Se čtrnáctiletým zpožděním jsme se dočkali překladu publikace Bezstarostní jezdci, zuřící býci, jejímž autorem je novinář Peter Biskind, který napsal mimo jiné i monografie o americké kinematografii padesátých či devadesátých let. Jak ale napovídá už její dlouhý název – Bezstarostní jezdci, zuřící býci: Jak generace sexu, drog a rokenrolu zachránila Hollywood – nedávno vydaný titul se věnuje éře tzv. Nového Hollywoodu.
Kniha pokrývá období od druhé půle šedesátých do začátku osmdesátých let, přičemž jeho výchozím materiálem byla série rozhovorů se soudobými filmaři. Na ploše čtrnácti kapitol (a 424 stran) představuje členitý kaleidoskop změn v americkém filmovém průmyslu a životních osudů lidí, kteří do nich byli nějak zapojeni. Nabízí pohled na americkou filmovou historii v období, kdy studiový systém kolaboval, ztrácel kontakt s publikem a otěží se chopila nová vlna „autorských“ režisérů a producentů.
Biskindova verze historie je zákeřná v tom, že je složena z mikrohistorií. O něco jasněji řečeno, Biskindova verze historie je zákeřná v tom, že je otevřeně bulvární. Nabízí pohled na americký film optikou soukromých eskapád jeho aktérů, kteří působili na všech úrovních amerického filmového průmyslu. Jeho pohled na dějiny hollywoodského filmu je sérií sexuálních, alkoholických, drogových, násilnických či přinejmenším neuvěřitelně arogantních výstřelků, z nichž nevychází takřka nikdo s čistým štítem.
Biskindovu knihu je třeba zasadit do souvislostí, z nichž u nás byla vytržena. Od osmdesátých let s nástupem nového filmového historismu vyšla dlouhá řada erudovaných, badatelsky podložených a inspirativních historických knih, které velmi detailně a z řady perspektiv zmapovaly dějiny klasického hollywoodského filmu (od desátých let do šedesátých), nového hollywoodského filmu (od šedesátých let do osmdesátých) a nového nového hollywoodského filmu (od osmdesátých let dál).
Jejich autory byli špičkoví výzkumníci, namátkou D. Bordwell, J. Steigerová, K. Thompsonová (The Classical Hollywood Cinema), T. Corrigan (A Cinema Without Walls), J. Wyatt (High Concept), T. Schatz (Old Hollywood/New Hollywood, The Genius of the Systém), R. Maltby (Hollywood). A to nezmiňuji reprezentativní sborníky (Contemporary American Cinema), v odborných časopisech vydané studie či desetidílné dějiny amerického filmu, jež začaly vycházet v půli devadesátých let.
Biskindova orálně-historická (založená především na výpovědích jedinců… se všemi riziky a nedůvěryhodnostmi, jež to obnáší) bulvární exkurze do bažin soukromých svinstev jinak více či méně uctívaných producentů, režisérů, herců a dalších tak představovala ze všeho nejvíc alternativu k množství badatelsky precizně zmapovaného materiálu. Člověk, který četl alespoň některé z výše uvedených monografií, sborníků či dílčích textů, tak mohl v Biskindově lehkou rukou psané monografii populárního žurnalisty najít formu „tmelu“.
Kniha umožnila osvětlit některé dílčí aspekty slavných filmů tohoto období a/nebo si alespoň velmi opatrně poupravit názor na monumentalizované tvůrčí osobnosti. Vzhledem k tomu, že takový čtenář je dobře obeznámen s estetickými, ekonomickými, průmyslovými, sociálními či technickými souvislostmi, nenechá se zmást spoustou povrchností, nepřesností a nedůvěryhodných pasáží. Biskindova verze sedmdesátých let je spíš vysněnou než skutečnou, zejména pak ignoruje skutečnost, že filmy Nové Hollywoodu tvořily jen malou část produkce.
Ovšem ouha – kniha je přeložena pro českého čtenáře, aniž by zde vyšla libovolná z výše uvedených monografií. Ten se dosud s Novým Hollywoodem setkal na stránkách knih jen velmi omezeně. V šedesátých a sedmdesátých letech tu vyšly ideologicky tendenční knihy Jerzyho Toeplitze (V Hollywoodu a mimo Hollywood, Kam spěje nový americký film) a v devadesátých letech pak bulvární Filmy 80. let, historkovitý Hendrichův Easy Rider & Co a monografie o Spielbergovi (doporučuji však raději ty od McBridea nebo Bucklanda).
Do jisté míry tuto díru zalátaly některé kapitoly z Dějin filmu od Bordwella a Thompsonové, ale ty nemohou saturovat pole metodicky různorodé literatury o hollywoodském filmu, do něhož vstupovala Biskindova kniha roku 1998. V tu chvíli se najednou bulvární alternativa stává pro český trh jakýmsi danajským darem: místo demytizace tvůrčích monumentů nabízí potvrzení (post)komunistických klišé o zkaženosti americké kultury, které je ale paradoxně psáno americkým levicovým intelektuálem – a nemělo potvrzovat, ale vyvracet.
Situace je ovšem ještě o něco komplikovanější, protože na konci devadesátých let Biskindova kniha vstupovala nejen na badatelsky zmapované pole, ale zároveň do období před nástupem DVD a bonusových materiálů. Laser disky bonusové materiály měly, ale nepatřily mezi masově rozšířená záznamová média. Bezstarostní jezdci, zuřící býci tak umožnili čtenářovi stát se „zasvěcencem“, vybaveným zásobou (jakkoli o ničem nevypovídajících) historek a kuriozit, jimiž může ohromovat jiné fanoušky. S nástupem DVD a IMDb pozbyla smysl…
Nejsem si v důsledku jistý, kdo je knihu ochoten číst v době přehlcení informacemi ze zákulisí, kdy souběžně s natáčeným filmem můžeme na internetu sledovat vše o jeho vzniku. Vzhledem k výše řečenému, že kniha vlastně nabízí pro nezasvěceného čtenáře značně deformativní obraz dějin se spoustou nepřesností, je to vlastně hypoteticky dobře. Nepovažuji však za profesionální nějakou publikaci šmahem odmítnout bez snahy najít nějaký klíč, v rámci něhož by mohla sloužit… aniž by svými nepřesnostmi škodila.
Nabízí se možnost Biskindovu knihu číst jako společensky satirický americký román z filmového prostředí. Tedy číst jej proti srsti podobně jako Den kobylek od Nathanaela Westa či nedokončeného Posledního magnáta od Francise Scotta Fitzgeralda, které těmito společensky satirickými americkými romány z filmového prostředí skutečně jsou. Ten Biskindův je pak fikčně-historický román na motivy skutečných dějin americké kinematografie v daném období.
Biskind nabízí rozvětvený příběh dvou generací tvůrců, které mají leccos společného: jsou patologicky sebestředné, nezřízeně ambiciózní a nezdravě sebedestruktivní. První představují hrdinové jako Bob Rafelson, Peter Fonda, Dennis Hopper, Warren Beatty, Arthur Penn, Peter Bogdanovich, Roman Polanski, Robert Altman či William Friedkin. Druhou generaci – zastřešovanou hlavně největším z egomaniaků Francisem Fordem Coppolou – pak reprezentují převážně posluchači filmových škol jako Peter Schrader, Martin Scorsese, Terrence Malick, George Lucas či Steven Spielberg.
Na skupiny jsou pak napojeni producenti (Schneider, Evans, Corman), magnáti (Bluhdorn), manželky/milenky, herci/herečky, scenáristi – a dílem stranou stojí outsider Hal Ashby a filmová kritička Pauline Kaelová. Ze čtrnácti kapitol je jedenáct členěno podle téhož vzorce. Na začátku se in medias res rozvíjí nějaká situace a vytvoří příčinný rámec. Následuje dílčí portrét některého z hrdinů a po něm mnohem rozsáhlejší hlavní portrét jiného, přičemž někdy najdeme jen ten hlavní – a nakonec se střídají vstupy do paralelních sérií událostí.
Oněch jedenáct kapitol postupně detailněji představuje Beattyho, Rafelsona, Schneidera, Altmana, Bogdanoviche, Evanse, Coppolu, Ashbyho, Friedkina, Scorseseho, Spielberga, Schradera a Lucase. Jejich životní osudy pak tvoří základ příčinných řad, na které jsou navázány stovky dílčích příběhů, událostí a epizod, propojených s desítkami dalších postav. Buduje se tak síť vzestupů a pádů, úspěchů a selhání, přátelství a nepřátelství, lásek a nenávistí. Román v sobě mísí skrytý obdiv k romantizovanému rebelství umělců a skrytý odpor k systému, v němž působili.
Úskalí románu je v tom, že si (byť iluzorní) odstup dokáže udržet jen těch jedenáct kapitol, než vzorec i distanci opustí a začne posuzovat a lamentovat. Biskindovy snahy o interpretaci děl jako Vymítač ďábla či Apokalypsa jsou jen směšné, nicméně jeho pokus o evaluativní přístup k samotným tvůrcům, dílům a období je vysloveně trapný. Každopádně se tím jako spisovatel odkopává, ze zdánlivě objektivního vypravěče se stává vypravěčem otevřeně subjektivním, ironickým a k některým svým postavám vysloveně nenávistným.
Jeho vztek míří na Lucase, ale především na Spielberga. Zatímco Lucas začínal jako umělecký tvůrce s THX 1138, ale nechal se zkazit penězi, Spielberg byl podle Biskinda ve své nedospělé naivitě zkažený odjakživa. Nepočítal se za umělce, vzhlížel k třídním nepřátelům (Zanuck, Sheinberg) a úspěch jeho děl zabil Nový Hollywood. Angažovaný vypravěč v posledních kapitolách nutí čtenáře vnímat svět díla v jasně rozložených morálních a estetických hodnotových vzorcích.
Po jedenáct kapitol udržovaná síť paralelismů a souvislostí mezi událostmi, epizodami, jevy a osobami se v posledních třech kapitolách Biskindova opusu rozpadá, těká od tématu k tématu, od osoby k osobě… či naopak dlouho a popisně lpí na jednom tématu (Apokalypsa) a jedné osobě (Coppola). Problém je navíc v tom, že příval špíny naházené na postavy v průběhu celé knihy byl příliš intenzivní a stavěl čtenáře do distancované pozice, kdy se s postavami šlo jen obtížně identifikovat (spousta násilí, drogy, arogance, psychický teror, vydírání).
Proč problém? Je totiž ironické, pokud pak vypravěč po čtenáři chce, aby stejně jako on štkal za tím fascinujícím obdobím – když tento pár set stran nesledoval filmy, nýbrž byl nucen absolvovat vše, co s nimi či jejich tvůrci údajně souviselo. Kdybychom měli knihu brát nejen jako působivý fikční obraz lidských slabostí a selhání, nýbrž coby obraz skutečné historie, jeví se Nový Hollywood jako děsivé panoptikum psychotiků a sociopatů – což je způsobeno především tím, že pozitivní bylo z obrazu jednoduše vymazáno a zůstalo jen skandální.
Biskind ohýbá dějiny tak, aby udržel svou vizi velkých tvůrčích osobností naplňujících romantická klišé o (sebe)destruktivně rozháraných uměleckých duších – které očividně obdivuje. Naopak lidi, kterými opovrhuje – v čele se Spielbergem – jsou shazováni v těch oblastech, kde jiní u Biskinda vládnou: nerozhodnost a mírnost ve vztahu k ženám, k sexu, k násilí. Spielberg je zesměšňován jako prodejný, naivní a esteticky retardovaný klučík, zbytek je monumentalizován jako chlapácká svita… která se jen nedokázala včas zastavit.
Selektivita ztvárnění Nového Hollywoodu se navíc netýká jen soukromí jeho reprezentantů, ale i šíře záběru – vynechává tvůrce a filmy, které nehrají do karet. S výjimkou (v lepším případě) několika krátkých zmínek se ignorují mimořádně vlivní tvůrci jako Woody Allen, Mike Nichols, Sam Peckinpah, Sydney Pollack nebo John Schlesinger. Proč? Pravděpodobně proto, že nebyli úzce napojení na kruhy, které Biskindovi umožňují číst dějiny jako soubor všeho propleteného se vším.
Filmy Woodyho Allena jsou pro Biskindův přístup asi příliš nonkonformní, Nicholsovy subtilní, Peckinpahovy nezapadají do vzorců, Pollack pracoval s opovrhovaným Redfordem a u Schlesingera možná vadila jeho homosexualita: ačkoli je totiž Biskindův „román“ často oplzlý, vulgární a křiklavě skandální, homosexualitě se úzkostně vyhýbá, jako by homosexuálové v dané době snad ani neexistovali. Pravděpodobně to nejsou skutečné důvody, ale absence těchto tvůrců zaráží a ještě více zpochybňuje už tak pochybný přístup.
Biskindův apel je navíc elitářsky dogmatický – v podtextu otevřeně říká: „Všichni přece víme, jaké umění je dobré a jaké je hodno opovržení, že?!“ Nedokazuje, tvrdí. Najdeme u něj spousty a spousty tvrzení, ale jen minimum důkazů. Česká verze tento dojem ještě posiluje, když z jakýchsi naprosto nepochopitelných důvodů ignorovala 34 stran poznámkového aparátu v původní verzi, takže kniha ztrácí i ty zbytky možné historické hodnoty.
Jak jsem řekl výše, zatímco pro zasvěceného čtenáře může orální historie zodpovědět některé dílčí otázky a bílá místa, takto vytržena z kontextu je z hlediska laika pro historické poznání daného problému v důsledku dezinformující a škodlivá. Bezstarostní jezdci, zuřící býci v tomto ohledu nejsou pro českého čtenáře v žádném ohledu vhodná kniha a zbavena poznámkového aparátu jde rétoricky ve stopách knížek nepokrytě bulvárních příspěvků typu Hollywood včera a dnes (vyšla u nás v devadesátých letech).
Lze ji nakonec číst vskutku jen jako historický román, který toho o skutečné historii občas neříká o moc víc než Tři mušketýři (a jejich pokračování) – a to je třeba mít stále na paměti. Stejně jako fakt, že Athos, Porthos, Aramis a D’Artagnan byli přes výstřelky sympatickými hrdiny, zatímco v Bezstarostných jezdcích, zuřících býcích to lze říci jen o málokom… Ze všeho nejvíc bych vám ale doporučil obrátit se na některou z těch výše uvedených anglicky psaných knih, případně na zmíněné Dějiny filmu, které toho na několika desítkách stran řeknou nesrovnatelně víc a přesněji než Biskindova kniha na více než čtyřech stovkách stran.
