Snímek 47 roninů je snadné odsoudit jako a priori nedůvěryhodnou „splácaninu“ japonské
historické legendy, japonských fantastických motivů a hollywoodských vyprávěcích
tradic. Ovšem právě neustálá oscilace filmu mezi těmito vzorci postupů podle mě
utváří dynamiku ozvláštňování, jež jej sice (přeneseně řečeno) staví trochu
mimo čas a prostor, ale zároveň ho činí jistou měrou nezaměnitelným a divácky lákavým.
A jestli má jít o exploataci tradiční japonské kultury pro západní publikum, pak se tak na úrovni doslovného významu neděje znatelně odlišným způsobem než třeba v Tygrovi a drakovi (kde se využívají mytické tradice s nádechem nadpřirozena) nebo Posledním samuraji (v němž reprezentant západní kultury proniká do specifické kultury východní… a pro změnu variuje Tanec s vlky, kde hrdina pronikal do indiánské kultury).
Jinými slovy, 47 roninů je ve vztahu k tradicím film citlivý (což se projevuje i v jeho konci), a zároveň ovlivněný klasickými hollywoodskými principy: (a) individualismem skrze psychologické definování postav, (b) příčinným řetězením vyprávěných událostí, (c) dvěma liniemi akce, z nichž jedna je pracovní a druhá milostná. Neumím si představit, jak by to asi dopadlo, kdyby se pokoušeli natočit film, jenž by bezezbytku šel ve stopách japonské de facto politicky založené legendy.
Za prvé
proto, že už nejméně čtyři vynikající adaptace této látky existují a všechny
musí být pro diváka nenavyklého na vzorce vývoje v japonské kinematografii
dost pomalé. (Koneckonců i této nejnovější verzi se vyčítá, že je příliš
statická a ukecaná… nechci vědět, co by titíž diváci řekli na Mizogučiho čtyřhodinovou
verzi z roku 1941, jež je samozřejmě boží, ale současně z velké části
snímaná v dlouhých statických záběrech.)
Za druhé si
zkuste představit, že by se titíž filmaři pokusili natočit proces s Miladou
Horákovou, životní příběh mistra Jana Husa nebo třeba legendu o Jánošíkovi. Cestou
nejmenšího odporu by bylo inspirovat se původními nosnými body příběhu – a zapustit
je do příběhu úplně jiného, jenž se jimi bude volně inspirovat a pokusí se přenést
základní významovou úroveň, třebaže v odlišných souvislostech. A přesně to
udělali tvůrci 47 roninů…
Nevím, kolik
kritiků snímku původní příběh zná nebo viděli některý ze čtyř zmíněných filmů (z roku1941 od Mizogučiho, z roku 1962 od Inagakiho, z roku 1978 od
Fukasakua a z roku 1994 od Ičikawy); z nichž doporučuji zejména první a třetí. Zkorumpovaný
představitel jednoho knížectví (Kira) urazí představitele jiného knížectví (Asano).
Asano v návalu rozhořčení z křivdy Kiru napadne a je odsouzen k sepukku
(obřadné samurajské sebevraždě), zatímco Kira unikne bez trestu.
Asanovi
samurajové se tak stávají roniny, samuraji bez pána – a ač by měli svůj úděl
potupně přijmout, případně se zabít, a tak jít za svým pánem, nespravedlnost
soudu nutí Asanovy samuraje jednat v rozporu s rozhodnutím šógunátu. Všechno
je přitom mnohem komplikovanější, protože za jejich rozhodnutími stojí kodex
cti, společenské závazky i politické pozadí. Řada jejich kroků je tak pro
západní publikum bez vysvětlení jen stěží čitelná.
Co se tedy
na nejnovější adaptaci látky může zdát jako nepochopitelné (zapojení
fantastických prvků) či kacířské (vytvoření důležité postavy z vyděděnce mimo
samurajský systém; tato se však může odlišovat od modelů jednání ostatních, může
nést tíhu rozdělení narativu na dvě linie akce a může se stát průvodcem po
světě pro západního diváka), jeví se z vyšší perspektivy jako série racionálně
vysvětlitelných tvůrčích kroků.
Ovšem co může
„šlapat“ v konceptu, nefunguje vždy ve filmu samotném a vyprávění trpí svým
očividným rozpolcením na dva hlavní hrdiny: na Oišiho (jenž je nosným motivem
původního příběhu, ale v první části filmu stojí stranou coby sice nejvýznamnější
ze samurajů, ale stále v pozadí mocenských her) a na Kaie (jenž je vůči
Oišimu paralelní a reprezentuje zaprvé most mezi japonským a nejaponským divákem,
zadruhé prostředek scelující odlišné poetiky).
V první
části filmu je tak Kai zdůrazňovaný, ovšem Oiši musí stát mimo centrum hlavního
dění… což znamená, že následně je třeba mimo centrum dění odsunout naopak Kaie
(vyslat jej do vyhnanství), čímž se veškerá pozornost zaměří na Oišiho, jehož
je konečně možné psychologicky definovat a objasnit jeho pohnutky i narativní cíle.
Nakonec se obě linie efektivně propojí
do příběhu s dvěma paralelními protagonisty, ovšem ta ruptura je ve
vyprávění palčivě znát.
Ač se tedy
tvůrci pokoušeli tradice spojit a narativní zkratky realizované skrze Kaie jsou
obvykle funkční (např. není nutné vymezovat samuraje jednotlivě, stačí definovat
některé z nich na základě jejich vztahu ke Kaiovi, jenž je naznačen třeba
jen jednou událostí, gestem či větou), jako vyprávěcí celek film působí méně
hladce než Tygr a drak (ten delegoval
západní narativní funkce na tradiční figury) nebo Poslední samuraj (který realizoval konvenční příběhovou kostru).
Naopak
veškeré fantastické prvky do vyprávění zapadají: obrovská zvířata západní
diváci dobře znají přinejmenším z Miyazakiho Princezny Mononoke, scéna v tajemném chrámě v tajemném lese
elegantně sceluje obě dosud spíše souběžné linie Kaie a Oišiho do jedné – a čarodějčiny
intriky připomínají spíše postupy Shakespearových her než postupy japonské narativní
tradice, díky čemuž srozumitelně kompozičně motivují události i kroky postav v
příběhu.
Na snímku je
žel vidět, že byl mnohokrát přepisován, přestříháván a přetáčen. V důsledku toho
(a) ani jedna z rozvíjených linií akce nepůsobí sjednoceně, (b) rytmus
filmu občas povážlivě kolísá. Divák by se jistě rád dověděl více o Oišim, více
o Kaiovi i více o Kirovi, který jako záporák stojí ve stínu své
čarodějnické pomocnice. A vyprávění naznačuje, že se divák více dovědět mohl,
kdyby (zřejmě a nikoli bezdůvodně) vystrašení producenti svolili k vyšší metráži.
Není divu, že všechny dosavadní verze 47 roninů měly přes dvě hodiny (s výjimkou záměrně emocionálně distancovaného Ičikawova filmu dokonce hodně přes), protože pro funkční vyvrcholení je třeba poznat nejen postavy, ale fungování celého fikčního světa. A navzdory ozvláštňujícímu splývání japonské historické tradice, japonské fantastické tradice a americké narativní tradice by větší prostor výrazně napomohl i této nejnovější verzi (nebo spíš „verzi“).
Rytmicky by
se možná více vyvážily dynamické akční sekvence s těmi klidnějšími (na
pomalejší sekvence třeba není čas se naladit, protože často nečekaně končí, díky
čemuž film působí paradoxně mnohem pomaleji), některé palčivě zkratkovité pasáže
by snad nabyly na srozumitelnosti (pravděpodobně existuje víc scén z Kaiova mládí,
velmi pravděpodobně existuje delší verze scény s plameny) a jednotlivé
samuraje by jistě bylo lze lépe poznat.
A dokud/pokud se nedočkáme delší verze na DVD, musíme si holt vystačit s touto složeninou nejen několika tradic, ale zejména různých představ o výsledné podobě filmu. Třebaže však jde podobně jako u hlavního hrdiny o míšence vykořeněného z tradic, stejně jako on je snad i proto hnedle o něco sympatičtější – a navíc se může pochlubit vskutku výbornými herci… u Keanua Reevese se asi se leckým neshodnu, u Hirojukiho Sanady budeme zajedno asi skoro všichni.
