Aktualizace nadvakrát: Sherlock versus (fikční) svět

Britský seriál Sherlock vyvolal řadu diskuzí o aktualizovatelnosti fikčních postav, které se poprvé objevily ve fikčním světě, který je svou historickou podobou už značně vzdálený tomu našemu.  Pokud přitom hovořím o „aktualizaci“, mám vlastně na mysli oba teoretické významy toho slova, jak se objevovaly v textech pražského strukturalismu (u Jana Mukařovského či Bohuslava Havránka): (a) přizpůsobení historické látky současným hodnotám, (b) ve smyslu blízkém formalistickému pojmu ozvláštnění, tedy – řečeno Havránkovými slovy – coby užití uměleckých „prostředků takovým způsobem, že samo budí pozornost a je přijímáno jako neobvyklé, jako zbavené automatizace, deautomatizované“ (in Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura). V následujícím textu se pokusím vysvětlit, z jakého důvodu je vlastně pro Sherlocka Holmese jako fikční entitu velmi důležité, aby byl aktualizován v obou popsaných významech toho slova – přičemž odpověď na tuto otázku může být částečně i jednou z důležitých odpovědí na to, proč vyvolal tento britský seriál takový rozruch.

Sherlock Holmes je každopádně jedna z těch literárních postav, které se dávno vymanily z omezení svého původního fikčního světa. Sherlock se stal součástí souboru společensky relativně sdílených znalostí, který bych mohl nazvat encyklopedií aktuálního světa. A byť si každý z nás z této obecně sdílené encyklopedie vybírá do své vlastní kulturní encyklopedie jen něco, encyklopedické heslo „Sherlock Holmes“ ve své „kolektivní“ podobě představuje svého druhu veřejný majetek, který už dávno není vázaný na znalost předlohy Arthura Conana Doyla – nehledě na řadu Sherlockových „neoficiálních“ knižních životopisů. Pravidelně ovlivňuje řadu dalších fikčních postav (George Smiley, Gregory House, Adrian Monk, Lisbeth Salanderová atd.), kteroužto znalostí ale jen sotva někoho ohromíte, protože každý přece tak nějak naprosto přesně ví, co je Sherlock zač – a co naopak zač není.

Je to detektiv, respektive detektivní konzultant s extrémně rozvinutými pozorovacími a vyvazovacími schopnostmi. Nosí loveckou čapku, bafá z dýmky, hraje na house, ale hlavně je v pozdním středním věku a poněkud usedlého charakteru. No ne…?! Když se do kin před dvěma lety dostal film Sherlock Holmes, který ukázal Sherlocka jako poněkud šíleného hrdinu, který svému příteli dr. Watsonovi ztrpčuje život a nejde pro ránu daleko, obvyklá reakce „majitelů encyklopedického hesla“ byla odmítavá. Herecké pojetí Roberta Downeyho jr. přitom nemá k literárnímu předobrazu nijak daleko, ba naopak spíše blíž než většina dosavadních audiovizuálních ztvárnění – ale kdo by si to ověřoval? Pravda, svět kolem Sherlocka samotného zejména ve druhém díle filmu ten literární vskutku připomíná jen minimálně a svým vyzněním doylovská je snad jen finální scéna mezi Sherlockem a Moriartym – ale to už si snad vůbec nikdo neověřoval. A pak se roku 2010 objevil seriál TV stanice BBC: Sherlock.

Dění posunul do současnosti, zvolil progresivní stylistické i vyprávěcí postupy, původní povídkové a románové verze zkombinoval do komplikovaných sítí motivů a z hlavního hrdiny udělal lehce autistického nerda, jehož genialita je „vyvažována“ sociální retardací. Watson není přihlouplý přihrávač, bytná Hudsonová je svérázná babka, komisař Lestrade se z ješitného vola změnil v charismatického vyšetřovatele a homosexuální pnutí mezi hrdiny se stalo součástí významové hry. Jinak řečeno, majitelé zmíněného hesla měli všechny důvody seriál zavrhnout jako rouhačskou slátaninu – avšak nastal přesný opak. Sherlock se ukázal být jednou z nejdiskutovanějších audiovizuálních událostí a mnozí jeho fanoušci prošli antikvariáty, aby objevili původní předlohu. (Sám několik takových znám.)

V následujících odstavcích budu odvíjet argumentaci především od druhé řady, která totiž sice převzala globální organizaci první řady, ale zároveň tuto zásadním způsobem učinila objektem další aktualizace (ve smyslu ozvláštnění) – zatímco první řada ustavovala Sherlocka Holmese jako pozitivního hrdinu, druhá naopak postupně zesilovala kontrast mezi jeho schopnostmi a slabostmi.

Kdybych měl uvažovat o nejradikálnějších způsobech ozvláštňující aktualizace, jistě by stálo za to analyzovat, jakými postupy se kombinovaly dějové vzorce původních povídek do koláží nových (případně k původním spíše analogických než adaptačních) příběhů v současnosti, přičemž zůstaly zachovány důležité významy. Tyto významy mohou mít i podobu důrazu kladeného na fakta, jejich spojování do nečekaných souvislostí a ohromování vyvozovacími schopnostmi dosud nezainteresované osoby. V důsledku by pak daly rozebírat sebeuvědomělé stylistické a vyprávěcí postupy, kdy se Sherlockovo těkavé a rychlé uvažování i vnímání okolního světa promítá do stylisticko-narativního uspořádání každé epizody, a zároveň každá epizoda podléhá žánrovému rámci, do něhož je zasazena. V druhé sérii jsou to rozpustilé milostné drama dvou geniů, hororové hrátky s vnímáním reality, paranoidní thriller. Konstantní pak zůstává jen trpělivý Watson…

Aby se koncept nevyčerpal, podléhají navíc obě řady témuž konceptuálně naopak rozrůzněnému vzorci vlastní organizace: vysoce formálně stylizovaná první epizoda/hravě braková druhá epizoda/dějově členitá a přepisující se třetí epizoda. Domnívám se ovšem, že si při vysvětlení důležitosti a „komentovanosti“ seriálového Sherlocka nevystačíme s aktualizací ve formalistickém smyslu ozvláštnění. Tedy ve smyslu, kdy se nám povědomé a zavedené postupy ukazují v nějaké deautomatizované, neobvyklé, a proto esteticky vzrušující podobě. A proto se místo analýzy stylu a vyprávění tohoto výjimečného seriálu, na kterou jistě bude ještě někdy čas, chci soustředit na aktualizaci ve druhém slova smyslu: Sherlock je vyjmut ze světa viktoriánské Anglie, a zasazen do světa podobného naší současnosti – světa automobilů, masmédií, všudypřítomného internetu a mobilních telefonů. Tento umělecký krok je pak podle mého důležitý argument v diskuzi, proč je ten nekonzervativní Sherlock sakra tak úspěšný.

Zaměřme se na vztahy uvnitř fikčního světa – a zároveň neztrácejme ze zřetele svět, ve kterém žijeme. Pracuji totiž s tezí, že základní, ba určující rys Sherlocka Holmese jako fikční postavy nespočívá ani tak v jeho dedukční metodě (tedy v singulární vlastnosti příslušející jen a pouze jemu samotnému). Spočívá  především v jeho hodnotovém i intelektuálním vyčlenění ze světa, který obývá – a v důsledku v konfrontaci s jinými postavami, které tyto hodnoty a intelektuální normy fikčního světa reprezentují (a tedy ve způsobu, jak se singulární vlastnost váže na singulární vlastnosti postav dalších). Holmes je postava, která (a) vysoce specificky uvažuje, (b) určitým způsobem postupuje, (c) se ke svému okolí o a světu na základě prvních dvou předpokladů nějak konkrétně vztahuje, a (d) zároveň je tímto světem vnímána a posuzována v souvislosti s měřítky, ze kterých se sama vymyká.

Lze předpokládat, že čím snáz se příjemce knihy/filmu/seriálu dokáže na tento svět významově napojit (v rovině vědění, uspořádání společnosti, techniky, zákonů, urbanistiky atd.), tím bude Sherlockovo vydělení se z něj pochopitelnější, atraktivnější a působivější. Jinými slovy, čím více se bude příjemcova kulturní encyklopedie podobat encyklopedii fikčního světa (tedy znalostem postav), tím více bude tento schopen podchytit, v čem všem se od ní Holmes odlišuje. Tvrdit, že Holmese nelze z viktoriánské éry vyjmout, je jistě platné, pokud mluvíme o maximální sémantické podobnosti příběhu původního a příběhu adaptovaného. Ovšem – tento fakt je pouze výsledkem divákovy nepružnosti a lpění na zachování statusu quo. (Asi jako když malý Martínek zarputile opravuje svou babičku při vyprávění pohádky na dobrou noc, že takhle to přece nebylo, že to minule říkala trochu jinak a ať to řekne správně.)

Původní literární Sherlock nežil ve fikčním světě viktoriánské Anglie proto, že by to bylo důmyslné umělecké rozhodnutí na podobném principu, na základě kterého Maximus Decimus Meridius (Gladiátor) jednoduše nemůže jako fikční postava žít nikde jinde než ve starověkém Římě a Rytíři kulatého stolu by jen těžko mohli bojovat o svatý grál ve starověkém Egyptě. Ne, literární Sherlock žil v Anglii konce 19. století, protože (a) v ní žil a psal Arthur Conan Doyle, (b) v ní jeho povídky a romány konzumovali jejich první čtenáři. Vzhledem k výše řečenému – tedy že čím více se bude příjemcova kulturní encyklopedie podobat encyklopedii fikčního světa, tím více bude tento schopen podchytit, v čem všem se od ní Holmes odlišuje – šlo tedy o nejrozumnější krok, jaký mohl Doyle učinit. Kdyby antický Sherlock ohromoval čtenáře na základě matematického, biologického či fyzikálního poznání ve starověkém Řecku, pravděpodobně by se čtenář vysmál jeho „naivitě“ (zkuste si přečíst Aristotelovu Fyziku) nebo by Sherlockovým myšlenkovým postupům nerozuměl natolik, aby jeho schopnosti (d)ocenil.

Zatímco tedy Sherlock Holmes jako fikční postava více a více „zahníval“ ve spíše historických či dobrodružných než intelektuálně vzrušujících adaptacích, původní „sherlockovský vzorec“ dlouhá desetiletí přežíval jen v přenesených holmesovských entitách typu agenta Smileyho (v Le Carrého románech), dr. House či sociopatky Salanderové (v Larssonově románové trilogii). U těchto postav se Sherlockova genialitu kombinovaná s větší či menší asociálností aktualizovala (historicky, nejen umělecky) v souvislostech současného vědění – Smiley přelstí nejlepší agenty studené války, House kombinatoricky využívá nejnovějších znalostí v diagnostice, u Salanderové se propojuje dokonalá paměť, matematická genialita a extrémní technická gramotnost. Sherlock nicméně převzal původní model v širších souvislostech a především výrazně aktualizoval hrdinovy mentální dispozice v kontextu světa podobného naší současnosti. Třebaže se ve třetí epizodě první řady naráží na Sherlockovu legendární astronomickou neznalost (viz román Studie v šarlatové), je to jen trik…

Literární Sherlock své znalosti pečlivě filtruje: „Věřte mi, jednou se stane, že každá nová vědomost vám vypudí z paměti něco, co jste si kdysi zapamatoval. Proto člověk nesmí dovolit, aby neužitečné věci vytlačily věci užitečné“ (Studie v šarlatové, druhá kapitola).

Ten seriálový však ve skutečnosti znalosti nefiltruje. Jeho schopnost uvažování je naopak doslova hypertextová: celý internet v jedné mysli, v níž rychlost synapsí dalece přesahuje možnosti nejen libovolného člověka, ale i libovolného počítače, protože na rozdíl od umělé inteligence dokáže vytvářet vztahy mezi zdánlivě nesouvztažnými jevy. Zatímco v první řadě Sherlock ještě občas sáhnul po internetu na mobilu, ve druhé řadě se čím dál více mění v intelektuálního superhrdinu a po telefonu hmátne jen sporadicky (pokud nejde o SMS). Tento krok může být pro leckoho nepřijatelný, protože z hravé kriminální fikce se přesouváme do roviny fikce superhrdinské. Sherlock už není jen epistemický cizinec svého světa, kdy ví víc než všichni ostatní. Je spíše aletický cizinec, neb přesahuje hranice toho, co se v jeho (fikčním) světě považuje za (ne)možné.

Pokud ve Skandálu v Belgravii ještě někoho popudilo, že Sherlock z pohledu na nahé ženské tělo určil přesné míry, v Psech baskervilských už scéna s „palácem mysli“ jasně potvrdila hypertextovou povahu Sherlockova vědění. Na té je v kontrastu s rovněž hypertextovým Moriartym postaven celý Reichenbašský pád. Superhrdinové na opačných stranách zákona pak už nehrají jednu šachovou hru, ale krok každého z nich je svého druhu dokončenou partií, která už do sebe zahrnula všechny možné tahy. Jenže zatímco si komiksový superhrdina vystřelující pavučiny, ovládající počasí či měnící se v zelené monstrum vysluhuje obdiv ke svým fyzickým možnostem, s extrémně chytrými lidmi je to složitější. Proč? Na odiv dávaná inteligence provokuje a vyvolává nedůvěru. (Pouze dohad, ale podle mě platný.)

Tento princip jsme mohli vidět v méně extrémní podobě uplatněný i u ostatních zmíněných postav – Smiley je osamělý a nedůvěřivý, House osamělý a nesnesitelný parchant, Lisbeth paranoidní, se značně modifikovanou morálkou a sklony k násilnostem. Čím chytřejší tedy seriálový Sherlock je, tím lidsky slabší musí pro udržení rovnováhy být – nejen nesnesitelný, ale skutečně slabý. Zatímco první řada budovala mýtus neomylného génia, druhá řada mýtus boří tím, že jeho genialitu vyvažuje slabostí a zranitelností: když se zamiluje (Skandál), když se bojí (Psi) – a když zjistí, že jeho informační moc je nakonec přímo úměrná tomu, jak silná je podpora jeho přátel, bez nichž se může velmi snadno stát jen štvancem (Pád).

Obratem se ale vracíme k estetice, protože podobný psychologismus by se mohl snadno stát banálním, kdyby ovšem Sherlock nepředstavoval důmyslnou a otevřenou hru se stylem a strategiemi vyprávění, jehož jednotlivé roviny se zmnožují, překrývají a přepisují v až závratné dynamice – a každá epizoda úplně jinak. V důsledku se tak ukazuje, že Sherlock Holmes jako progresivní současná postava musí odpovídat oběma popsaným výrazům slova aktualizace – historickému i estetickému. Jen díky historickému je schopen diváka plně ohromit svou intelektuální výlučností a jen díky estetickému je schopen tento poněkud mechanický proud geniálních myšlenkových výtoků učinit ozvláštňujícím jak ve vztahu k samotnému literárnímu předobrazu, tak ve vztahu k jiným současným uměleckým dílům.

Filmový Sherlock Holmes pohořel, když se pokusil historickou aktualizaci vynechat a nabídnout alternativní „steampunkovou“ verzi Británie 19. století, čímž ale Holmese zbavil jeho potenciálu intelektuálně výlučného jedince a degradoval ho především na „deduktivního rváče“. Většina dosavadních filmových i seriálových Holmesů sice zachovávala Holmesovu intelektuální výlučnost, ale činila tak v kulisách historické fikce a dobový divák spíše mohl věřit v tuto výlučnost, než by ji skutečně pociťoval (snad proto, že má dost vágní ponětí o rychlosti drožek, rozestupech vlakových sloupů či normách oblékání v různých společenských vrstvách v 19. století). Seriál Sherlock místo toho úspěšně navázal na dlouhou tradici nepřímých sherlockovských adaptací, učinil ho současným hrdinou (a zároveň pro současného diváka dostatečně okouzlujícím i odporným zároveň) a důmyslně využil nejprogresivnějších estetických postupů i vzorců, s nimiž televizní seriály za posledních deset až patnáct let přišly - a ozvláštnil je. Důkladné analýze formálních aspektů Sherlocka, které jsou podobně vzrušující jako proměna Sherlockovy postavy jako takové, se ale budu věnovat až příště.

PS: Možná by chtěl někdo proti-argumentovat Jménem růže. Mohl by říci, že Vilém z Baskervillu je očividně sherlockovská  postava, a přitom se děj odehrává roku 1327 v nejmenovaném benediktýnském opatství na severu Itálie - a tudíž moje argumenty neplatí. Je ale důležité si uvědomit, že kniha je psána z pozice současného (román začíná roku 1968 a vyšel o dvanáct let později), byť fikčního "Umberta Eca" (o němž píše skutečný Eco), který rekonstruuje a převypravuje události z náhodně nalezeného, a vzápětí ztraceného rukopisu jistého mnicha Adsona z Melku. Vilém je pak touto optikou očividně intelektuálně i sociálně vyčleněný ze svého světa - jde o renesančního člověka ve středověkém opatství, o němž obdivně píše nijak zvlášť bystrý mnich (v jazyce "rekonstruovaném" současným učencem), který tuto Vilémovu výlučnost ještě potvrzuje. Mnou popisovaný sherlockovský koncept tedy v románu najdeme, nicméně obráceně - čtenář rozumí více Vilémovi/Sherlockovi než světu, může s ním prožívat boj se středověkou omezeností a dogmatičností. Samotné vyřešení záhady je podružné, přičemž Vilém k němu dojde pomocí mylných hypotéz i úsudků. Umberto Eco tak učinil v jistém aspektu podobný obrat jako seriál Sherlock - koncept SH prošel  i v jeho případě dvojí aktualizací.