Snímek JACK REACHER: POSLEDNÍ VÝSTŘEL je mi sympatický už proto, že představuje typ áčkového žánrového filmu ze „střední rozpočtové třídy", které už z kin až na občasné horory a soudní dramata skoro vymizely. Jejich náměty à la „vyšetřovatel se dostane k případu, je v tom trocha politiky, trocha čistokrevného padoušství, pěkná ženská, jedna automobilová honička, nějaký zvrat a nějaká ta falešná stopa" se rozpustily ve stovkách epizod kriminálních seriálů. Je to škoda, neboť 45 až 60 minut prostě představuje jiný model vyprávění než 90 až 120 minut.
Jiní kritici vidí chybu v Tomu Cruisovi, já nacházím úskalí spíš v práci s informacemi. Film nám toho totiž sděluje od začátku příliš a nenechá nás ani na chvíli zvažovat, zda je ostřelovač obviněný z masakru pěti civilistů (na nábřeží řeky) vinen, nebo ne. Snímek nám ke všemu nemohl poskytnout lepší vodítka, než když skutečného vraha v první scéně vybavili plnovousem a z obviněného vojáka Barra udělali holobrádka, který navíc vzápětí skončí v kómatu. Když se na scénu dostane bývalý vojenský vyšetřovatel Jack Reacher a ujímá se zdánlivě naprosto jasného případu, tak…
…už jen čekáme, až konečně dojde na to, že podle všeho bezpochyby vinný Barr (který kdysi podobně nepěknou věc udělal v Iráku) je ve skutečnosti nevinný. A trvá to bohužel dlouho, stejně jako detailnější odhalení týmu padouchů (pětačtyřicet minut) a jejich plánů (ještě mnohem déle). Jack Reacher jde mezitím důmyslně od stopy ke stopě a jejich skládáním do celkového obrazu zjišťuje, co už dávno víme. A když nám vyprávění opět dopředu odhalí, co jsou zač padouši a jak zatroleně zlý je chlápek s vlastnozubně ukousanými prsty, tento status quo se ještě prodlouží.
Film proto překvapivě dlouho nemůže
příliš stavět na kriminálních vzorcích a i ty zbývající zvraty/odhalení během
filmu jsou do značné míry založené nikoli na postupném skládání stop, nýbrž
spíše na nejnovějších zjištěních (která od padouchů nebyla právě nejmoudřejší
připustit) a poněkud arbitrárních Reacherových dedukcích. JACK REACHER: POSLEDNÍ VÝSTŘEL by
tedy šel v čele s poněkud přehnaně pojatým padouchem odstřelit (laciná slovní
hříčka) jako nedůmyslně vymyšlená kriminálka, která nedostatek rozvíjených
stop vyřeší nakonec starou dobrou přestřelkou. Ano, šel by, ale já to udělat nechci.
Odmítám jít cestou tezí, nakolik je film sofistikovanou poctou či ještě sofistikovanější parodií určitých žánrových postupů, případně úplně nejsofistikovanější postmoderní hrou s motivy, očekáváními a žánrovými vzorci na mnoha úrovních. A přesto lze podle mě najít klíč, ve kterém bude JACK REACHER: POSLEDNÍ VÝSTŘEL fungovat a není třeba k tomu hledat důmyslné interpretační šifrovací mřížky: americká drsná škola. Romány drsné školy jsou natolik spjaty s určitými noirovými klišé, že se jejich tradice automaticky spojuje s hemžením osudovými ženami, říznými hláškami, dlouhými kabáty a klobouky. Nevidím ovšem důvod, proč by tomu tak mělo být.
Ani Chandlerovy, Hammetovy či v lacinější třídě třeba Spillaneovy romány (nečetl jsem nic od Childa, podle jehož předlohy je film natočen) mnohdy nenabízely bůhvíjak sofistikovaná vyprávění. Vyšetřovatelé se ke stopám dostávali často dost náhodně a děravé zápletky skrýval otrávený či jinak „postižený" hrdina - drsný detektiv. Drsný ne proto, že by měl sto dvacet kilo a muskulaturu akčního hrdiny osmdesátých let, ale drsný proto, že vlastně neměl co ztratit, dávno někde poztrácel iluze a nebál se někomu rozbít hubu, i když proto mohl dostat přes hubu sám.
Jack Reacher v podání muskulaturou (natož vzrůstem) nijak zvlášť vybaveného Cruise pro mě tento koncept drsného vyšetřovatele plní. Ačkoli je mýtus budovaný kolem něj trochu trapný (je jako stín, nenajdete ho, dokud se nenechá najít, blabla), neměl jsem problém mu věřit, že by s dobrým výcvikem pár rváčů na ulici opravdu zkopal do kuličky. Občas sice pronese nějakou křečovitě drsňáckou hlášku („Chceš vidět sanitku zevnitř?"), ale upřímně řečeno, značná část Marlowových „stěrů" taky nepatřila mezi výroky vhodné k okamžitému tesání do kamene.
Jack Reacher se taky občas s někým porve, jednou drsňácky, podruhé s jasnou groteskní nadsázkou. V jeho vyprávění nechybí nezbytná automobilová honička. navíc s moc pěkným zakončením - zejména pokud si vždycky u podobných honiček podobně jako já říkáte, proč sakra raději při první vhodné příležitosti nevystoupí. A dostane se nám i krystalicky zrůdného padoucha v roztomile dementním podání režiséra Wernera Herzoga, který mi v něčem připomínal Hopperova ďábelského superzlosyna z NEBEZPEČNÉ RYCHLOSTI (Speed, 1993). Taky takový nerudný dědek bez prstů, který dělá bububu tak dlouho, až z toho ztratí hlavu.
A že to nakonec skončí střílečkou namísto vysvětlovačky? Inu, i to je pro drsnou školu typické. Vždyť i ten Chandler se občas ve vlastních zápletkách ztrácel a Spillane si s tím nedělal hlavu už vůbec. Dým ze střelného prachu v nich i v JACKU REACHEROVI nesrovnalosti jednoduše skryje, zvlášť s jiným zábavným důchodcem (Robert Duvall) v pozadí. Jinými slovy, je to sice celé trochu pitomé a docela dobře chápu, že i milovníkům kriminálek může pít snímek krev, ale rytmicky šlape (nebudu zatěžovat časovými vzorci odhalování informací), detektivku ozvláštňuje rodinný konflikt a dostane se i na kritiku irácké invaze.
Film navíc občas zapojuje chytré
stylistické postupy. Nabízí střídání relativně rychlého střihu s delšími záběry a
překvapí devíti velmi dlouhými složitě komponovanými záběry. Jsou v něm důmyslné přeskoky přes osu
akce při střihu v důležitých okamžicích rozhovorů. A co víc, na rozdíl od řady současných filmů je jeho automobilová honička prostorově přehledná. V duchu drsné školy nás díkybohu nezatěžuje
milostnými výstřelky a vystačí si s jemným sexuálním napětím. Jak jsem napsal na
začátku, tenhle typ starosvětských detektivek v kině chybí - byť se nám jí
alespoň částečně dostalo v nedávné bondovce SKYFALL - a mezi všemi těmi ambiciózními
oscarovými dramaty a v pošmourném počasí dvě hodinky žánrového
dobrodružství v kině udělají radost.
