neděle 23. dubna 2017

Ztracené město Z: Tohle není dobrodružný příběh, že?

Jsem upřímně překvapen, že v současné hollywoodské kinematografii mohl vzniknout snímek jako Ztracené město Z (James Gray, 2016), který krom překvapivé významové hry přichází především s odvážně vybudovaným vyprávěním s velmi neklasickou osnovou, v níž soustavně staví vyvolávaná žánrová očekávání do nečekaného nesouladu s tím, kam se následně vydá. 


Z hlediska práce s významy následuje Ztracené město Z mužský a ženský sen hlavního manželského páru Fawcettových. Percy Fawcett sice značnou část filmu následuje svůj objevitelský sen o ztraceném amazonském městě Z, ovšem jeho kroky řídí více či méně společensky určované povinnosti a závazky: rodinná čest, osobní čest, občanská čest – a nakonec otcovská čest. Vlastní rodina je mu důležitým zázemím, ale společenská úloha je pro něj významnější a jak říká později ve filmu, jakkoli muži možná bojují za své rodiny, v okamžicích krize nakonec bojují zejména sami za sebe, protože rodiny jsou někde daleko. Jeho žena Nina Fawcettová pro změnu následuje svůj sen o ženské emancipaci, ale jeho realizace se nakonec odehrává v zachování rodiny bez věčně nepřítomného otce – a její zarputilé směřování k okamžiku, kdy okázale překročí hranice rodově rozdělené společnosti, je podobně iluzivní jako manželovo směřování k městu Z. Citlivá hodnotová výstavba fikčního světa skrze dvojici manželů, kteří skoro nikdy nejsou spolu, aniž by se opustili, je vysoce funkční a uvěřitelnost ústředního vztahu překlenuje výpustkovitou organizaci vyprávění.

Pro mě je ovšem ve Ztraceném městě Z fascinující zejména nenápadná práce s cyklickým vyprávěním a se soustavně nenaplňovaným očekáváním. Film na první pohled budí dojem práce s klasickým následováním dlouhodobých cílů manželů Fawcettových. Ovšem jak vidno výše, tyto jsou příliš abstraktní, než aby mohly být naplněny – důležitější pro vyprávění jsou konkrétní činy a postoje, které z úsilí o jejich následování vyplývají a které jsou rozesety napříč několika desetiletími života postav. Stejně tak film zpočátku budí dojem, že po dlouhé anglické expozici bude logicky následovat celistvé amazonské putování. Ovšem namísto toho nabízí ne jednou, ale hned čtyřikrát se variující osnovu: AB/AB/AC/AB, přičemž A je Anglie, B je Amazonie a C zákopy první světové války… A mezi každou z těchto variací uběhne v čase fikčního světa řada let, během nichž se Fawcettovým rodí další děti a ty stávající rostou. Po prvním návratu najde Fawcett doma syna, po druhém návratu dceru – a po třetím návratu se narodí dítě Fawcettovu příteli Costinovi, ovšem ten na rozdíl od něj odmítne rodinu kvůli naplnění unikavého mužského snu opustit.


Epizodická, cyklicky se variující osnova je zvláštní zejména svým vztahováním se k dobrodružnému žánru. Neohrožený hrdina totiž nikdy nedojde kýženého žánrového cíle – a proces vyprávění pokaždé namísto očekávaného dobrodružného vyprávění nabídne jeho podvratnou variantu. Vzpomněl jsem si opakovaně na vynikající motiv z King Konga (Peter Jackson, 2005): plavčík Jimmy čte Conradovu novelu Srdce temnoty v očekávání dobrodružného cestopisného románu… přičemž v určitou chvíli od stránek překvapeně vzhlédne a řekne: „To není dobrodružná knížka, že?“ A dramatik Driscoll přisvědčí. (Aspoň doufám, že to v tom filmu je a paměť mě neklame, viděl jsem jej naposledy v kině – a docela se těším, až si jej zopakuji.) Ztracené město Z se přitom rovněž tváří jako dobrodružná fikce a vědomě s návraty do amazonské džungle asociuje slavné vyprávěcí vzorce (Rudyard Kipling, Arthur Conan Doyle, Henry Rider Haggard…), leč pokaždé (a) vyvolaná očekávání zklame a obrátí se k podvratným tradicím, takže první návštěva džungle připomene Apokalypsu (Francis Ford Coppola, 1979), druhá snímek Aguirre, hněv boží (Werner Herzog, 1972) a třetí třeba nedávné Mlčení (Martin Scorsese, 2016, příp. Ticho; Masahiro Šinoda, 1971), (b) zruší vzorec nastavený předchozí výpravou, takže druhá amazonská návštěva zvrátí víru v jednotnost objevitelského týmu a třetí víru v dohodu s indiánskými domorodci.

Pro načrtnutý model neklasického vývoje osnovy, která neustále vyvolává příslib svého klasického rozvoje, je pak příznačná ostatně i nečekaná zacházka do bojů první světové války. Zaprvé namísto válečného dobrodružství nabídne pro změnu bezútěšnou variaci na román Na západní frontě klid. Zadruhé svým vpádem do vyprávění válečná pasáž promptně zboří jakoby pečlivě vystavěné základy pro  klasickou komplikaci dalšího vývoje zápletky: motiv tajemné výhružky zbabělého cestovatele Murraye nenajde naplnění, stejně jako se nerozvine příslib konfliktu s dospívajícím synem. A zatřetí se válečnou epizodou naruší narativní očekávání spojená s Fawcettovým morálním vítězstvím nad Murrayem a opakovaným návratem do džungle, neboť osnova uhne od ustaveného AB/AB vývojového vzorce k AC.

Snímek tedy nabízí významovou hru s dvěma následovanými sny, paralelou mezi dvěma mužskými přístupy k rodině (Fawcettovým a Costinovým) a vztahem postav k jen pomalu se proměňujícímu fikčnímu světu. Překotné proměny mimo Velkou Británii totiž nakonec mají vždy jen malý dopad na životní rytmus a návyky anglické vyšší třídy. Současně ale tato relativně přímočará významová hra umožňuje rozvíjet nečekaně podvratnou hru s cyklickou osnovou vyprávění, žánrovými očekáváními a překvapivě starosvětským hollywoodským stylem s docela pomalou průměrnou délkou záběru 6,2 sekundy (pouhých 1256 záběrů na více než 130 minut). V lecčem Ztracené město Z svými filmařskými volbami připomíná podobně starosvětskou stylizaci Válečného koně (2011, průměrná délka záběru rovněž 6,2 sekundy) – a to nejen komponováním důležitých okamžiků do velkých celků pastvin a polí s poměrně vysoko postaveným obzorem a vpádem barevně minimalistické reprezentace krutostí zákopové války. Spielbergův film šel nicméně ve variaci klasických vzorců vyprávění opačným směrem než Ztracené město Z – klasické vzorce vyprávění uvnitř epizodické osnovy naopak okázale zdůraznil, leč jejich realizaci spojil s příběhem koňského pozorovatele lidského konání (postup spojovaný spíše s evropským uměleckým filmem, např. A co dále, Baltazare; Robert Bresson, 1966).


Umím si představit, že pro řadu diváků bude snímek Ztracené město Z svým důsledně pomalým rytmem, následováním čitelných významových trajektorií a sugestivním nenaplňováním příslibů žánrových potěšení stěží snesitelný. Ovšem pokud se podobně jako Jimmy dokážou od svých očekávání oprostit a ve správný moment seznat, že tohle přece není dobrodružný příběh, může pro ně jít o jedno z nejpodmanivějších i nejzvláštnějších setkání se současným americkým filmem za hodně dlouhou dobu. Jen se trochu obávám, kolik si jich tu cestu do kina skutečně najde a neodmítne ho pak při těkavém sledování na monitoru počítače, protože Ztracené město Z je právě jedno z těch děl, která si žádají temný sál s mihotáním světla z projektoru na plátně nikoli kvůli smysly takříkajíc dráždícím požitkům, nýbrž kvůli intimitě divácké zkušenosti.