Z filmových sérií započatých po roce 1990 patří řada filmů o tom, že žádná šance není nulová a žádná mise nesplnitelná, mezi mé nejoblíbenější. Od jiných vynikajících hollywoodských sérií jako tři „bournovky“ nebo první dva nolanovští Batmanové, které víceméně svůj koncept rozvíjejí a precizují, odlišuje totiž Mission: Impossible zvláštně variabilní škála způsobů, jimiž byl jeden koncept postupně uchopován.
Díky technicky preciznímu vydání
čtveřice „nesplnitelných misí“ v blu-ray formátu, distribuovanému u nás firmou MagicBox, jsem měl možnost na všechny filmy po letech kouknout
během jednoho dne, efektivněji je porovnat – a uvědomit si třeba paralelu
s Jamesem Bondem. Rozhodl jsem se detailněji zaměřit zejména na relativně
zatracovaný druhý díl, jemuž časový odstup překvapivě pomohl a zvýraznil jeho
historickou pozici, byť vlastně leží mimo kvality série jako takové.
Televizní původ
Před ní samotnou byl televizní
seriál a ne jeden, nýbrž dva. Seriál Mission: Impossible z let 1966-1973 a
stejnojmenný seriál z let 1988-1990, který už běžel svého času i na
televizi Nova pod názvem Nulová šance. Oběma IMF (Impossible
Mission Force) týmům šéfoval Jim Phelps v podání Petera Gravese, který se také jako jediný objevil v obou verzích. Vzorec uspořádání epizod byl jednoduchý,
efektivní a napříč těmi takřka pětatřiceti lety se vlastně nezměnil.
V prologu se nastínilo
pozadí případu. Po znělce nastoupil Jim Phelps a dostal instrukce k misi,
jejíž splnění se zdálo být mimořádně obtížné. K dispozici měl tým agentů, z
nichž každý byl nějak specializovaný, všichni umeli pracovat
v utajení pod různými identitami, mluvili řadou jazyků a vládli schopností
neuvěřitelně operativně a logicky reagovat na nečekané podněty v průběhu samotné
operace, která byla uspořádána jako složitá šachová partie.
Jinak řečeno, tým po zadání naplánoval
strategii, jejíž realizace pak zabrala většinu epizody, která nejčastěji
končila tím, že padouchům došlo, co se kolem nich sehrál. Tým se přitom již odmaskovaný sešel na jednom místě a se zadostiučiněním sledoval jejich pád. Oba
seriály byly značně odpsychologizované a každá postava skutečně plnila
v rámci přesně naplánované akce úlohu právě oné šachové figury, jejíž tah je sladěn
s pohyby figur ostatních. Seriál jednoduše stavěl na předpokladu, že je opojné
sledovat vycházející plány.
Lze se ovšem ptát, proč se první
seriál dočkal sedmi sezón, zatímco druhý seriál jen dvou – a proč se mu filmové
verze dostalo až po letech. Má to co dělat s řadou aspektů (včetně proměny
estetických nároků v televizi), ale především zřejmě se samotným špionážním žánrem.
Ten v 60. a 70. letech prodělával největší rozkvět – a naopak sklonek 80.
let a s ním související konec studené války činil tajné agenty značně
nemódními.
Bond/Hunt
Není tak zřejmě jen shodou okolností, že dočasný konec Mission: Impossible vlastně těsně následoval po
dočasném konci Jamese Bonda – a že oba špionážní fenomény čekaly na přelom let
1995/96, než se vrátily. S návratem ovšem přišla i změna v přístupu tvůrců obou děl k vlastním tradicím, zakotveným ve fikčních světech variujících hodnotové vzorce skutečného světa bběhe studené války. A tato změna pristuou nabyla v obou
případech takřka macešské až rouhačské podoby – přičemž hrdinové obou "návratů" se definovali jako atletičtí individualisté v duchu žánrové hollywoodské fikce 90. let.
(Vsuvka – je kuriózní, že roku
1996 šel do kin i snímek Skála, který jak z Jamese Bonda, tak
z Mission: Impossible značně čerpal.)
Těch společných znaků je víc –
Bond musí ve Zlatém oku spolupracovat s Rusy, zatímco největším padouchem
je nejbližší přítel z britské tajné služby. Ethan Hunt musí v první
filmové Mission: Impossible spolupracovat s grázly, zatímco největším
padouchem je nejbližší přítel z americké tajné služby. Bondovi se vysmívá
nová šéfová M v MI5, Huntovi nevěří jeho šéf ze CIA. Vytahuje se Bondova
rodinná minulost, vytahuje se Huntova rodinná současnost a mohl bych
pokračovat.
V případě Mission:
Impossible šlo vlastně o přímý rozchod s konceptem seriálu, kdy je
v prvních pětadvaceti minutách vyvražděn víceméně celý IMF tým. Ethan Hunt
se stává zarputilým psancem a odhaluje spiknutí ve vlastních řadách (což je podobné,
jako by se Lassie ve filmové verzi odmítla vrátit a Maggie Simpsonová prožívala
pubertu). Vytvoří si nový tým, ale prim v něm hraje Hunt – a opojná scéna
průniku do centrály CIA tvoří jen část filmu, tedy nástroj vyprávění, nikoli jeho
páteř.
Od týmu k individualitě…
Produkční snaha vytvořit
z Ethana Hunta nového Jamese Bonda, který ale nebude zatížený tradicí
několika desítek filmů, románů a komiksů, se očividně promítla i do následující
M:I 2. Tam už ale série zcela opustila schéma přísně logicky vystavěné
zápletky a špionážních her a jediná „týmová“ scéna filmu se tak pouze jeví. Oba
Huntovi spoluhráči jen čekají, až z přísně hlídané budovy vyleze, dokonce
s ním ani nemohou komunikovat.
Zápletka M:I-2 se hlásí
k bondovskému schématu v podobě, v jaké ho sama 007 série opustila
společně se stárnoucím Rogerem Moorem. Zákeřná chemická zbraň, neohrožený
superhrdina, velezákeřný superpadouch (opět z vlastních řad), šílené
kaskadérské kousky a vnadná přítelkyně, která našeho hrdinu pudí k šíleným
činům a časově sešněrovává vyprávění neodvratným deadlinem. M:I-2 naivitou své
zápletky potěšila jen málokoho, ovšem jak vysvětlím dále, její síla je někde
jinde.
Zdálo se, že série už nemá co
nabídnout. Hunt se však vrátil – a to až roku 2006. Tentokrát v revidované
podobě, kdy od atraktivních superkousků přecházel zpět ke strukturované
zápletce a od superpadouchů k tajné službě. Ani tady ale pojítko
s Bondem nemizí, protože dojem vyprázdnění a smrti konceptu nastal
s Dnes neumírej v roce 2002 i u něj a také on čekal až do roku 2006
na Casino Royale – v revidované podobě a v návratu ke
špionážním kořenům.
…a od individuality k týmu
…a od individuality k týmu
M:I 3 reprezentuje postupnou
cestu zpět k seriálové tradici, a to nejen v opětovně kladeném důrazu
na tým, na který se musí Hunt ve svém boji se systémem (dílčím padouchem je
znovu někdo z domácí špiónské svity) spolehnout, ale hlavně ve struktuře
vyprávění. Ve filmu se dá velmi snadno vysledovat pravidelný rytmus střídání
„epizod“ spojovaných dílčími vítězstvími, prohrami nebo napínavými konci, po
kterých následuje několik minut vysvětlujícího nebo matoucího
"znovu-úvodního" dialogu.
Zatímco ale M:I 3 ještě stále
udržuje kontinuálně rozvíjenou individuální a týmovou linii akce, letošní
Mission: Impossible – Ghost Protocol učinila radikální krok a celý film uspořádal
jako sérii přísně kolektivně realizovaných misí (přičemž i tentokrát jsou
členové týmu systémově v ilegalitě), které mají jednotící rámec boje proti
padouchovi. To je sice značně inovativní a esteticky odvážné, ale při využití
na poli celovečerního filmu má tento přístup svá úskalí, jak jsem popisoval na blogu tady.
Všechny čtyři filmy bezesporu představují
experiment s možnostmi vyprávění, souběžným rozvíjením paralelně
probíhajících událostí, zhušťováním a roztahováním času. To platí i pro druhý
díl, který ale směřoval svoji pozornost jiným směrem než k rozvíjení
zápletky – využíval totiž její rozvolněnosti naopak k experimentování se
stylem. A právě filmařská řešení jednotlivých výzev představují nejpodnětnější
složku všech čtyř snímků, kterou se odlišují od jiných sérií… a druhý díl
zvlášť.
Stylistické vlivy…
V souvislosti se stylem (tedy
systematickým využitím nějakých technických a uměleckých postupů) si totiž zaslouží
detailněji rozebrat právě onen zatracovaný druhý díl. Ano, z hlediska
logiky návaznosti filmu na zavedenou franšízu „Nulové šance“ jde značně mimo. Působí,
jako by někdo vzal zamítnutý bondovský scénář a vložil do něj Ethana Hunta,
zadání mise a dva členy týmu (ale ne v míře, která by přesahovala způsoby,
jimiž spolupracuje s různými kolegy sám Bond). Ovšem!
Na stylu všech M:I filmů se
podepsaly rukopisy jejich režisérů: Briana De Palmy (který uplatnil bohaté
zkušenosti s narativně-stylistickými hříčkami á la Alfred Hitchcock), J.
J. Abramse (jenž čerpal z vlastního špionážního seriálu Alias) nebo Brada
Birda (žánrově blbnul ve výborných animácích jako Železný obr nebo Úžasňákovi).
Všichni zmínění ale vycházeli z amerického kontextu, amerických
filmařských tradic a amerického chápání hrdiny. Režisér dvojky John Woo je ale
úplně jiný případ.
…fenomén John Woo…
Dnešní generaci už možná jméno
Johna Woo moc neříká, ale tehdy šlo o jednoho z nejvlivnějších
hongkongských tvůrců (bez něj by třeba Matrix vypadal úplně jinak). V jeho
gangsterkách umíraly (v takřka baletně komponovaných záběrech i scénách) v dešti
kulek stovky lidí – a naše generace jeho filmy jako Killer či Hard Boiled
milovala. Wooova okouzlující kombinace filmů Sama Peckinpaha a Jeana Pierra
Melvilla představovala v 80. a 90. letech zásadní ozvláštnění estetiky
akčního filmu.
Wooovy hongkongské akční snímky
byly ale ve srovnání s Peckinpahem i Melvillem experimentálnější, v zobrazování mužů v heroických pozicích
i parťáckých vztazích „homoerotičtější“ (platonicky, ovšem) a ve fetišizaci
zbraní okázalejší. Na americké poměry šlo ale stále o levná a partyzánsky
natáčená díla. A v M:I-2 měl spoustu prachů, narcistického blázna Cruise
za produkcí i v hlavní roli, žádné osudové vyprávění a velká témata, která
by jej „omezovala“ jako třeba u Tváří v tvář – a takřka volné ruce
při realizaci.
Co jsme před dvanácti lety
nemohli plně posoudit, se ukazuje teď – M:I 2 je film, který stojí svým
filmařským stylem mimo západní filmařské tradice, okázale se vysmívá estetickým
normám a představuje totálně solitérní úkaz tvůrčí svobody, který není svázaná
americkým uvažováním, případně strachem z přepálenosti či přílišného
patosu.
…a anarchie em-í-dvojky
M:I-2 využívá obrovské kvantum
možností filmového média: zrychlené a zpomalené části záběrů, opakování stejné
akce několikrát za sebou, rychlé střídání širokoúhlých objektivů a
teleobjektivů, dlouhé záběry i rychlé montáže, barevné vzorce sladěné v pohybu
či sestříhané na hudební doprovod tanga, fetišizace tváří a těl (a to zdaleka
neplatí jen pro úvodní scénu Toma Cruise na skalách), případně strojů a zbraní
atd.
Paradoxem je, že wooovská baletní
estetika akce se nakonec vytratila pod diktátem norem promyšlené roztěkané akce
greengrassovské (Bournův mýtus) či anarchisticky stříhané akce bayovské
(Transformers). Sám Woo už nikdy neměl tak volnou ruku a všechny jeho další
akční filmy působily jako parodie vlastních postupů, zatímco M:I-2 svou
kontinuitou, nerealističností a extravagantním manýrismem představuje
v dějinách amerického akčního filmu unikum – příběh je jen nástroj stylu.
Všimněte si třeba u následujícího klipu, jak se střídají zrychlené záběry se zpomalenými, detaily s celky, na jedné straně velká blízkost a dynamika pohybu kamery v souladu s jedoucími muži a na druhé straně distancovaný a velmi pomalý pohyb kamery při snímání ženy na srázu atp. (A to v klipu není část, kdy vidíme střílejícího Hunta v opakované akci několikrát za sebou, když čas syžetem zobrazované fabule roztahuje přirozeně plynoucí čas ve fabuli).
Jistě, do série "dvojka" příliš nezapadá,
vyprávění nepatří mezi nejkomplikovanější (ačkoli lze ocenit práci
s deadliny) a k vývoji špionážního žánru příliš nepřispěl. Pro
estetické dějiny filmu je ale ve své nezřízené vzpouře vůči tradici
neviditelného stylu v hollywoodské kinematografii velmi důležitý.
Z tohoto hlediska má smysl ho nepřeskakovat, nezatracovat a naopak si
všímat, čím vším ozvláštňuje zkušenost s filmovým uměním – i když se vám
budou občas nad tím estétstvím kroutit prsty u nohou.
Čtyři filmy – čtyři Cruisové?
Několikrát se zdálo, že Ethan
Hunt se už nevrátí, ale nakonec jsme se vždycky dočkali a série dokázala
nabídnout nějaké ozvláštnění špionážního (č)i akčního filmu. Za těch šestnáct
let poskytla čtveřice tvůrců čtveřici různých způsobů, jak se
k legendárnímu seriálovému modelu postavit. A co víc, vždycky se vrátil i
Tom Cruise. Mission: Impossible ho zastihla na strmém vzestupu (1), na vrcholu
(2), během pádu (3) – a naposled při úspěšném pokusu o návrat na výsluní (4).
Mohli bychom sledovat řadu
nesplnitelných misí jako řadu nejdůležitějších záchytných bodů jeho kariéry od
poloviny 90. let, kdy se ze sex-symbolu měnil v mocného hollywoodského
hráče. Ale to by byla škoda, protože
všechny čtyři Mission: Impossible jsou vlastně dodnes výborné filmy – byť jeden
možná z trochu jiných důvodů, než z kterých se na špionážní filmy
s Ethanem Huntem, šílenými úkoly a komplikovanými plány koukáme. Sirka
hoří… doporučuji misi přijmout.
