Umbertu
Ecovi bude zítra dvaaosmdesát let, během nichž stihnul vykonat úctyhodné
množství umělecké, badatelské a popularizační práce. Nelze mu mít za zlé, že v posledních
letech na poli vědecké popularizace nepřichází s ničím novým, ale spíše shrnuje,
přepracovává či rozpracovává své starší výzkumy, témata a libůstky. Na jedné
straně tu máme veskrze monumentální díla jako Od stromu k labyrintu, v nichž se Eco snaží přehlédnout desetiletí
svých sémiotických výzkumů. Na druhé straně vydal soubor přednášek Zpověď mladého romanopisce vyjadřující
se k vlastní umělecké zkušenosti a nabízející příspěvky na hranici
sumarizace a revize svých teorií fikce. Na třetí straně pak neustále pokračuje
ve svých výpravných prohlídkách tematicky různorodých oblastí: Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti, Bludiště
seznamů… a nejnověji Dějiny
legendárních zemí a míst. A právě v poslední jmenované knize „spolupracuje“
(a) Eco alias sběratel kuriozit na poli lidské hlouposti, (b) Eco coby neúnavný
popularizátor s encyklopedickými znalostmi a (c) Eco jakožto sžíravě
sarkastický sloupkař.
Eco se zabývá
takřka gargantuovskou šíří témat a zajímá ho vlastně všechno od nejabstraktnějších
filozofických problémů přes nejrůznější slepé uličky v proměnách myšlení západní
civilizace až po proměny tzv. vysoké i tzv. populární kultury. Vládne přitom schopností
hovořit o jednom každém z množství svých badatelských zájmů jazykem
sémiotického badatele, jazykem popularizátora vědy, jazykem novinového
sloupkaře i jazykem romanopisce. Navzdory tomu jsou ale jeho přednášky, eseje, monografie
i romány prodchnuty nevídanou mírou (sebe)ironie, sarkasmu a více či méně
skrytého výsměchu naivitě, hlouposti, diletantismu, hrdé nevzdělanosti a z toho
vyplývající manipulovatelnosti. A soudě podle Dějin legendárních zemí a míst, čím je Eco starší, tím méně se své vědátorské
opovržení těmito nelichotivými vlastnostmi snaží skrývat (podobně jízlivé
jazyky by asi dodaly, že tím méně se současně snaží přijít s něčím, co by už
nenapsal předtím). Při čtení Ecovy encyklopedie míst, která „vedla ke vzniku
přeludů, utopií a iluzí, protože mnoho lidí skutečně uvěřilo, že kdesi existují
nebo existovala“ (s. 7), se tak vkrádá otázka, zda jsou tato pozadím pro encyklopedii
forem lidské hlouposti, anebo naopak.
Ecův ostrý
jazyk známe z kapitoly o nechvalně proslulých Protokolech siónských mudrců z Šesti procházek literárními lesy, z řady
jeho sarkastických sloupků pro italské noviny a víceméně ze všech jeho románů
od Jména růže až po Pražský hřbitov. Ještě nikdy ale žádné jeho
popularizační dílo vcelku nepůsobilo coby tak otevřený útok proti hlupákům,
nevzdělancům, naivům a intelektuálním podvodníkům. Když zpočátku knihy Eco odhaluje
rozšířenost mýtu o všeobecné přesvědčenosti západní vzdělanosti v plochost
planety Země, je to ještě poměrně distancovaný výklad odhalující dlouhodobě
tradovaný omyl. (Už starořečtí vzdělanci dobře věděli, že Země není ‚placatá‘,
nýbrž ‚kulatá‘ – a existuje řada primárních pramenů, jež to dokazují.) Jestliže
ale i v dalších kapitolách obeznamuje čtenáře s konkrétními aktuálně
neexistujícími místopisy, kdy jedno každé z legendárních míst bylo vsazováno
do absurdních geografických kontextů (Atlantidu i Pozemský ráj byste postupně
našli úplně všude), současně s tím se bezesporu vysmívá (a) dílem lidem,
kteří tomu věřili či tyto lži vědomě šířili (oblíbeným terčem je Madame Blavatská),
(b) nepokrytě pak těm, kteří věří dnes – a netají se opovržením jedinci, co na
těchto lžích staví (zejm. Danem Brownem).
Na rozdíl od
primárně zpřehledňujících Dějin krásy
a Dějin ošklivosti či konceptuálně
sémiotických Bludišť seznamů jsou tak
Dějiny legendárních zemí a míst na
jedné straně opět opulentním intelektuálním dobrodružstvím reprezentujícím autorovy
opulentní encyklopedické znalosti (ano, dost často dědek jednoduše machruje… a
je to fajn) a na druhé straně prošpikované sardonickými poznámkami. Špílci o „záhadolozích“
(což jsou blbci nějak všeobecně – ať už blíže těm z Foucaultova kyvadla, nebo důvěřivcům z Pražského hřbitova), „polárnících“ (kteří věří v dutost Země,
do jejichž podzemních říší se lze dostat skrze póly) či „pyramidolozích“ (opájejících
se především numerickými interpretacemi, kdy jsou schopni jakékoli číslo vykládat
jakkoli a využít přitom spojení čehokoli s čímkoli). Třebaže si Eco
odpustí nabízející se paralelu s Protokoly
sionských mudrců (protože antisemitům se dostatečně vysmál v Šesti procházkách literárními lesy i v Pražském hřbitově), kapitola o vztazích
mezi okultisty, nacismem a antisemitismem stejně nechybí (kap. 7) – a poměrně
okázale tepe i do moderních mýtů spojených s Merovejci, Svatým grálem a
nakonec i se Šifrou mistra Leonarda (kap.
14).
Jinými
slovy, většinou se lidská hloupost, iracionální důvěřivost a tendence k překombinovaně
konspirativnímu čtení světa stává v Ecových očích maximálně důvodem k ironickému
pošklebování (a společně s textem knihy k tomu budete mít
bezpočet příležitostí, zejména v kapitole 13 o vnitřku Země). Současně ale
tytéž rysy napomáhaly ke snadné manipulaci veřejností k nejhorším cílům. To
ostatně ukazovalo v rovině akademické disputace o zneužitelnosti
interpretace její špatnou interpretací Foucaultovo
kyvadlo a v rovině mrazivé historické rekonstrukce jazykem dobrodružných
a/nebo kolportážních románů Pražský hřbitov.
Ecova kniha možnosti tohoto svého dvojího kódování střídavě zesiluje a oslabuje
oscilací mezi poutavými historickými exkurzy o biblických zemích, homérovských
zemích a putování Grálu a varovnými kapitolami nebezpečně napojenými na moderní
mýty, nacismus a současné konspirační „mašíbly“ (včetně důvěřivých čtenářů Dana
Browna, kteří posléze absolvují turistické vyjížďky po světě za „pravdou“ jeho brakových
slátanin). Čtenáři Umberta Eca naopak najdou řadu paralel se všemi jeho romány,
kde své výzkumy vytěžil už dříve (cesty Grálu, templáři, okultisti a absurdní
numerologie ve Foucaultově kyvadle, určování
poledníku a Šalamounův ostrov v Ostrově
včerejšího dne, Říše kněze Jana v Baudolinovi
atd.).
Je třeba
přiznat, že profesor Eco nehraje úplně čistou hru a nezřídka si rétoricky napomáhá
třeba způsobem „na začátku řeknu, čím se v této knize nebudu zabývat… pak
se tím stejně zabývám, když se mi to hodí či se mi prostě chce, ale nezapomenu
to v určitou chvíli utnout připomenutím, že tím se vlastně zabývat nemáme,
a tak půjdeme dál“. To se pak váže na místa z umělecké fikce (jež sice na začátku
vyřadí, ale co chvíli se k nim stejně obrací – a tímto trikem je zase
promptně opouští) i na samotnou anoncovanou místopisnou povahu (často nehovoří
o místech, ale o ideologiích, kulturách a rámcujících příbězích, jež rozhodně
neodpovídají nastavenému místopisnému vymezení, ale když mu hrozí zanést přímočarý
výklad nad únosnou míru, prostě připomene, že ty vlastně nejsou zájmem výkladu,
a promptně je opouští). Poněkud nefér je i zařazení vlastní relativně rozsáhlé (jakkoli
vynikající) eseje o pyramidách, resp. o intelektuální nesmělosti „pyramidologů“.
Esej mu svou letorou, strukturou i rozsahem sice nezapadala do knihy jako
celku, ale v „antologické“ sekci kontextualizujících výňatků z primární
a sekundární literatury o jednotlivých oblastech zkoumání se šikovně skryla. Tyto
autorské triky ale nakonec čtenář stejně Ecovi rád odpustí, protože u většiny z těch
informací je potěšen, že se je dověděl, třebaže více či méně porušují pravidla
hry, které si kniha hned na začátku stanoví.
Samotná
struktura výkladu opět odpovídá modelu, jenž Eco dodržuje už od Dějin krásy a který spočívá v
pravidelném střídání kapitol zahrnujících vždy (a) sumarizující Ecův
výklad s bohatým obrazovým doprovodem a (b) více či méně rozsáhlé výňatky
z primární a sekundární literatury buď v existujících překladech,
nebo v překladech úplně nových (a pokud mohu soudit, tak bez výjimky velmi
dobrých). V Dějinách legendárních
zemí a míst přitom tento model funguje asi nejlépe, protože kniha střídavě vzájemně
usouvztažňuje popularizační výklad, obrazové realizace oněch bájných míst (což značně
napomáhá čtenářově představivosti i názornosti výkladu) a více či méně
literárně poutavé exkurzy k původním textům (příp. jejich komentářům).
Zatímco u široce rozkročených estetických příruček (Krása a Ošklivost) se
přece jen tyto tři výkladové vzory rozjížděly do stran a u Bludiště seznamů svým založením nezřídka čtenáře ubíjely… inu bludišti
a seznamy, pak v Dějinách legendárních
zemí a míst skvěle doplňují Ecovu sardonickou kanonádu faktů, souvislostí a
komentářů – a často vysloveně člověka lákají, aby se vrátil k původním textům
(příp. je konečně otevřel) a přečetl si to celé.
Opět to
stojí nezanedbatelnou tisícovku, stále je to navzdory jednotícímu tématu
poněkud různorodé čtení a míra auto-recyklace se zase o něco zvýšila. Stejně
tak je to bez jakýchkoli pochyb typicky ecovsky poctivá, svým záběrem i
entuziasmem impozantní práce, již je radost procházet a dovídat se střípky
informací, k nimž byste se jinak zřejmě nikdy nedostali, protože je pak
profesor objevil v bůhvíjaké stovky let nečtené knize z šestnáctého století.
Intelektuální potěšení zaručeno – a protože Umberto Eco se pravděpodobně do ničeho
komplikovanějšího už nepustí (ale třeba nás ještě překvapí nějakým románem), popřejme
tomuto věčně zvídavému vzdělanci všechno nejlepší k zítřejším narozeninám
a minimálně ještě jednu podobnou výpravnou publikaci sloužící k produktivnímu
zaplnění jeho i našeho volného času.
---
