Sylvester Stallone a Arnold
Schwarzenegger společně v jednom filmu, kdy jeden nebo druhý nemají jen
krátký štěk? Pro jednu generaci diváků dílem odkojených vlnou akčních filmů
osmdesátých let by to byl splněný sen… pár let zpátky. Už totiž vyrostla a postupně
vyrůstá i z nostalgie po hvězdném statusu svých stárnoucích hereckých
ikon, na niž tyhle návraty primárně spoléhají. Otevřeně nostalgičtí
Postradatelní (nebo Red) jsou přitom střídáni filmy, které méně staví na
sdíleném dojímání se nad starými zlatými časy a více na samotném příběhu. A ten
nakonec obvykle směřuje k deus-ex-machine-gun. A co Plán útěku?
Plán útěku je právě z tohoto
ranku, přičemž jeho příběh se opírá o klasická schémata vězeňských, útěkářských
a špionážních filmů. Hrdinou je do značné míry geniální Ray Breslin (ano,
Stallone hraje postavu s vysokým intelektem; ano, moc mu to nevěříte),
který napsal rozsáhlou studii o nedostatcích vězeňského systému. Tyto
nedostatky přitom rád testuje přímo v poli. Nechává se zavírat do
nejzabezpečenějších vězení a z těchto pak bez větších úskalí uniká,
přičemž jeho útěky jsou založené na promyšlené strategii, chladné logice a
schopnostem špičkového špiona, který prohlédne systém, uvidí díry a využije je.
Nepřekvapivě se nakonec dostane
do nerozlousknutelného vězení, což má ovšem dopad nejen na jeho ego, ale i na osobní
budoucnost. Je totiž zrazen a hrozí, že zůstane uvězněn navěky… Ke svému štěstí
se dá dohromady s jiným geniálním vězněm (ano, Schwarzenegger hraje
postavu s vysokým intelektem; ano, moc mu to nevěříte), který „umí sehnat
věci“ a představuje optimálního parťáka při útěku. Filmaři se přitom nejdříve
pokoušejí vystavět chladně logické základy Breslinovy práce, dát divákovi srozumitelný
návod postupu, a tak odhalit propracovanost hrdiny profesionální činnosti, ale…
pak přijde koncepční zvrat.
Jinak řečeno, Plán útěku vypráví
dva příběhy: za prvé příběh o útěku z vězení, za druhé příběh o cestě od
jednoho konceptu k jinému radikálně odlišnému. První dvacetiminutovka
funguje na principu detektivky: (a) vidíme Breslina ve vězení, odkud mistrně
unikne, (b) posléze šéfovi vězení do detailu objasňuje, kde byly díry
v systému, jak je objevil a jak mu napomohly k precizně promyšlenému
útěku. Co si z toho jako diváci odneseme? Předpokládáme, že tento model
vývoje (rozdělený dokonce na tři fáze správného a úspěšného útěku) bude po
zbytek filmu v extrémnějších podmínkách variován a rozvíjen.
To se však nestane, protože film jak
kdyby podobně jako Breslin přestával věřit, že by se dalo uniknout a utíká se
k tradičním metodám: od špionážní detektivky s efektními animacemi
útěkových fází ke starým dobrým schématům. Hlavní padouch je jak vystřižený
z bondovky (záliba v motýlech, nepatřičné kvádro, slizké jednání, zlý
humor, slovní hříčky, brutální poskok po boku) a osazenstvo věznice pak z klasického
vězeňského filmu, který má podobné tendence k figurkaření jako klasický
katastrofický film. Všechna vodítka pronesená o postavách nakonec najdou
uplatnění, žádná akcentovaná postava nezůstane bez funkce ve vyprávění, nechybí
samovazba, vzpoura a honění si eg.
Od konceptu daného Breslinovým
schématem se tak Plán útěku přesouvá k postavám, dialogickým výměnám,
hereckým osobnostem a jednoduchým narativním háčkům (mezinárodní terorista,
rodinné trauma). Symptomatická je pak scéna, která má divákovi říct, že Breslin
je pořád ten precizní taktik, když přesně popíše strukturu výměny stráží –
ovšem tato bezmála holmesovská pasáž nenajde uplatnění, protože na rozložení
stráží nakonec žádný plán vystavěn není. Všechny části plánu jsou totiž založeny
nikoli na logické taktice prohlédnutí slabin systému, ale na podivných
předpokladech, odhadech chování jiných postav a riskantních krocích
s pochybnými výsledky.
Ano, nakonec dojde
na deus-ex-machine-gun, ale v té době už se na jakékoli taktizování
dávno rezignovalo. Ocitli jsme se (cestou napříč postupnými přechody od jednoho
konceptu k jinému) v klasickém vězeňském útěkářském filmu s dějovými
motivacemi jak z osmdesátých let. Centrem zájmu již není postupně
rozvíjená zápletka, v níž postavy funkčně slouží jejímu celku, nýbrž
rozvíjení jednotlivých figur po poměrně jasných osách, kdy se těmto osám
přizpůsobuje celek zápletky. Podobný přechod je akceptovatelný jen díky
charismatu herců, kteří buď dobře znají své herecké limity (Stallone,
Schwarzenegger, Jones), anebo limity svých dvourozměrných postav (Caviezel,
Neill).
Plán útěku jen díky nim jakžtakž balancuje
na pomezí mezi ironickou poctou (herci) a mentálně zaostalou nápodobou
(zbytek). Cesta ke konvencím totiž působí jako únik z nedomyšleného
příběhu, kdy nikdo nepřišel na to, jak výchozí koncept dotáhnout do cíle. Tomu
napovídají rušivě a nerytmicky zapojované paralelní linie vyprávění (Breslinovi
parťáci, motiv Breslinovy minulosti), křečovitá snaha všechny motivy nakonec
zakomponovat do soudržného celku (na plážové scéně není ironického vůbec nic,
je prostě jen – s prominutím – blbá) a očividně nízký rozpočet, kdy super
vězení vypadá jako rozestavěné skladiště a celkově ten prostor nedává moc
smysl.
V důsledku tak nelze Plán
útěku doporučit nikomu jinému než právě divákům Postradatelných a Red, přičemž
ale tyto jsou mnohem promyšlenější, koncepčně soudržnější a závan okázalé
nostalgie je v nich sebeuvědoměle propojován s rozličnými filmařskými
tradicemi. Plán útěku je spíš bolestný střet současných tendencí
s tendencemi osmdesátých let, kdy se jednotlivé mody nedoplňují, pouze
střídají – a jeden je postupně nahrazován druhým. Pravda, díky úvodním dvaceti
minutám, ověřené funkčnosti určitých scén a snažícím se hercům to snesitelně
utíká. V kině je ale nyní tolik jiných dobrých filmů, že asi není třeba se
takto ohlížet do minulosti.
Spíš si nějaký starší film pusťte
– a pokud máte náladu na něco vězeňského a žánrově řízeného, můžete sáhnout třeba
po filmech jako Jsem uprchlý galejník, Útěk z Alcatrazu nebo třeba
Kriminál se Stallonem. Nehraje v něm sice génia, ale o to je to poctivější
než Plán útěku.
