Aby těch smutných zpráv a nekrologů nebylo málo, v sobotu v devětaosmdesáti letech zemřel David Cornwell alias John le Carré. On a Ian Fleming přitom nepředstavují pouze nejnetajnější britské tajné agenty, ale především nejvlivnější spisovatele špionážních románů... ač každý z nich stál na opačném pólu interpretací poválečné Velké Británie.
Le Carrého verze poválečné Velké Británie rozhodně nebyla mocná, viděl ji jako prorostlou mindráky vůči své vlastní minulosti i vůči současným Spojeným státům americkým a jeho tajní agenti měli do národních superhrdinů daleko. Mohli být sice vlastenci, ale iluzemi o své vlasti rozhodně netrpěli.
Vlády, tajné služby, studená válka i časy po ní byly v le Carrého pomalém, dílem procedurálním a dílem existenciálním pojetí žánru odpudivou špínou prostou dobrodružné romantiky. I na britské straně do ní zapojil spoustu parchantů a sami agenti u něj bývali jen loutkami v amorální mocenské hře.
Spíše než velké příběhy tak le Carré ve svém díle nabídl řadu střípkovitých miniportrétů slabých a chybujících bytostí. Vytvořil a rozvinul svého druhu špionážní žánrový modernismus, leckdy mozaikovitá či labyrintická vyprávění se spoustou odboček, časových skoků a zdánlivě banálních exkurzů do všedního života.
Bylo zvláštní pozorovat, jak po konci studené války zprvu hledal náměty mimo tajné služby, až se k nim zase vrátil, protože šedá zóna agentur se po studené válce změnila mnohem méně, než bychom si asi přáli. Jeho romány vždycky obdivuji, některé ovšem miluji... zejména pak JEDEN MUSÍ Z KOLA VEN (1974; č. 2019).
Nakladatelství Argo se naštěstí pustilo do vydávání le Carrého v nových překladech - a s trochou štěstí se snad konečně dočkáme i celé "karlovské trilogie". A kdo jeho práci ještě neznáte, můžete začít třeba s okouzlující a v porovnání s jeho pochmurnými fikčními díly vysloveně vtipnou autobiografií HOLUBÍ TUNEL (2016; č. 2019).
Sbohem - a díky za George Smileyho!
