a o pár let později Christopher Nolan), ale první vlaštovka
jaro nedělá.
ODVÁŽNÉ TAŽENÍ
Posuňme se o deset let později,
tj. do současnosti – a komiksové velkofilmy nejen válcují kina, ale v podobě
odvážného marvelovského obratu proměňují strukturu plánování hollywoodské
blockbusterové produkce. Od osmdesátých let v hollywoodském filmu platilo,
že pokračování jsou správná a dobrá – a dnešní diváci jsou tím natolik zdegenerovaní,
že když vycházejí z kina, neslyším už „už se těším, až to uvidím podruhé“,
ale spíše „už se těším na další díl“. Nedejbože, aby dnes mělo premiéru Dvanáct
rozhněvaných mužů, protože po premiéře by se internetem začaly šířit vášnivé debaty,
kdy bude Třináct rozhněvaných mužů a jestli tam budou kromě Henryho Fondy další
hvězdy – Gregory Peck? James Stewart? Teď si je můžou dovolit, bude to
přehlídka!
I Iron-Man, jehož třetí díl právě
zřejmě vládne i českým kinům (půlnoční projekce vyprodané, před sály narváno) a
ještě před premiérou v Americe dokázal utržit přes tři sta milionů dolarů,
se jeví být (a) součástí konvence tvořit další pokračování k pokračováním předchozích
pokračování, (b) součástí tendence obsazovat na režijní posty relativně
neozkoušená autorská jména, která se k blockbusteru dosud jako režiséři přiblížili
asi stejně jako k superschopnostem. Jistě, bezesporu součástí obou těchto
tendencí je, ovšem právě Iron-Man stál před pěti lety na počátku svého druhu
revoluce v hollywoodském průmyslu. S tvrzeními o revolucích je to vždycky
ošemetné, neb většina takových údajných revolucí úzce souvisí s něčím notoricky
zavedeným, ale tentokrát je to na místě.
Komiksové nakladatelství Marvel totiž
právě s Iron Manem vstoupilo plnohodnotně na vlastní triko do filmového
průmyslu a rozjelo nevídaný projekt: sérii filmů s jednotlivými superhrdiny,
na něž později naváže velkolepý crossover Avengers (o nich píšu tady), ve kterém se všichni
představení superhrdinové v jednom týmu postaví proti společnému
nepříteli. Potkali jsme se tak nejdříve s Iron Manem alias miliardářským
géniem Tonym Starkem, se zeleným monstrem Hulkem alias mírumilovným vědcem Brucem
Bannerem, který si musí dávat pozor na nervová vypětí a nesledovat politické
debaty, s ochráncem starých hodnot Captainem Americou alias odvážným
chlapíkem Stevem Rogersem a se severským bohem Thorem, který se musel na Zemi zamilovat,
aby našel vlastní zodpovědnost.
Můžete namítnout, že takový
princip přece není úplně nový a se vzdáleně podobnými crossovery jsme se potkali
například v hororech nebo v animácích. Freddie Krueger z dlouhé série
Nočních můr v Elm Street se střetl s Jasonem Voorheesem ze série Pátků
třináctého ve filmu Freddie vs. Jason, po čemž následovaly další Pátek
třináctého i další Noční můra. A to nemluvím o klasických hororových
crossoverech v padesátých a šedesátých letech. Hromadné setkání warnerovských
animovaných hrdinů pak nastalo třeba v obou filmových Looney Tunes. Je tu
ovšem několik základních rozdílů: za prvé nešlo o předem připravované koncepty,
za druhé se vzhledem k nižšímu rozpočtu mnohem méně riskovalo.
Marvel navíc do všech filmů dával
postupná vodítka směřující právě k Avengers, které jsme mohli vidět loni, kdy
smetli žebříčky návštěvnosti (půldruhé miliardy dolarů tržeb celosvětově) a
vysloužili si pozitivní přijetí. Definitivně dokázali, že Marvelu se vyplatil jejich
riskantní plán uplatnit způsoby komiksového provazování postav ze samostatných řad
do crossoverů a jejich rozplétání zpět do dobrodružství jednotlivých
superhrdinů. Tím skončila tzv. Fáze I. Nyní vstupujeme do tzv. Fáze II, kdy se
před druhými Avengers (kteří ji uzavřou) zase s jednotlivými superhrdiny
setkáme v samostatných dobrodružstvích (můžeme se třeba těšit na Thora a
na Captaina Americu). A tuto řadu opět zahajuje génius, miliardář, playboy a filantrop
(bývalý přední výrobce zbraní) Tony Stark alias Iron Man.
TONY POTŘETÍ
Iron Man se jako jediný z týmu Avengers
v rámci marvelovské filmové řady dočkal už dvou vlastních filmových
dobrodružství. První z roku 2008 sledovalo vznik proměnu Tonyho Starka
coby hédonistického, promiskuitního a bezesporu geniálního výrobce zbraní v hédonistického,
bezesporu geniálního a o to sebestřednějšího superhrdinu. Superhrdinu v kovovém
brnění, jehož ho nerozhazovala ani skutečnost, že mu k srdci neustále míří
několik smrtících šrapnelů z bomby, které ho vystavili teroristé – a již
jeho vlastní firma shodou ironických okolností vyrobila. V druhém dobrodružství
(2010) už ho tato skutečnost rozhazovala dosti značně, protože postupně
podléhal otravě a jeho stavu nepomáhaly ani vládní tlaky, konkurenční boj a
jeden ruský psychopat.
A je tu Iron Man 3 – v Avengers už
v Tonym Starkovi coby nejlidštějšímu ze superhrdinů nezůstalo mnoho z extrovertního
hedónistického bonvivána a většinu času tráví zavřený ve své laboratoři,
zatímco v jiném kovovém kostýmu po světě poletuje a před médii se
producíruje coby Iron Patriot jeho černošský kamarád z armády Spojených států
a v danou chvíli i ochránce prezidenta. Tony trpí neovladatelnými záchvaty
úzkosti, jeho vztah se schopnou Pepper (kdysi sekretářka, dnes šéfka Star
Industries) nabývá jemných trhlin, zatímco on sedí doma a vyrábí jeden
ironmanovský kostým za druhým… momentálně je na modelu číslo 42. A do toho svět
začne deprimovat nelítostný blízkovýchodní terorista Mandarín a Tony objevuje
závažné důsledky své dávné arogance.
Iron Man 3 mě vystavuje
nepříjemné skutečnosti, že je skvělý mimo jiné v tom, o čem nemohu příliš
psát, abych vám nepokazil překvapení. Jakkoli se totiž v jistých aspektech
odvíjí v mezích poměrně těsných hollywoodských mantinelů vyprávění
příběhů, kdy časový řád dějových zlomů po půlhodinách a od určitého okamžiku dokonce
po patnácti minutách je dodržován jak podle stopek, tak dělá několik fikaných
úskoků stranou, žánrových posunů a pozitivních podrazů na příslušná očekávání.
A co bych to byl za kritika, kdybych vás o ně v touze se o tato překvapení
podělit připravil? Sám o sobě je však vypovídající fakt, že tentokrát už nerežíruje
Jon Favreau (ačkoli ve filmu hraje), nýbrž Shane Black, který především stojí
podepsaný i pod scénářem – a to se počítá.
Shane Black je totiž frajer, jehož
práci skoro všichni znáte, aniž byste si to vlastně možná uvědomovali. Kdo z vás
kdy viděl první Smrtonosnou zbraň? Bílý šílený policista Riggs a černý rodinně
založený policista Murtaugh, spousta nečekaných situací, spousta bláznivých
slovních výměn, spousta pozdějších klišé ve své premiéře, kdy se vzhledem ke
své efektivnosti teprve „měla“ klišé stát. Zbraň napsal Shane Black. Kdo z vás
kdy viděl Posledního skauta s Brucem Willisem, který chodí s otráveným
výrazem po světě, trousí jednu nezapomenutelnou cynickou větu za druhou a
většina jeho replik zlidověla natolik, že je pronášejí i lidé, kteří ten film
nikdy neviděli. Tak i Skauta napsal Shane Black. Poslední akční hrdina, asi
nejchytřejší výsměch/pocta žánrovým filmům? Ano, Black.
O to překvapivější je, že Shane
Black režíroval jen jeden vlastní film – Kiss Kiss Bang Bang (2005), který si
pohrává se strukturou chandlerovských detektivek, obrací klasické vzorce
naruby, omylem se v něm močí na mrtvoly a ironický komentář mimo obraz
nemůže být ironičtější. Byl to malý film, byl to vynikající film a zahrál si v něm
Robert Downey jr. v době, kdy si o obnovení své kdysi nadějné hvězdné
kariéry mohl nechat jen zdát. Bůhví, zda za neočekávaným obsazením Shanea
Blacka na režijní i scenáristickou sesli Iron Mana 3 nestojí právě Downey,
kterému Tony Stark (podobající se svou láskou k požitkářství Downeymu víc,
než by si možná přál) zachránil kariéru. Každopádně Blackův rukopis je i přes
přísný dohled Marvelu a Disneyho na Iron Manovi 3 čitelný.
THE LAST BOY STARK
První Iron Man byl přímočarý
origin, druhý Iron Man svou tendencí k fatalismu a přehršle dílčích
zápletek poněkud otravný, třetí Iron Man je prostě hravý a chce se mu to
promíjet, i když ta hravost občas drhne na úkor rytmu, který by divák od trháku
za obrovské peníze očekával. Tony Stark je v Blackově pojetí prostě dalším
z jeho drsných hrdinů, kteří sice prožívají zásadní osobní problémy (krize
vztahu, pocit životního selhání a ztráty cíle) a nejsou zrovna reprezentanti vysoké
sociální inteligence (což je u Starka zvláštní posun), ale umí si ze sebe soustavně
utahovat a ve správnou chvíli potlačit svoje ego a pustit se do těch
nejbláznivějších kousků s radostí malých kluků vrhajících se do nebezpečí,
protože je to děsná zábava.
Starkovy záchvaty úzkosti nejsou
žádnou seriózní studií válečného traumatu, ale šikovným scenáristickým trikem,
jak rozpojit chlapa jménem Tony Stark a nepřemožitelného kovového Iron Mana.
Zatímco v prvních dvou filmech byl Stark hrdinou tak nějak samovolně,
protože to odpovídalo jeho nabubřelému egu, v třetím Iron Manovi se
superhrdinou teprve stává a namísto okouzlování abstraktní genialitou (miliardy
vzorečků a čupr vynálezů) si musí v duchu macgyverovské tradice poradit s pomocí
nejméně pravděpodobných nástrojů, případně se z dané situace efektivně
vykecat – a člověk si během některých akčních scén až říká, kdy pronese ono
okřídlené: „I’m too old for this shit.“
Zejména od dějového zlomu v pětatřicáté
minutě je Stark něčím mezi sebeironickým detektivem ze staré školy (včetně sardonického
komentáře mimo obraz) a malým klukem. Podobným jako ten, s nímž se potká 1300
kilometrů od domova a který má zatraceně daleko do roztomile přemoudřelých hollywoodských
prcků nebo na druhé straně otravně zákeřných hollywoodských vyčůránků z komedií.
(Kritici o Iron Manovi 3 říkají, že ve finální půlhodině Black odkazuje k buddy
movies á la Smrtonosná zbraň, protože Stark se spojí v boji se svým
černošským kámošem z armády, ovšem mnohem blíž k buddy movies má právě
maloměstská pasáž s klukem, který umí shazovat sebe i ostatní podobně
efektivně jako Stark a jejich seznámení i rozloučení patří mezi nejvtipnější
scény filmu.)
Problém Blackova konceptu
superhrdinského zrodu od ztroskotance (kterým prostě Stark na začátku třetího
Iron Mana je) k vyrovnanému chlapíkovi (kterým je Stark v posledních minutách)
je ovšem v tom, že za prvé není úplně kompatibilní s členitým světem
filmu, ve kterém se odehrává, a za druhé není zcela kompatibilní se
superhrdinským komiksem za velké peníze. Zatímco totiž samotný vývoj hrdiny je víceméně
bezchybný a Robert Downey jr. nabízené možnosti rozehrává od první do poslední
minuty, s ústřední zápletkou už to celou dobu tak slavné není a hlavní
padoušská skupina se kromě odhalování jednotlivých úrovní svého plánu příliš
nerozvíjí.
Black si napomáhá převzetím
bondovského konceptu šíleného padoucha a jeho věrného zabijáckého poskoka.
Jenže zatímco věrný zabijácký poskok ve svých konfrontacích s Downeyem ukázkově
demonstruje svou lásku k prohnilosti (jak jinak než v lehce sebeironickém
modu), tak jeho šéf se s Tonym Starkem skoro nesetká. A když už se spolu
setkají, není velkým divem, že pro něj a jeho očividné psychické problémy má Tony
především otrávený úšklebek – a nelze ho navzdory jeho schopnostem brát jako
relevantního protivníka, jakkoli jeho herecký představitel na poměrně řídkém
prostoru daného charakteru dělá, co se dá.
I to je ale důkaz, do jaké míry
je scénář Blackův a zas tak moc mu do něj nezasahovali, protože i v případě
třeba Posledního skauta platí, že zdánlivě zapeklitý příběh je přes velké
množství uvědomělých odkazů k tradicím žánru postavený hlavně na vývoji cynického
hlavního hrdiny od ztroskotance k vyrovnanému chlapíkovi (který najdeme i
tady), urovnání vztahu se ženou (jež najdeme i tady) a mnohem působivější interakci
s padoušským poskokem než s jeho šéfem (ano, i to najdeme i tady). A
nechybí ani špinavá politika a atentát na prezidenta, aby těch podobností
nebylo málo.
TONY MAN VS. IRON STARK
Někteří fanoušci ale mohou být
rozmrzelí, kam se poděl Iron Man – a pravdou je, že kovové brnění má po většinu
filmu spíš funkci pomocného motivu než hlavní dějové atrakce (ať už slouží jako
komický prvek, jako motivace pro rozvoj vyprávění nebo jako nástroj k budování
napětí, když se nedostavuje tehdy, když má).
Ve finální části filmu se sice
zase dostane ke slovu, ale nikoli nutně ve spojitosti se samotným Starkem,
který si ho i během soubojů neustále svléká – a mnohem více než v obou předchozích
filmech i v Avengers kope za sebe než za ikonu v super-brnění. Jinak
řečeno, superhrdinou je tady Stark, nikoli Stark v brnění, což je velmi
příjemná změna, ale může leckomu vadit.
Na druhou stranu to napomáhá větší
či menší soudržnosti celku, protože akční scény jsou sice opulentní a s řadou
dílčích nápadů, ale jakmile postavy mlčí a ustupují do pozadí nárazům a
výbuchům, chybí dostatek ozvláštňujících filmařských nápadů, které by Iron Mana
3 odlišovaly od dalších komiksových velkofilmů.
A to je tak všechno, co mohu
říct, aniž bych vám zkazil zážitek, protože velká část diváckého potěšení je
prostě postavená na tom, že se stane nebo někdo řekne něco, co odporuje vaší
zkušenosti s podobným typem filmů – a co má občas dokonce i sarkastické politické
konotace (byť zejména k bushovské éře, což je poněkud s křížkem po
funuse).
Pevně věřím, že Shane Black velkofilm
nerežíroval naposledy (což se vzhledem k dosavadním tržbám nestane),
protože uspěl podobně, jako před pár lety v Thorovi uspěl Kenneth Branagh,
který superhrdinskou šablonu rovněž neváhal naplnit vlastní poetikou – byť oba možná
uspěli trochu méně než Joss Whedon, který jednotlivé složky sladil s větší
citlivostí.
Asi nemá smysl vás nabádat k cestě
do kina, protože pokud nejste zapšklí apokalyptici filmové „nekultury“,
pravděpodobně jste to měli sami naplánováno – a tak vás budu nabádat alespoň k tomu,
abyste si přečetli vynikající ironmanovský komiks Extremis, který se stal v mnoha
ohledech pro Iron Mana 3 vítanou inspirací, a zároveň se od něj v lecčem odlišuje.
PS: Neodcházejte před koncem
závěrečných titulků!
