sobota 15. srpna 2015

Pod čarou: prazvláštní Fantastická čtyřka

Právě jsem se vrátil z Fantastické čtyřky (2015), na níž jsme v kině seděli nakonec (příznačně) čtyři a na kterou se snesla nevídaná vlna nenávistné kritiky. I ti zpravidla vstřícní kolegové dávají demonstrativní jednu hvězdičku. Budu proto jeden z mála, kdo Fantastickou čtyřku neodsoudí - a to nejen proto, že alarmujícím způsobem z týdne na týden klesl počet lidí, kteří se rozhodli na film do kina vydat. Moje důvody budou pro leckoho podivné, neb kladu do popředí jiné nároky, než by se nabízelo klást: Fantastická čtyřka totiž takříkajíc nešlape nejen jako hollywoodský trhák, ale vlastně ani obecně jako tvar, jenž si představujeme pod dobře vyprávěným příběhem. Ovšem právě z možných důvodů, proč tomu tak je a před jaké estetické uspořádání jsem byl nečekaně postaven, mě Fantastická čtyřka zaujala. 


Na jedné straně podle mě strukturně jde o jakousi variantu komiksové knihy o původu superhrdiny/superhrdinů (tzv. origin). Pár jich vyšlo i u nás, tak si můžete udělat představu, byť zrovna  Fantastickou čtyřku jsem nečetl. Tyto často reprezentují sérii relativně samostatných sešitů s jednoduchoučkými zápletkami, která zpravidla po šesti či osmi pokračováních vyústí v definující akci, jež postavy konečně přiměje naučit se být hrdiny. Fantastická čtyřka je podobně složena z řady epizodek s velmi slabými příčinnými vazbami - a bez skutečného padoucha -, kde se čtveřice superschopnostmi obdařených hrdinů nakonec naučí vytvořit tým. Přechod je vzhledem k přetáčení nešťastný, ale do vzorce sedí - a v něčem fakt rozumím jedné z postav: fascinovaně hledám a oceňuji vzorce.

Na druhé straně, a to především, vidím paralelu s modelem amerického nezávislého film o mladých lidech coby vzorcem vyprávění: každodennost života, vzdorovitost a pseudoproblémy postav, potlačování zápletky. Podrobněji řečeno, v něčem je Fantastická čtyřka podobný přešlap jako Hulk (2003). Film o muži měnícím se v obrovské zelené monstrum selhal ne ani tak ve snaze o stylistický exces, ale hlavně v úsilí zakotvit tragiku komiksové postavy ve věrohodných psychologických (ba psychoanalytických) vysvětleních. Fantastická čtyřka jde naproti pro změnu zmíněným nezávislým filmům o mladých lidech: všechna věda, vláda a střety dimenzí ustupují problémům s děvčaty, vzdoru vůči autoritám, bláznivým nápadům v opilosti a hledání své pozice na prahu dospělosti. 

To může mít dva důsledky.

(A) Soudím, že víceméně u každého, kdo podobné problémy v pubertě řeší, je to vlastně trapné, sebestředné a z pohledu dospělého bolestivě iracionální... Pokud na tom postavíte perspektivu filmu, který je nejen o skupině přesně takhle uvažujících postav, ale navíc systematicky celý z jejich perspektivy (střídavě ublížených, nedoceněných, sebestředných, nesoudných či nelogicky rozjařených kreténů), velmi obtížně hledá na straně diváků sympatie, protože i puberťáci obvykle stěží přijímají modely vlastního chování u fikčních postav (občas vyjdou scenáristé "naproti" až příliš a dopadne to jak v Beverly Hills 902 10). Lze to chápat jako spekulativní náčrt psychologického zdůvodnění, proč je ten film odmítaný s takovou vervou.

(B) Film jako by touto perspektivou zohlednil právě ony scény a aspekty, jež zdůrazňují epizodičnost, skokovost a nelogičnost vyprávění s chybějícím dramatickým obloukem, kdy navracející se volné motivy jdou opět jen od volené perspektivy: zavírací nůž (bratrství), hudba (póza), Kapitán Nemo (dětinský vzor), posedlost rychlostí (vzdor vůči autoritě) atp. Film jako by byl sestaven z mezer mezi nesestavitelným hlavním příběhem (fungování světa, osvojování schopností, financování cest, motiv druhé brány) a na úkor toho zhmotňoval vizi světa nabubřelých puberťáků, kolem kterých se všechno točí. Každodennost, banalita, rivalita, kladení si podmínek, pozérská gesta, problémy s rodinou, zkratovité jednání (prostě postavy z filmů T. Solondze) si uzurpují komiksový velkofilm.

Fakt neříkám, že je to dobrý film, protože podle většiny dostupných měřítek dobrý není. Ale zvláštní, pozoruhodný i koncepčně odvážný naopak je. A upřímně, podobně zvláštní filmy čas od času coby filmový analytik vidím raději a shledávám podnětnějším studijním materiálem než filmy zkrátka "jen" standardně dobré.

PS: V mnoha ohledech je podnětný i stylisticky - Trankova předchozí Kronika (2012) měla pevnější a snáze rozkódovatelný koncept, ale nápaditost stylu zůstává. Žel ono "neautorizované" přetáčení a přestříhávání je na filmu znát, ale to je na jinou diskuzi a více než jedno zhlédnutí. Každopádně jeho průměrnou délku záběru najdete jako tradičně zde.

---
O trendech oslovování publika v souvislosti s hollywoodskými komiksovými filmy jsem hovořil v přednášce "Proměny funkcí superhrdinského komiksového filmu", již si můžete poslechnout ze záznamu.