Právě jsem se dověděl, že dnes v osmasedmdesáti letech zemřel Petr Steiner (v angličtině působil jako Peter Steiner). Kamarád, excelentní badatel, mimořádný mozek, vtipný společník, úžasný člověk, věčný provokatér - a tak trochu hrdý parchant, jak by asi dodal, aby to shodil. Roku 1968 emigroval do Ameriky, kde byl v úzkém kontaktu s českými a ruskými badateli... v čele s Romanem Jakobsonem, ale zásadní vliv na něj měl zejména dekonstruktivista Paul de Man.
Svou disertaci, již obhájil na Yale, přitom nepřekvapivě věnoval právě vztahům a paralelám mezi ruským formalismem a českým strukturalismem, jehož významným překladatelem do angličtiny se navíc stal. Během svých studií totiž editoval a přeložil několik klíčových kolekcí českých literárně-vědných textu, obecných i autorských (např. Felixe Vodičky či Jana Mukařovského). Svým výběrem a překladem Mukařovského studie o estetické normě ostatně zásadně ovlivnil i dějiny mého vlastního oboru.
Zmíněnou disertaci přepsal do jedné z nejlepších a nejpodnětnějších knih, co jsem kdy četl: RUSKÝ FORMALISMUS: METAPOETIKA (již do češtiny skvěle přeložil Franta Podhajský, jeden z jeho blízkých přátel). Petr učil i na Harvardu či v Michiganu, leč kariéru strávil na University of Pennsylvania. Napsal knihy teoretické, interpretační, politicko-filosofické i otevřeně provokativní. Měl olbřímí paměť, nebál se žádné diskuse, nedalo se ho uchlastat, byl pro každou špatnost a vládl mimořádným smyslem pro humor.
Mnohokrát jsme se s velkým potěšením pohádali o vědě, o životě, o čemkoli. Vždycky jsem mu rád naslouchal a vždycky mě těšilo se s ním intelektuálně střetnout. Potkal jsem jej poprvé před spoustou let jako student, když měl u nás na Masarykově univerzitě seminář analýzy a interpretace teoretických textů. Stali jsme se přáteli a byl mi obrovskou inspirací, i když jsme se skoro nikdy v principiálních věcech neshodli. Řekl bych, že jsem ho měl moc rád a bude strašně chybět, ale za takovou větu by mě poslal do prdele.
Dám proto raději na závěr k dobru svou oblíbenou steinerovskou historku. Seděl tak jednou s přáteli v německé restauraci, počkal si na relativně tichý moment a zničehonic hlasitě pronesl: "Heil Hitler." Následně se rozhlédl po šokované společnosti a suše dodal: "Pardon, zapomněl jsem, že právě nejsem ve svobodné zemi."
Míru zdar, Petře. Půjdu si dát na tebe pivo.
