Po mnoha letech jsem se večer podíval na německo-jugoslávsko-francouzský dobrodružný film POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE (1962), který jsem v dětství upřímně miloval, a tak jsem byl zvědavý, jak ke mně bude hovořit dnes. Inu, zaujala mě na něm z analytického hlediska řada věcí...
Třeba to, jak pravidelně po asi 20 minutách mění žánrové vzory a cíle v relativně volně pospojovaných epizodách. To, jak neustále vytváří uvnitř těchto epizod dynamiku rozdělováním dějových akcí na dvě linie. To, jak pracuje s hudbou občas skoro leoneovským způsobem (existují dvě skladby, které si začnu samovolně broukat každý týden: Chayennovo téma z TENKRÁT NA ZÁPADĚ a téma padouchů z POKLADU, konkrétně tento žesťový motiv). To, jak se pracuje s fikčním světem, v němž se každý s každým zná. I to, jak je hrdinou filmu postupně se proměňující prostředí. Ovšem nejvíc mě zaujala práce s vyprávěním - a teď přijdou spoilery.
Podivoval jsem se jak nad centrální osnovou s mapou a pokladem, tak nad její realizací v procesu vyprávění. Hrdinové mají mapu a padouchové chtějí mapu. Hrdinové - z nichž někteří mapu studovali roky, další je indián, jiný znalec prostředí atp. - sami musejí nad kartograficky přece jen poněkud nemoderním artefaktem dlouho dumat (viz okénko níže), než ho rozlousknou, přičemž jeden z nich zná (Fred) mapu tak dobře, že ji k nalezení pokladu nepotřebuje. Lze tedy pochybovat, že by si padouchové s mapou vůbec poradili... ovšem to není potřeba, protože je k pokladu krok za krokem dovede Fred.
Samotná mapa se tak ca. v hodině filmu stane bezvýznamným MacGuffinem - a napětí se odvíjí od toho, zda se Vinnetouovi a Shatterhandovi povede dostat k jezeru první. Nepovede, padouchové se dostanou k pokladu, umřou a poklad nezíská nikdo (což jistě stařešinu, který ho celý život nesmyslně hlídal, potěšilo). Kde vykřesat napětí? Dlouhou sekvencí útěku Freda a Ellen - jež končí tím, že po minutě vítězného uplavání jsou opět chycení o padesát metrů dál. Co teď? Oběšení Freda, zatímco padouchové už jsou dávno mrtví. Záchrana na poslední chvíli, smutný pohled na zabité padouchy... závěr vlastně bez dlouhodobě motivovaného vyvrcholení.
 |
| Zdánlivě klíčová scéna útěku v hloubce scénického prostoru... |
 | |
| ...zdánlivě úspěšné uplavání padouchům... |
 |
| ...a zcela nezdánlivé dopadení po několika desítkách metrů. |
Jinými slovy, ten film je nádhernou ukázkou popření funkční dramatické struktury na jedné straně a její neuvěřitelně účinnou imitací na straně druhé, přičemž dramatická struktura je vlastně jen záminkou. Záminkou pro inscenování různých typů žánrově rozmanitých potěšení, které utkví spíše samostatně: přepadení dostavníku, přátelské atmosféry v saloonu, noční infiltrace do tábora padouchů, osvobozování zajatců, přepadení farmy, souboje u indiánů, road movie, léčky v kaňonu, scény s pokladem. Záminkou pro neustálé zapojování figur do fotogenizovaných scenérií ve velkých celcích: projíždějí krajinou, čekají na břehu, plavou pod vodou, brání se v improvizované skalní pevnosti atd.
 |
| Americká noc, role prostředí a důmyslné inscenování do hloubky během útoku indiánů na improvizovanou skalní pevnost. |
Není divu, že POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE dokázal v Evropě obstát i v konkurenci výpravných amerických westernů jako SEDM STATEČNÝCH (1960) nebo NA SEVER ALJAŠKY (1960). Podvrací totiž mnohé normy právě narativně klasického pojetí westernu, a to ve většině jeho dostupných variací. Totéž nelze jednoznačně říci o dalších filmech této mayovské série, které z různých linií westernových konvencí čerpaly mnohem okázaleji. Ovšem POKLAD NA STŘÍBRNÉM JEZEŘE coby film o honbě za pokladem, kde nikdo poklad nezíská, a film o hrdinech větších než život, kteří skoro všechno prošvihnou, je v tomto ohledu prostě obdivuhodný.
